ECLI:CZ:US:2019:3.US.1654.16.1
sp. zn. III. ÚS 1654/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jiřího Zemánka a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodních společností 1) COMPAG CZ s. r. o., sídlem V Lukách 95, Mimoň, a 2) COMPAG MLADÁ BOLESLAV s. r. o., sídlem Vančurova 1425, Mladá Boleslav, zastoupených JUDr. Petrem Doušou, advokátem, sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 23 Cdo 3496/2014-233 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. února 2014 č. j. 30 Co 333/2013-203, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a města Nový Bor, sídlem náměstí Míru 1, Nový Bor, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky žádají o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
2. Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2013 č. j. 22 C 181/2012-129 vyhověl žalobě stěžovatelek a uložil vedlejšímu účastníkovi, aby jim zaplatil částku 3 058 917,70 Kč s příslušenstvím. K odvolání vedlejšího účastníka však Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelek v plném rozsahu zamítl. Následné dovolání stěžovatelek bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné, neboť zpochybňovalo jen jeden ze dvou právních závěrů, na nichž krajský soud založil svoje rozhodnutí.
3. Okresní soud vyšel ve svém rozhodnutí ze zjištění, že stěžovatelky uzavřely dne 16. 4. 2007 jako zhotovitelé s vedlejším účastníkem jako objednatelem podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku smlouvu o nakládání s komunálním odpadem, v níž se zavázaly k plnění veřejné zakázky vedlejšího účastníka, jejímž předmětem byl komplexní tříděný sběr komunálního odpadu (specifikovaného v zákoně č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o odpadech") od fyzických osob s trvalým pobytem nebo vlastnících nemovitost na území vedlejšího účastníka. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou - od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2014; cena byla ve smlouvě sjednána na částku 7 708 664,40 Kč za jeden rok, což činí za celou dobu plnění částku 64 213 191,11 Kč (včetně daně z přidané hodnoty), a to na podkladě soupisu provedeného plnění schváleného oprávněnou osobou objednatele na základě faktur vystavených zhotovitelem. Současně se strany této smlouvy v jejím článku 5.4 dohodly, že cena plnění může být zvýšena pouze po schválení radou města a na základě písemného dodatku k této smlouvě, dojde-li ke změně právní úpravy, zvláště pak ke změnám zákonných poplatků podle zákona o odpadech a jejich výše za rok 2006.
4. Stěžovatelky se domáhaly úhrady faktury č. 102054/10, vystavené na žalovanou částku, již vedlejšímu účastníkovi vyúčtovaly poplatek za uložení komunálního a objemného odpadu na skládce za roky 2008 a 2009.
5. Zákon o odpadech stanovil poplatek za ukládání odpadů na skládky pro rok 2006 na částku 300 Kč za 1 tunu komunálního odpadu a z této výše poplatku vycházela i předmětná smlouva; podle závěru okresního soudu by proto bylo nelogické, aby v následujících letech 2008 a 2009 odpadové hospodářství zákonem danou povinnost hradit poplatek za ukládání odpadů nerespektovalo a nezahrnovalo jej ve výši, kterou zákon o odpadech stanovil pro rok 2008 na částku 400 Kč a pro rok 2009 na částku 500 Kč za jednu tunu odpadu, a kterou stěžovatelky jako provozovatelky skládky musí odvádět příslušné obci, v jejímž katastrálním území skládku provozují. Smluvní ujednání o ceně je tak podle mínění okresního soudu nutno vyložit tak, že výše zákonného poplatku nebyla zahrnuta stěžovatelkami do jejich nabídky v rámci výběrového řízení vyhlášeného vedlejším účastníkem, a předpokládané navyšování poplatků za ukládání odpadu podle zákona o odpadech tak nebylo součástí původní smluvně stanovené ceny, jež ostatně nebyla stanovena jako absolutní a neměnná (viz výše uvedený článek 5.4 smlouvy). Výši poplatků za ukládání odpadu stanoví zákon, a tuto zákonnou povinnost nelze měnit žádnou smlouvou ani vedlejším ujednáním. Okresní soud proto dospěl k závěru, že vedlejší účastník porušil předmětnou smlouvu o nakládání s komunálním odpadem tím, že za ukládání komunálního a objemného odpadu stěžovatelkám nehradil zákonem stanovené poplatky, jejichž úhradu samotná smlouva nevylučovala.
6. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, došel však k jiným právním závěrům, když v prvé řadě zdůraznil, že v posuzované věci je vedlejší účastník povinen plnit podle uzavřené smlouvy za svoz a likvidaci komunálního odpadu sjednanou cenu. Jestliže stěžovatelky před uzavřením smlouvy (resp. při přípravě své nabídky) nevzaly v úvahu výši poplatků za ukládání odpadů na skládky, když sazba základního poplatku za ukládání odpadů pro roky 2005 - 2008 byla v době uzavření smlouvy z přílohy 6 zákona o odpadech známa, jde tato případná neúplná kalkulace pouze k jejich tíži. Z žádných ujednání ve smlouvě totiž nevyplývá, že by vedlejší účastník kromě sjednané celkové ceny měl stěžovatelkám zaplatit částku související s povinností platit poplatek za ukládání odpadů. Pakliže stěžovatelky svůj nárok na úhradu poplatků v zákonné výši dovozují z ujednání obsaženého v článku 5.4 smlouvy o nakládání s komunálním odpadem, nelze ztrácet ze zřetele, že stěžovatelky vůbec netvrdí, že by došlo k naplnění tam stanovených podmínek pro změnu smlouvy, tedy k předpokládané změně právní úpravy a ke schválení zvýšení ceny radou města.
7. Současně krajský soud dospěl k závěru, že převzetím odpadů od vedlejšího účastníka přešla mimo jiné i povinnost platit poplatky za ukládání odpadů na skládky; jestliže proto stěžovatelky zaplatily poplatek za uložení odpadu na skládce, nestalo se tak za vedlejšího účastníka, jelikož šlo o povinnost podle §16 odst. 1 písm. l) zákona o odpadech, ve znění účinném do 30. 9. 2013, tedy o povinnost, jež přešla z vedlejšího účastníka jako původce odpadů na oprávněnou osobu ve smyslu zákona o odpadech. Tvrdily-li stěžovatelky, že odpad od původce (vedlejšího účastníka) do vlastnictví oprávněné osoby nikdy nepřešel, jelikož nikdy nedošlo k úplnému zaplacení kupní ceny (a proto stěžovatelky nemohou platit zákonný poplatek za vedlejšího účastníka, aniž by jej od něj vybraly), krajský soud uvedl, že kdyby tomu tak skutečně bylo a poplatková povinnost by z původce odpadu nepřešla na oprávněnou osobu, pak by stěžovatelky měly žádat vrácení zaplaceného poplatku za ukládání odpadů od provozovatele skládky, neboť poplatek za ukládání odpadů na skládku vybírá provozovatel skládky od původce (§46 odst. 2 zákona o odpadech).
8. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodnil odmítnutí dovolání stěžovatelek tím, že v posuzované věci spočívá rozsudek krajského soudu nejen na jimi vymezené otázce (zda převzetím odpadů oprávněnou osobou od původce odpadů dochází k přechodu povinností původce odpadů podle zákona o odpadech, mj. i povinnosti platit poplatky za ukládání odpadu na skládky), ale také na jeho závěru, že i kdyby na ně nepřešla odebráním odpadu povinnost platit zákonný poplatek za uložení odpadu na skládku jeho převzetím od původce odpadu, pak by měly stěžovatelky žádat vrácení zaplaceného poplatku za ukládání odpadů od provozovatele skládky, neboť poplatek za ukládání odpadů na skládku vybírá podle §46 odst. 2 zákona o odpadech od původce provozovatel skládky. Stěžovatelky však tento závěr krajského soudu nezpochybnily a nevymezily k němu žádnou právní otázku. Jestliže tedy podle stěžovatelek by měla přípustnost dovolání spočívat ve vyřešení shora uvedené otázky, avšak rozsudek krajského soudu spočívá na posouzení i další právní otázky, jež sama o sobě by vedla k zamítnutí žaloby, nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatelek
9. Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelky primárně v tom, že napadené rozhodnutí krajského soudu není řádně odůvodněno; přestože krajský soud přikročil k měnícímu výroku, důvod změny odůvodnil pouze velice stručně na jediné straně z celkem 12 stran rozsudku. Z předloženého odůvodnění navíc není vůbec zřejmé, proč by stěžovatelky měly mít povinnost plnit (platit poplatky za ukládání odpadu na skládku) nad rámec uzavřené smlouvy. Stěžovatelky proto považují dané odůvodnění za nekonkrétní, nedostatečné a nerespektující obsah §157 odst. 2 o. s. ř.
10. Nadto stěžovatelky namítají následující skutečnosti. První stěžovatelka je jediným společníkem obchodní společnosti Ekoservis Ralsko s. r. o., jež je provozovatelem skládky Svébořice, a z toho titulu je povinna zaplatit poplatek jeho příjemci, což po ní orgány veřejné moci požadují. První stěžovatelce jako prostřednímu článku mezi původcem odpadu a příjemcem poplatku tak vzniká majetková újma, když je její dceřiná společnost nucena hradit jeho příjemci poplatek (navíc i s penále), jenž nebyl původcem uhrazen, a současně je první stěžovatelce znemožněno tento poplatek po původci (v tomto případě vedlejším účastníkovi) vymáhat. Popsaným postupem orgánů veřejné moci je podle stěžovatelek porušováno jejich základní právo vlastnit majetek.
11. Stěžovatelky proto vyjadřují v ústavní stížnosti přesvědčení, že podle zákona o odpadech mají hradit pouze ty poplatky, které předtím vybraly od původce, v daném případě od vedlejšího účastníka; od něj však žádný poplatek nevybraly, neboť vedlejší účastník nesplnil svoji zákonnou povinnost, respektive ji plnil v již neaktuální výši, když v rozhodné době došlo k jeho zvýšení (ve smyslu sazeb uvedených v příloze č. 6 zákona o odpadech), což ovšem vedlejší účastník nerespektoval.
12. Mimo výše uvedené stěžovatelky namítají, že krajský soud sice založil své rozhodnutí na řešení dvou otázek, ty však nelze vnímat samostatně, neboť jde v obou případech o dílčí otázky toho, zda na stěžovatelky v důsledku předmětné smlouvy přešla taktéž poplatková povinnost podle zákona o odpadech. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek toliko proto, že označily pouze jednu z těchto dvou dílčích právních otázek, nepostupoval podle stěžovatelek správně; stěžovatelky tak mají za to, že jim dovolací soud odepřel soudní ochranu, když se náležitě nevypořádal s jimi předloženou právní otázkou.
13. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 12. 2018 potom stěžovatelky poukázaly na stanovisko Ministerstva životního prostředí, poskytnutého na žádost České asociace odpadového hospodářství, ze kterého vyplývá, že "příslušné zákonné povinnosti mají vždy přednost před smluvním ujednáním a jakékoliv soukromoprávní ujednání nemá vliv na zákonnou povinnost původce odpadu hradit stanovený poplatek".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, jež byly účastnicemi řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost. To je případ i posuzované věci.
16. Podstatou dané ústavní stížnosti, i když to její obsah - z dále uvedených důvodů - nezřídka zastírá v zásadě nepřípadnou argumentací, je otázka, zda vedlejší účastník neporušil předmětnou smlouvu o nakládání s komunálním odpadem, když odmítl proplatit fakturu vystavenou na částku korespondující s výší (jím neuhrazeného) poplatku za uložení komunálního a objemného odpadu na skládce za roky 2008 a 2009.
17. Krajský soud přitom při řešení této otázky - což je ostatně otázka, jejíž řešení stěžovatelky ve svém dovolání nikterak nezpochybnily - dospěl k závěru, že předmětná smlouva neobsahuje žádné ujednání, ze kterého by vyplývalo, že by vedlejší účastník - kromě sjednané celkové ceny - měl stěžovatelkám zaplatit částku ve výši, která odpovídá poplatku za ukládání odpadů. Zdůraznil přitom, že stěžovatelky ani netvrdily, že by ve věci byly naplněny podmínky navýšení ceny předvídané v čl. 5.4 smlouvy, tedy že by došlo ke změně právní úpravy a ke schválení tohoto zvýšení ceny radou města.
18. Přestože stěžovatelky mohou inkriminovanou část odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (na str. 10) subjektivně považovat za nepřiměřeně stručnou, Ústavní soud má za to, že právě v kontextu čistě soukromoprávního posouzení věci (viz výše) jde (zvláště pak ve spojení s rekapitulací odvolacích námitek vedlejšího účastníka na str. 6 a 7 rozsudku) o odůvodnění řádné a srozumitelné, resp. odůvodnění, jemuž není z ústavněprávních pozic (oproti přesvědčení stěžovatelek) co vytknout.
19. Ze zaznamenaného důvodu proto nelze podstatou část argumentace obsažené v ústavní stížnosti považovat za jakkoli relevantní, neboť neobsahuje žádné námitky, ze kterých by bylo možno dovodit, že vedlejší účastník porušil svoji smluvní povinnost a obecné soudy tuto skutečnost přehlédly. Jinými slovy řečeno, argumentace stěžovatelek míří do oblasti správního práva a hypoteticky by mohla být v civilním soudním řízení relevantní pouze za předpokladu, že by se stěžovatelky na vedlejším účastníkovi domáhaly plnění z titulu bezdůvodného obohacení; to však nebylo předmětem řízení v posuzované věci. Krajskému soudu proto nelze v řízení o ústavní stížnosti důvodně vytýkat, že žalobu stěžovatelek zamítl, když dospěl k závěru, že vedlejší účastník neporušil žádné smluvní ujednání, resp. že neexistuje žádný důvod, proč by vedlejší účastník měl plnit nad rámec povinností vyplývajících z obsahu smlouvy. Z obdobných důvodů nelze vytýkat Nejvyššímu soudu, že stěžovatelkám odepřel přístup k soudu, když odmítl jejich dovolání, ve kterém stěžovatelky řešení stěžejní právní otázky, na němž je rozhodnutí krajského soudu založeno, nijak nezpochybnily, resp. nepředložily žádnou procesně relevantní oponenturu vůči právnímu závěru krajského soudu, podle kterého by měly stěžovatelky žádat vrácení inkriminovaného poplatku od provozovatele skládky.
20. Ústavní soud je proto přesvědčen, že krajský soud nezatížil své rozhodnutí žádnými ústavněprávními deficity, když na základě zjištění, že vedlejší účastník neporušil žádnou povinnost vyplývající mu z předmětné smlouvy, přikročil ke změně rozsudku okresního soudu, jenž na základě nepříliš přesvědčivého výkladu čl. 5.4 smlouvy uznal právo stěžovatelek na jimi žalované plnění. V této souvislosti je pro úplnost vhodné připomenout, že stěžovatelkami taktéž dovolávané pravidlo contra proferentem (§266 odst. 4 obchodního zákoníku) nelze v posuzované věci nikterak zohlednit, neboť otázka úhrady daného poplatku nebyla ve smlouvě řešena nejasně, nýbrž nebyla řešena vůbec.
21. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že podle jeho názoru stěžovatelkami zpochybňované řešení naznačené krajským soudem není ve zjevném rozporu se závěry uvedenými v jimi k ústavní stížnosti přiloženém rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016 č. j. 2 As 8/2016-32; ostatně na str. 9 tohoto rozsudku je jasně řečeno, že - v jiném řízení - není vyloučena odpovědnost původce za neodvedení poplatku, neboť "poplatkovou povinnost nelze přenášet z původce odpadů na provozovatele skládky". Tato otázka však nebyla předmětem posuzované věci.
22. Namítají-li přitom stěžovatelky (v určitých částech ústavní stížnosti a jejím doplnění), že sjednaná (resp. vysoutěžená) cena nemohla zohledňovat zvýšení poplatku právě pro roky 2008 a 2009, jde o tvrzení, které nelze označit za případné, neboť právě příloha č. 6 nebyla žádnou z četných novelizací zákona o odpadech nikdy dotčena, takže její obsah (a tedy výše sazeb) zůstal od platnosti tohoto právního předpisu (dne 14. 6. 2001) až dosud nezměněn.
23. Na výše uvedeném nemůže nic měnit ani stěžovatelkami v doplnění ústavní stížnosti citované vyjádření Ministerstva životního prostředí, jež - jak vyplývá přímo z obsahu tohoto taktéž k ústavní stížnosti přiloženého stanoviska - představuje toliko abstraktní či povšechnou informaci, jež bez dalšího nemůže mít žádný průmět do posuzované věci.
24. Je tak namístě již pouze uzavřít, že stěžovatelky porušení jimi dovolávaných ustanovení Listiny neprokázaly. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu