ECLI:CZ:US:2019:3.US.1600.18.1
sp. zn. III. ÚS 1600/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti V. C., zastoupeného Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2018 č. j. 3 As 76/2017-21 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 11 Ad 2/2015-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ředitelky Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel jako voják z povolání opakovaně zúčastňoval zahraničních vojenských misí Armády České republiky (dále jen "armáda"), přičemž při jedné ze zahraničních misí dne 19. 7. 2012 na vojenské základně v Afghánistánu utrpěl při služební tělocvičné přípravě úraz. V důsledku tohoto úrazu se stal nezpůsobilým dalšího výkonu služby vojáka z povolání, a z tohoto důvodu byl armádou propuštěn ze služebního poměru. V důsledku úrazu se stěžovatel také stal invalidním v prvním stupni invalidity. Úraz stěžovatele byl považován a uznán za služební úraz - tedy za škodu na zdraví, kterou voják utrpěl při výkonu služby, v přímé souvislosti s ní nebo pro výkon služby podle §115 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen "zákon o vojácích z povolání"), a Českou republikou byl částečně odškodněn. Jelikož se stěžovatel stal invalidní v důsledku úrazu při účasti v zahraniční misi v Afghánistánu, kde v danou dobu probíhal válečný konflikt, požádal stěžovatel armádu, respektive služební orgán o jednorázové mimořádné odškodnění podle §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání.
3. Ředitelka Odboru pro právní zastupování Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany (dále jen "ředitelka odboru") rozhodnutím ze dne 12. 8. 2014 č. j. 307-00550-13-18-10 žádost stěžovatele o jednorázové mimořádné odškodnění podle §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání zamítla, a poté vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 28. 11. 2014 č. j. 665-2/2014-1322 zamítla stěžovatelovo odvolání a potvrdila rozhodnutí ředitelky odboru.
4. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice podal stěžovatel dne 2. 2. 2015 žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem zamítl. Jedinou spornou otázkou, kterou městský soud posuzoval, přitom byla otázka, zda ke služebnímu úrazu, v důsledku kterého se stal stěžovatel invalidním, došlo za zvlášť nebezpečných podmínek stanovených v §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, neboť splnění ostatních podmínek pro poskytnutí jednorázového mimořádného odškodnění (dále též jen "odškodnění") nebylo zpochybňováno. Po provedení gramatického a systematického výkladu §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání dospěl městský soud k závěru, že k přiznání odškodnění je třeba, aby existovala příčinná souvislost mezi vznikem služebního úrazu a zvláště nebezpečnými podmínkami, tedy aby byl úraz zvláště nebezpečnými podmínkami podmíněn. Tato souvislost však podle městského soudu v daném případě chybí, a proto je namístě závěr, že správní orgány věc správně posoudily, když stěžovatelovu žádost o odškodnění zamítly.
5. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, neboť shledal věcně správným závěr městského soudu, že k předmětnému úrazu nedošlo v přímé souvislosti se zvláště nebezpečnými podmínkami podle §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Nejvyšší správní soud se sice neztotožnil se závěrem městského soudu, že již z gramatického výkladu daného ustanovení vyplývá, že ke služebnímu úrazu musí dojít právě v důsledku zvlášť nebezpečných podmínek, s pomocí dalších výkladových metod nicméně dospěl k totožnému závěru jako městský soud.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v jeho věci zvolily nepřípustně (resp. alespoň nepřiměřeně) restriktivní výklad §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, navíc výklad zjevně rozporný se slovním vyjádřením předmětného zákonného ustanovení. Městský soud a Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí přitom podle stěžovatele v jeho neprospěch uměle vytvořily dodatečnou podmínku pro mimořádné jednorázové odškodnění, která v zákoně stanovena není, a to tím, že pojem "za zvlášť nebezpečných podmínek" vyložily jako "v důsledku zvlášť nebezpečných podmínek". Takový výklad je podle stěžovatele v extrémním rozporu se slovním vyjádřením této právní normy, a nemá oporu ani v žádném jiném zákonném ustanovení (když výslovně poukazuje na znění §115 zákona o vojácích z povolání). Stěžovatel proto zdůrazňuje, že legitimně očekával, že když byl úraz uznán jako služební, pak za situace, kdy §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání neobsahuje žádnou dodatečnou podmínku, dojde podle tohoto zákonného ustanovení k jeho odškodnění. Zvoleným výkladem tak podle stěžovatele byl porušen princip předvídatelnosti práva.
7. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že před odjezdem na zahraniční mise jsou v rámci přípravy vojáci informováni, že úrazy budou odškodněny, a v případě úrazů s následky bude o vojáka postaráno i mimořádným odškodněním. Je to jedna ze záruk, a zároveň motivace, aby vojáci nemuseli mít obavy o své zajištění při odjezdu do nebezpečných oblastí a byli vůbec ochotni na zahraniční mise jet. Právní úprava v zákoně o vojácích z povolání tak má fungovat jako pojistka, aby se voják mohl soustředit na svou činnost a aby se pro případ úrazu nemusel starat o stálou dokumentaci okolností, a plýtvat silami svými i jiných na zajišťování důkazů v případě úrazu. Současně stěžovatel zdůrazňuje, že voják má podstatně omezenou možnost rozhodování o své činnosti (musí poslouchat rozhodnutí nadřízených); s ohledem na nemožnost svobodně si zvolit své další jednání tak nemůže ani řídit rizika, která podstupuje, případně se vyhnout pro něj rizikovým činnostem. Upřením odškodnění stanovením dodatečné podmínky proto mělo podle stěžovatele dojít taktéž k zásahu do práva na spravedlivou odměnu za práci a do práva na přiměřené hmotné zabezpečení v důsledku nezpůsobilosti k práci.
8. Mimoto stěžovatele "velmi mrzí přezíravé hodnocení soudů" v případě tzv. služebního tělocviku; stěžovatel připomíná, že služební tělocvik je nedílnou součástí výkonu služby a rozhodně nejde o rekreační činnost. Služební tělocvik v podmínkách této konkrétní zahraniční vojenské operace totiž nelze srovnávat s podmínkami služebního tělocviku ve vybudovaném zázemí pro služební tělovýchovu na území České republiky. Na území Afghánistánu byla přesně vymezena místa ke sportu, neustále je slyšet střelba a výbuchy, často byla tělovýchovná příprava (a pochopitelně i jiná činnost) přerušena z důvodu útoku na základnu - s urychleným přesunem do krytů. Na tělesnou přípravu vojáci vždy museli nosit balistickou ochranu (tedy "neprůstřelnou vestu"), přilbu atd. Podle mínění stěžovatele tak městský soud i Nejvyšší správní soud rozhodovaly toliko na základě svého "dojmu" či spíše "laické představy" o obsahu termínu "služební tělocvik", než na základě řádně zjištěné skutečnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Ústavněprávně potenciálně relevantní podstatu posuzované ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že obecné soudy zvolily nepřípustně restriktivní výklad §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání.
12. Přestože je možno se stěžovatelem souhlasit potud, že jde vskutku o výklad zužující, z dále stručně pojednaných důvodů (srov. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) dle názoru Ústavního soudu není namístě závěr, že jde o výklad nepřípustně restriktivní, respektive že by v důsledku tohoto výkladu bylo porušeno některé stěžovatelovo základní právo.
13. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu totiž jasně vyplývá, že Nejvyšší správní soud v dané věci vzal do úvahy nejen jazykový (gramatický) a systematický výklad §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, ale že se pokusil o maximálně komplexní výklad, když přikročil rovněž k výkladu teleologickému, respektive výkladu e ratione legis (srov. zejména body [19] a [20] odůvodnění rozsudku). V tomto ohledu proto Nejvyššímu správnímu soudu nelze - nejen - z ústavněprávních pozic ničeho vytknout.
14. V odkazovaných pasážích přitom Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu přiléhavě zdůraznil, že "je nemyslitelné, že by bylo úmyslem zákonodárce mnohonásobně méně odškodnit vojáka, který utrpěl služební úraz např. při likvidaci výbušnin a munice (viz §120 odst. 2), než vojáka, který ´nešťastnou náhodou´ uklouzl při služebním tělocviku (byť na zahraniční operaci)". Vůči citovanému - pro posuzovanou věc klíčovému - argumentu stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou relevantní oponenturu nepředkládá.
15. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že výklad, ke kterému Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl, je výklad, jenž je obecně přijatelný a jenž nevykazuje žádné zjevné ústavněprávní nedostatky.
16. Pouze pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí správních soudů dle jeho názoru v žádném případě nevykazují přezíravý postoj soudů k tzv. služebnímu tělocviku a není namístě je vnímat ani jako projev nedostatku respektu k práci vojáků z povolání působících (navíc většinou opakovaně) na zahraničních - a z podstaty věci tedy mimořádně nebezpečných - misích. Jejich rozhodnutí je naopak vhodné chápat jako rozumnou a srozumitelnou reflexi vůle zákonodárce odškodňovat v režimu §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání pouze takové úrazy, ke kterým došlo skutečně a nezpochybnitelně striktně v přímé (resp. příčinné) souvislosti se "zvlášť nebezpečnými podmínkami".
17. Jinými slovy řečeno, podle názoru Ústavního soudu nebylo v posuzované věci porušeno "legitimní očekávání" stěžovatele, neboť mu nemohlo takové očekávání vzniknout v tom smyslu, že v případě jakéhokoliv služebního úrazu na zahraniční misi bude mít nárok na mimořádné odškodnění podle §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání; Ústavní soud proto má za to, že v posuzované věci nedošlo ani k porušení principu předvídatelnosti práva.
18. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a městského soudu nebylo porušeno žádné stěžovatelem dovolávané základní právo. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu