ECLI:CZ:US:2019:3.US.1612.19.1
sp. zn. III. ÚS 1612/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené Mgr. Petrem Navrátilem, advokátem, sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2018 č. j. 26 Co 135/2018-77 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2018 č. j. 20 C 380/2017-42, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní korporace První privátní chirurgické centrum, spol. s r. o., sídlem Labská kotlina 1220/69, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byly zrušeny rozsudky označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a k porušení jejího základního práva zaručeného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 18. 12. 2017 domáhala, aby Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") vedlejší účastnici uložil povinnost provést její umělé oplodnění zavedením embryí oplodněných jejím partnerem, který zemřel dne 22. 8. 2016. Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 4. 2018 č. j. 20 C 380/2017-42.
3. Ke stěžovatelčinu odvolání tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. 26 Co 135/2018-77. Uvedl, že podobný případ řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2018 č. j. 21 Cdo 4020/2017-134, dle něhož je poskytovatel zdravotních služeb povinen dokončit proces umělého oplodnění jen v rámci léčby neplodného páru. Postup dle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o specifických zdravotních službách"), je možný jen mezi živými, a to navíc jen při léčbě neplodnosti. Po smrti muže tvořícího neplodný pár již pojmově nelze o neplodném páru uvažovat. Svého nároku se stěžovatelka dle krajského soudu nemůže domáhat ani s odkazem na čl. 8 Úmluvy, jež zakotvuje právo na respektování soukromého a rodinného života. Krajský soud dále uvedl, že dle §3 odst. 3 písm. b) zákona o specifických zdravotních službách se umělým oplodněním ženy rozumí též přenos lidského embrya vzniklého oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy do pohlavních orgánů ženy. Zákon tedy upravuje umělé oplodnění jako proces, který je dokončen přenosem lidského embrya oplodněného mimo tělo ženy do jejích pohlavních orgánů. K takovému dokončení umělého oplodnění je třeba souhlasu jak ženy, tak muže. Souhlas nesmí být starší více než 6 měsíců. Pro věc je nerozhodné, zda vedlejší účastnice držela pouze kryokonzervované spermie zemřelého partnera stěžovatelky nebo embryo vzniklé oplodněním stěžovatelčina vajíčka spermií jejího zemřelého partnera. Není totiž podstatné, v jaké fázi byl proces umělého oplodnění přerušen smrtí stěžovatelčina partnera.
4. Krajský soud poučil stěžovatelku, že proti jeho rozsudku je dovolání přípustné za podmínek §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka informovala, že dovolání nepodala.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Přípustnost své ústavní stížnosti stěžovatelka odvíjí od §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť má za to, že svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy.
6. Je si vědoma právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4020/2017, na který poukázal již krajský soud. Rovněž vede v patrnosti, že ústavní stížnost proti danému rozsudku Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 1099/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a nález Ústavního soudu se týkaly dokončení procesu umělého oplodnění za užití kryokonzervovaných spermií zemřelého muže. Neřešily tak otázku možnosti provést transfer oplodněného embrya do těla matky bez souhlasu zemřelého otce, což je podstatou stěžovatelčina případu. Stěžovatelka se domnívá, že oplodněním vajíčka a vznikem embrya dochází k početí nenarozeného dítěte. Početím dítěte dle ní vzniká rodina požívající ústavní ochrany. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1099/2018 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4020/2017 nebyl řešen zásah do práva na život nenarozeného dítěte a nenaplněný vztah matky a počatého dítěte. Ve vzniku embrya stěžovatelka spatřuje zásadní odlišnost své věci od případu, jehož se týkala tato rozhodnutí.
7. Posouzení možnosti provést transfer oplodněného embrya do těla matky bez souhlasu zemřelého otce považuje stěžovatelka za zásadní ústavněprávní otázku, k níž se dosud dle jejího názoru Ústavní soud nevyjádřil. Domnívá se, že řešení zmíněné otázky se netýká jen jí, ale i širokého okruhu neplodných párů. Předpokládá přitom výskyt obdobných případů i do budoucna a pociťuje nutnost, aby se k takto citlivé otázce Ústavní soud na půdorysu jejího případu vyjádřil. Následně uvedla, proč si myslí, že ústavní stížností napadené rozsudky porušily její právo na respektování soukromého a rodinného života.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není.
9. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnosti nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sdělila, že proti rozsudku krajského soudu nepodala dovolání.
10. Dovolání přitom v jejím případě představovalo procesní prostředek ochrany jejího práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve věci, kde se dovolatelka před civilním soudem domáhala, aby poskytovateli zdravotních služeb byla uložena povinnost provést umělé oplodnění pomocí její zárodečné buňky a kryokonzerované spermie jejího zemřelého manžela, Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání jako přípustné (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4020/2017). V nyní posuzované věci se stěžovatelka před okresním soudem domáhala toho, aby soud uložil vedlejší účastnici, jako poskytovatelce zdravotních služeb, povinnost provést umělé oplodnění stěžovatelky za pomoci embryí oplodněných jejím zemřelým partnerem. S ohledem na podobně formulovaný žalobní požadavek (uložení povinnosti poskytovateli zdravotních služeb provést umělé oplodnění v situaci, kdy muž tvořící neplodnou dvojici před dokončením procesu umělého oplodnění zemřel) lze z procesního hlediska při hodnocení otázky, zda dovolání představovalo prostředek ochrany dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4020/2017 pro utvoření závěru, že dovolání v posuzované věci představuje uvedený procesní prostředek ochrany stěžovatelčina práva. Stěžovatelka však dovolání nepodala, jak sama přiznala, ač byla krajským soudem poučena o tom, že jeho podání je za podmínek §237 o. s. ř. přípustné. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tak stěžovatelčina ústavní stížnost nepřípustná.
11. Stěžovatelka tuto skutečnost ani nijak v ústavní stížnosti nezpochybnila, naopak přípustnost své ústavní stížnosti odvíjí od §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 zmíněného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
12. Časovou podmínku stěžovatelčina ústavní stížnost splňuje. Stížnost Ústavní soud obdržel dne 15. 5. 2019 (k poštovní přepravě byla předána 14. 5. 2019), rozsudek krajského soudu byl vydán dne 19. 6. 2018. Ústavní stížnost tak byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem.
13. Splněna ovšem nebyla podmínka, aby ústavní stížnost podstatně přesáhla vlastní zájmy stěžovatelky. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti pro podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba vykládat restriktivně [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Nepostačuje prostý přesah vlastních zájmů, neboť zákon vyžaduje podstatný přesah.
14. Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele lze spatřovat např. ve věcech, kde ústavní stížnost může přispět k řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl možnost vyjádřit (srov. Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI. 2007. s. 387). Půjde navíc typicky o situace, kdy je věc naléhavá a nesnese odkladu. K některým ústavněprávním aspektům poskytování souhlasu s umělým oplodněním se Ústavní soud již vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1099/18, jehož existence si je stěžovatelka dobře vědoma, a kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že je především na zákonodárci, aby stanovil podmínky a pravidla pro vznik života jiným než tradičním způsobem.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že její věc (kde již došlo ke vzniku embrya mimo tělo ženy) je odlišná od věci, jíž se týkal nález sp. zn. I. ÚS 1099/18 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4020/2017 (kde figurovaly jen kryokonzerované spermie, jimiž ještě vajíčko nebylo oplodněno). Zásadní rozdíl spatřovala právě v existenci embrya. Ústavní soud konstatuje, že pro účely posouzení podstatného přesahu zájmů stěžovatelky není nezbytné vyjadřovat se, zda stěžovatelkou tvrzený rozdíl má z hlediska věcného posouzení význam či nikoli. Podstatné totiž je, že k některým ústavněprávním aspektům poskytování souhlasu s umělým oplodněním se Ústavní soud již vyjádřil. Nejde tedy o oblast judikaturně zcela nedotčenou. O přesahu vlastních zájmů stěžovatelky by se dalo hovořit za splnění dalších podmínek především v situaci, kdy by k určité ústavněprávní otázce, která je pro praxi a ochranu základních práv navýsost naléhavá a která nesnese odkladu, neexistovala vůbec žádná judikatura. Hledáním společných či naopak rozdílných rysů od již vydaného nálezu Ústavního soudu pak lze podstatný přesah zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odůvodnit jen velmi obtížně. Z tohoto důvodu podstatný přesah zájmů stěžovatelky splněn není.
16. Aby šlo o podstatný přesah zájmů stěžovatelky, muselo by jít o ústavní problematiku týkající se velkého okruhu osob, a to typicky tisíců osob [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)]. Je sice pravdou, že základní rysy stěžovatelčina případu (smrt muže tvořícího neplodný pár v průběhu léčby neplodnosti v situaci, kdy mimo tělo ženy došlo k oplodnění vajíčka spermií tohoto zemřelého muže a na to navazující otázka souhlasu s umělým oplodněním) se mohou opakovat i v dalších případech. Ústavní soud však není přesvědčen o tom, že by šlo o problematiku schopnou se bezprostředně týkat velkého počtu osob. Zobecněné rysy případu jsou totiž dány kombinací poměrně specifického objektivního prvku (smrt muže v konkrétní fázi procesu umělého oplodnění) a subjektivního prvku (vůle ženy nechat se uměle oplodnit genetickým materiálem vzešlým z pohlavních buněk tohoto muže i po jeho smrti). S ohledem na tuto kombinaci se Ústavní soud nedomnívá, že by šlo o masově rozšířené případy zakládající podstatný přesah zájmů stěžovatelky.
17. Přijetí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje zákonem stanovenou výjimku z principu subsidiarity ústavní stížnosti. Tuto výjimku je třeba vykládat restriktivně. Stěžovatelka měla možnost se k ochraně svých tvrzených práv obrátit s dovoláním na Nejvyšší soud. Obrátila-li by se Nejvyšší soud a nebyla-li by u něj případně úspěšná, mohla by podat ústavní stížnost, u níž by se nezkoumal podstatný přesah jejích zájmů. Touto cestou se však stěžovatelka nevydala a ústavní stížnost podala proti rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by podala dovolání. Podstatný přesah jejích vlastních zájmů však Ústavní soud neshledal z důvodů výše vyložených.
18. Stručně lze dodat, že dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu nelze odmítnout přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 daného zákona, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Ani tento důvod přijetí ústavní stížnosti se nemůže v posuzované věci uplatnit, protože nebyl podán opravný prostředek. Nelze tedy vůbec uvažovat o tom, že by v řízení o něm mohlo dojít ke značným průtahům.
19. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj