ECLI:CZ:US:2019:3.US.1591.18.1
sp. zn. III. ÚS 1591/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2018 č. j. 3 To 316/2016-618 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. září 2016 č. j. 5 T 216/2013-514, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 1. 9. 2013 sp. zn. 5 T 216/2013 uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014 byl stěžovateli přerušen výkon uloženého trestu a rozsudkem stejného soudu ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. 7 Tz 51/2014 bylo rozhodnutí městského soudu zrušeno a věc byla přikázána tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem městského soudu ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. 5 T 216/2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 5 To 139/2015 byl stěžovatel znovu uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl zproštěn návrhu na potrestání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1291/2015 byly rozsudek městského soudu v odsuzující části a potvrzující usnesení krajského soudu zrušeny a městskému soudu bylo přikázáno, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Rozsudkem městského soudu ze dne 15. 2. 2016 sp. zn. 5 T 216/2013 byl stěžovatel opět uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 5 To 118/2016 byl tento rozsudek zrušen a stěžovatel byl zproštěn obžaloby i pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Napadeným usnesením městského soudu byla podle §92 odst. 1 a 2 tr. zákoníku ve spojení s §334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o zápočet vykonaného trestu odnětí svobody, uloženého městským soudem pod sp. zn. 5 T 216/2013, do trestu uloženého městským soudem pod sp. zn. 91 T 232/2013.
4. Usnesením krajského soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 3 To 316/2016 byla stížnost stěžovatele zamítnuta jako opožděná. Nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 4037/16 bylo uvedené usnesení krajského soudu zrušeno s poukazem na včasnost podání stížnosti stěžovatele.
5. Napadeným usnesením krajského soudu byla stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Krajský soud zdůraznil, že věc neskončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem, proto nepřipadá v úvahu ukládání souhrnného trestu ani započtení vykonaného trestu do trestu uloženého v jiné trestní věci.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se domnívá, že vykonával-li trest odnětí svobody pro jednání, ohledně něhož byl následně návrhu na potrestání zproštěn, měl být vykonaný trest započten na jiné uložené tresty. Dle jeho názoru městský soud porušil princip vázanosti právním názorem soudu vyšší instance, neboť Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 12. 2015 vyslovil, že ve věcech městského soudu sp. zn. 5 T 216/2013 a sp. zn. 91 T 232/2013 měl být uložen souhrnný trest.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže si přisvojovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Stěžovatel vyslovuje názor, že městský soud i krajský soud porušily princip vázanosti právním názorem soudu vyšší instance, neboť Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 12. 2015 vyslovil, že ve věcech městského soudu sp. zn. 5 T 216/2013 a sp. zn. 91 T 232/2013 měl být uložen souhrnný trest.
10. Z poukazovaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení krajského soudu ze dne 20. 5. 2015 a rozsudek městského soudu ze dne 9. 3. 2015, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu v trvání deseti měsíců, vyplývá, že Nejvyšší soud přistoupil ke kasačnímu rozhodnutí z důvodu, že soudy nedostatečně posoudily všechny skutečnosti významné pro závěr, zda se stěžovatel v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem metamfetaminu. V této souvislosti pak z další trestní věci stěžovatele vedené u městského soudu pod sp. zn. 91 T 232/2013 vyvodil, že uznal-li městský soud stěžovatele ve věci sp. zn. 5 T 216/2013 vinným, měl mu uložit souhrnný trest a současně zrušit výrok o trestu z rozsudku ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 91 T 232/2013. Jak se však podává z dalšího průběhu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 216/2013, stěžovatel byl nakonec pravomocně návrhu na potrestání zproštěn, takže vůbec nepřicházelo v úvahu uložit mu souhrnný trest i za jednání, které bylo předmětem řízení pod sp. zn. 91 T 232/2013, případně započítat vykonaný trest do trestu uloženého mu v jiných trestních věcech. To vylučuje úprava v §92 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, na niž krajský soud případně poukázal. Ve věci stěžovatele nenastala žádná ze situací předvídaných v uvedeném ustanovení, které umožňuje započítat vykonaný trest do trestu úhrnného nebo souhrnného, je-li to vzhledem k druhu uloženého trestu možné a došlo-li k novému odsouzení pro týž skutek. To však v případě stěžovatele, který byl zproštěn, nenastalo.
11. Nelze proto soudům důvodně vytýkat, že nerespektovaly názor Nejvyššího soudu, neboť ten byl vysloven za zcela jiné procesní situace. Krajský soud však stěžovatele správně poučil o tom, že se může za vykonaný trest domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu