ECLI:CZ:US:2019:3.US.1560.19.1
sp. zn. III. ÚS 1560/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Jaroslava Švába a 2) Jitky Švábové, obou zastoupených JUDr. Evou Kadlec Benešovou, LL.M., advokátkou, sídlem Ježkova 757/14, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019 č. j. KSUL 43 INS 15112/2016, 29 NSČR 151/2018-B-35, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2018 č. j. KSUL 43 INS 15112/2016, 4 VSPH 846/2018-B-27 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2018 č. j. KSUL 43 INS 15112/2016-B-14, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 40 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé současně s ústavní stížností podali podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 9. 4. 2018 č. j. KSUL 43 INS 15112/2016-B-14 vzal na vědomí zpětvzetí návrhu stěžovatelů (dlužníků) na povolení oddlužení (bod I. výroku), určil, že zpětvzetí insolvenčního návrhu učiněné dne 7. 12. 2016 není účinné (bod II. výroku), na majetek obou stěžovatelů prohlásil konkurs (bod III. výroku), deklaroval, že účinky prohlášení konkursu nastaly okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), rozhodl, že působnost věřitelského výboru bude vykonávat insolvenční soud (bod V. výroku), a uložil insolvenčnímu správci podávat každé tři měsíce písemnou zprávu o stavu insolvenčního řízení (bod VI. výroku).
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 25. 7. 2018 č. j. KSUL 43 INS 15112/2016, 4 VSPH 846/2018-B-27 potvrdil rozhodnutí krajského soudu v bodech II. a III. výroku a odvolání proti bodu I. výroku odmítl. Vrchní soud, vycházeje ze zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 7. 2017, ohledně rozhodnutí o prohlášení konkursu (výrok krajského soudu pod bodem III.) uzavřel, že nelze vyhovět požadavku stěžovatelů, aby konkurs byl veden jen na majetek prvního stěžovatele a ohledně druhé stěžovatelky bylo insolvenční řízení zastaveno, neboť manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po celou dobu insolvenčního řízení postavení nerozlučných společníků (srov. §394a odst. 3 insolvenčního zákona) a tuto "pozici" sdílejí společně a nerozdílně až do skončení tohoto insolvenčního řízení. S ohledem na to, že majetkovou podstatu stěžovatelů tvoří zejména nemovité věci (oceněné správcem na 1,35 milionu Kč), tudíž stěžovatelé "nejsou nemajetní", není zastavení insolvenčního řízení podle §396 odst. 2 insolvenčního zákona možné. Ohledně neúčinnosti zpětvzetí insolvenčního návrhu (výrok krajského soudu pod bodem II.) vrchní soud poukázal na §130 insolvenčního zákona, z něhož vyplynul nutný postup krajského soudu v případě zpětvzetí insolvenčního návrhu.
4. Následné dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 č. j. KSUL 43 INS 15112/2016, 29 NSČR 151/2018-B-35 odmítnuto podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání stěžovatelů nemohlo být úspěšné, neboť stěžovatelé pominuli, že kdyby se na danou věc použil insolvenční zákon ve znění účinném do 30. 6. 2017 (jak v dovolání požadovali), nebylo by vůbec možné uvažovat o tom, že by po zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, k němuž došlo až po zjištění úpadku a povolení oddlužení, bylo možné insolvenční řízení (byť jen ve vztahu k druhé stěžovatelce) zastavit, aniž by bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu. V této souvislosti poukázal na jednoznačnou dikci §396 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017), podle něhož platí, že vezme-li insolvenční soud na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, současně rozhodne o způsobu řešení úpadku konkursem. Možnost rozhodnout po zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení o zastavení insolvenčního řízení (bez předchozího prohlášení konkursu) přinesla až novela insolvenčního zákona provedená s účinností od 1. 7. 2017 zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Přitom závěr vrchního soudu, že insolvenční řízení nebylo možné zastavit podle §396 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2017, neboť majetek stěžovatelů nebyl pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, stěžovatelé nezpochybňovali. Pro úplnost Nejvyšší soud doplnil, že otázka, jak by bylo postupováno v případě zrušení schváleného společného oddlužení manželů, přípustnost dovolání nemohla založit, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívalo. Stěžovatelům totiž oddlužení nebylo nikdy schváleno, ale toliko povoleno.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí. Posléze se věnují svému společnému návrhu na povolení oddlužení a účinkům jeho zpětvzetí v situaci, kdy byl zjištěn úpadek. Poukazují na to, že v případě společného návrhu manželů na povolení oddlužení, kdy dojde z důvodu zpětvzetí tohoto návrhu k prohlášení konkursu (z důvodu nemožného postupu podle §394 insolvenčního zákona ve spojení s §396 odst. 2 insolvenčního zákona), schází jak jednoznačná právní úprava, tak i judikatura Nejvyššího soudu, zda se analogicky použijí ustanovení o společném konkursu. V této souvislosti poukazují na možný nejednotný výklad postavení manželů (dlužníků), jako nerozlučných společníků. Domnívají se, že postup obecných soudů a jejich právní závěry nejsou správné a dokonce jsou protiústavní. Vyslovují přesvědčení (zejména s poukazem na komentářovou literaturu), že zpětvzetí návrhu na zahájení insolvenčního řízení (jedním z manželů) vede k zastavení celého insolvenčního řízení a není s ním spojeno rozhodnutí o řešení úpadku konkursem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
8. Ústavní soud předesílá, že námitky stěžovatelů směřují především proti výkladu podústavního práva obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud musí opětovně zdůraznit, co již bylo naznačeno výše, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud v nyní posuzované věci soudům cokoliv vytknout.
9. Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že soudy měly vyjít z insolvenčního zákona (konkrétně z §396) ve znění účinném do 30. 6. 2017, kdy podle názoru stěžovatelů by zpětvzetím návrhu na povolení oddlužení mělo dojít k zastavení insolvenčního řízení. S touto námitkou se vypořádal Nejvyšší soud, který konstatoval, že s ohledem na nejednoznačné znění §396 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 (podle něhož, "Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem."), ve spojení s §394 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017, nebylo možno, v případě zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, k němuž došlo až po zjištění úpadku a povolení oddlužení, o jiném způsobu řešení insolvence dlužníka než konkursem uvažovat. Nejvyšší soud tedy podal autonomní výklad citovaných ustanovení, který je bez ohledu na stěžovateli zmiňovanou komentářovou literaturu, závazný pro nyní posuzovanou věc. Nehledě na to, že rozhodnutí vrchního soudu nevycházelo ze znění insolvenčního zákona účinného do 30. 6. 2017, nýbrž ze znění účinného od 1. 7. 2017, přičemž stěžovatelé závěr vrchního soudu, že insolvenční řízení nebylo možné zastavit podle §396 odst. 2 insolvenčního zákona (neboť majetek stěžovatelů nebyl pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující), nikterak nezpochybňovali.
10. Co se týče stěžovateli nastolené námitky, že byl-li vzat zpět insolvenční návrh, musí dojít k zastavení samotného insolvenčního řízení, k tomu zaujal stanovisko vrchní soud (viz str. 4, body 13 - 15 napadeného usnesení), který vyšel z §130 insolvenčního zákona. Relevantní v této souvislosti je zejména §130 odst. 3 insolvenčního zákona, podle něhož, "[b]yl-li insolvenční návrh vzat zpět až po vydání rozhodnutí o úpadku nebo poté, co jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu již nabylo právní moci, insolvenční soud rozhodne, že zpětvzetí insolvenčního návrhu není účinné".
11. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatelů. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesli žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybují se tedy jen v rovině podústavního práva a jejich argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní roviny.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu