ECLI:CZ:US:2019:3.US.1641.18.1
sp. zn. III. ÚS 1641/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. V., t. č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 4 Tdo 208/2018-59, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2017 č. j. 2 To 86/2017-6658 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017 sp. zn. 46 T 7/2009 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2017 sp. zn. 46 T 7/2009 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání jednak pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") [1. bod výroku rozsudku], a jednak pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku (2. bod výroku rozsudku), za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 2 To 86/2017 tak, že ho podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 4 Tdo 208/2018-59 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a to dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou stanoveny zákonem.
5. Trestná činnost, stíhaná v předmětném řízení, spočívala, stručně shrnuto, zejména v tom, že pachatelé s úmyslem vylákat od obchodní korporace SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. (dále jen "společnost SPAR") plnění v podobě náhrady škody a smluvní pokuty pomocí žaloby k rozhodčímu soudu, kdy vytvořili kupní smlouvu se společností SPAR, jejímž předmětem bylo dodání sportovního zboží v celkové částce 30 883 010,90 Kč s daní z přidané hodnoty, přičemž zajistili její podepsání a opatření razítkem za společnost SPAR M. K., když však od počátku věděli, že ta jako nákupčí společnosti SPAR nemá oprávnění zavazovat tuto společnost kupními smlouvami uzavíranými s dodavateli, neboť k tomu jsou oprávněni pouze statutární orgány společnosti SPAR, ani neměli dostatek zboží k jeho skutečnému dodání, přesto následně činili vůči uvedené společnosti výzvy k odběru zboží, zasílali upomínky, faktury a podali rozhodčí žalobu, přičemž uvedené jednání směřovalo ke způsobení škody společnosti SPAR ve výši nejméně 33 737 743 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu. Zejména není dostatečně důkazně podloženo, že by věděl, že M. K. nebyla oprávněna za společnost SPAR podepisovat smlouvy, ani že zde nebyl dostatek zboží k tomu, aby mohly být realizovány příslušné dodávky pro společnost SPAR; stran posledně uvedeného ze znaleckých posudků dokonce vyplývá opak. Existenci stěžovateli přičítanému záměru nenapovídá ani to, že rozhodčí doložku a také podobu žaloby k rozhodčímu soudu navrhl doc. JUDr. Karel Schelle, CSc., nikoliv stěžovatel.
7. Bylo-li prokázáno, že svědkyně M. K. nebyla oprávněna podepisovat příslušné smlouvy jménem společnosti SPAR, neboť k tomuto jsou oprávněni pouze statutární orgány společnosti SPAR, pak dle stěžovatele společnost SPAR nemohla být uvedena v omyl, neboť pouze odmítla převzít zboží, které nebylo řádně objednáno (nejednala tedy v omylu).
8. Stěžovatel se také domnívá, že Nejvyšší soud se dostatečně nevěnoval jeho dovolání. Upozorňuje, že Ústavní soud již například ve svém nálezu ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/04 (N 215/39 SbNU 281) Nejvyššímu soudu vytkl příliš restriktivní přístup při rozhodování o tomto mimořádném opravném prostředku, odporující smyslu a záměru jeho zavedení do trestního procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Nutno konstatovat, že ve věci bylo provedeno velmi rozsáhlé dokazování, jehož výsledky obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně rozebraly. Jestliže dospěly k závěru o nevěrohodnosti stěžovatelovy obhajoby, učinily tak na základě podrobného rozboru, přičemž vysvětlily, proč jeho tvrzení, kterými svoji roli ve věci a povědomost o některých skutečnostech umenšoval, se jeví nelogickými. Přitom přiléhavě poukázaly například na jeho právnické vzdělání a vědomost o běžné podobě kontraktů jaké uzavíral řetězec SPAR, kdy mu musel být zřejmý nestandardní charakter předmětného smluvního vztahu, směrovaný k vyvolání rozhodčího řízení, i na to, že stěžovatel svá tvrzení v průběhu času mění. Pokud jde o stěžovatelem zpochybňovaný stav zásob zboží, soud zde přiléhavě vysvětlil, že i kdyby zboží přeci jen existovalo, stále by platil závěr o spáchání daného trestného činu, kdy společnost SPAR by byla nucena odebrat zboží o které neměla nikdy zájem.
12. Jestliže stěžovatel uvádí, že společnost SPAR pouze odmítla převzít zboží, které nebylo řádně objednáno, a nejednala tedy v omylu, pomíjí, že byl odsouzen za jednání ve stádiu pokusu trestného činu, kdy již pokus sám o sobě představuje jednání trestné.
13. Ústavní soud se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatele, že se Nejvyšší soud dostatečně nezabýval jeho dovoláním, když obsah a rozsah jeho usnesení svědčí naopak o tom, že Nejvyšší soud se podanému opravnému prostředku řádně věnoval.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu