ECLI:CZ:US:2019:3.US.1681.18.1
sp. zn. III. ÚS 1681/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Novosada, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2018 č. j. 7 Cmo 251/2017-222 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2017 č. j. 42 Cm 393/2009-176, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Fincom trade Ltd., sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo zastaveno řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastnice domáhala proti stěžovateli zaplacení směnečného peníze ve výši 512 939,70 Kč s postižními právy (výrok I.). Předmětným usnesením byl dále zrušen směnečný platební rozkaz ze dne 30. 11. 2009 č. j. 42 Cm 393/2009-19 (výrok II.), stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 38 768,40 Kč (výrok III.) a zároveň byl vedlejší účastnici navrácen soudní poplatek ve výši 20 590 Kč (výrok IV.). V odůvodnění krajský soud konstatoval, že podáním ze dne 12. 6. 2017 vzala vedlejší účastnice žalobu v celém rozsahu zpět, a proto krajský soud postupoval podle §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Důvodem zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že usnesením ze dne 8. 8. 2016 č. j. KSBR 46 INS 7105/2010-B-81 byl zrušen konkurs prohlášený na majetek stěžovatele po splnění rozvrhového usnesení, tudíž pohledávka vedlejší účastnice, přihlášená do konkursního řízení a v jeho rámci i zjištěná, byla poměrně uspokojena. Výrok o náhradě nákladů řízení krajský soud odůvodnil dle §146 odst. 2 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného, tedy stěžovatele, kterému tak vznikla povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení představující odměnu jejího advokáta za 3 úkony právní služby á 10 380 Kč, 3 paušální náhrady výdajů á 300 Kč na 1 úkon právní služby a 21% daň z přidané hodnoty 6 728,40 Kč. O vrácení soudního poplatku rozhodl krajský soud dle §9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 8. 2011.
3. Proti usnesení krajského soudu, a to výroku III. o náhradě nákladů řízení, podal stěžovatel odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že právo na náhradu nákladů řízení bude v plné výši přiznáno jemu. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku III. a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená usnesení obsahují kvalifikované vady, což je činí nepřezkoumatelnými. Tyto vady spočívají zejména v tom, že krajský soud a následně i vrchní soud konstatovaly, že směnečná pohledávka vedlejší účastnice byla v insolvenčním řízení v celém rozsahu zjištěna a následně poměrně uspokojena. Pouze na základě této skutečnosti bylo přitom konstatováno, že vedlejší účastnice vzala pro chování stěžovatele zpět důvodně podanou žalobu. Z takového závěru však nelze dovodit, proč se obecné soudy domnívají, že žaloba byla důvodná. Taktéž není v napadených rozhodnutích uvedeno, v jakém konkrétním chování stěžovatele obecné soudy shledaly jeho zavinění na zastavení řízení. V popsaném postupu obecných soudů shledává stěžovatel zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Stěžovatel dále rozvíjí svou námitku týkající se zavinění zastavení řízení. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, že zavinění je nutno posuzovat pouze z hlediska procesního. Stěžovatel uvádí, že v insolvenčním řízení pohledávku popřel (a nejprve ji popřel taktéž insolvenční správce, byť posléze vzal popěrný úkon zpět) a směnečná pohledávka nebyla stěžovatelem uhrazena. Vedlejší účastnice tedy vzala žalobu zpět dobrovolně, a to z důvodů váznoucích výlučně na její straně. Stěžovatel tedy tímto způsobem dovozuje, že je to právě vedlejší účastnice, která zavinila zastavení řízení. Stěžovatel konstatuje, že mu byla nesprávně uložena povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnici a zároveň mu bylo odepřeno právo na náhradu nákladů směnečného řízení, čímž došlo k zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel se stručně řečeno domnívá, že mu byla v rozporu s §146 odst. 2 větou druhou o. s. ř. uložena povinnost nahradit náklady směnečného řízení, v němž vystupoval jako žalovaný. Skutkový stav byl přitom následující. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala vydání směnečného platebního rozkazu, na základě něhož by stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit směnečný peníz ve výši 512 939,70 Kč s postižními právy. Následně soud směnečný platební rozkaz skutečně vydal, přičemž stěžovatel proti němu podal námitky. Avšak dříve než bylo o námitkách rozhodnuto, bylo v jiném řízení rozhodnuto o úpadku stěžovatele a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Řízení o nárocích ze směnky bylo proto přerušeno. Usnesením krajského soudu byl konkurs po splnění rozvrhového usnesení zrušen, čímž pominul důvod přerušení řízení o nárocích ze směnky. Následně vedlejší účastnice vzala svou žalobu proti stěžovateli zpět s odůvodněním, že pohledávka žalobou vymáhaná byla přihlášena v konkursním řízení, kde byla zjištěna a poměrně uspokojena. Stěžovatel nesouhlasí s naplněním podmínek pro použití §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. s tím, že rozporuje jednak důvodnost pohledávky a jednak zavinění na své straně. Ústavní soud se však nemůže s argumentací stěžovatele ztotožnit, neboť postup obecných soudů se jeví být v souladu s ustálenou aplikační praxí i ustálenou judikaturou. Pro použití §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je třeba naplnit tři podmínky. Text zákona výslovně stanoví, že musí dojít ke zpětvzetí žaloby žalobcem, k čemuž v posuzované věci skutečně došlo. Dále musí být naplněna podmínka důvodnosti zpětvzaté žaloby, která je v projednávané věci taktéž evidentně splněna, když v insolvenčním řízení byla pohledávka zjištěna a následně poměrně uspokojena. Jinými slovy bylo, mimo jiné, úkolem insolvenčního soudu zkoumat důvodnost pohledávky za tím účelem, aby mohla být zahrnuta do rozvrhu a být uspokojena. Poslední podmínkou použití předmětného ustanovení zákona je zavinění žalovaného, zde stěžovatele, které vedlo k zpětvzetí žaloby. Zavinění je skutečně nutno posuzovat s ohledem na výsledek sporu, tedy zda byl žalobce uspokojen či nikoliv. V posuzované věci byla vedlejší účastnice úspěšná v insolvenčním řízení v tom smyslu, že byla zahrnuta do rozvrhového usnesení a došlo k jejímu poměrnému uspokojení. Stěžovatel uvádí, že on sám směnečnou pohledávku rozporoval v insolvenčním řízení, tedy že není dána důvodnost žaloby, a ani sám dobrovolně pohledávku nesplnil, tudíž zavinění na zaplacení pohledávky nemůže být shledáno na straně stěžovatele. Z hlediska procesního je však důležité, že pohledávka byla uhrazena, tedy došlo k uspokojení vedlejší účastnice, byť ne přímo stěžovatelem osobně, nýbrž v insolvenčním řízení z jeho majetku. Ústavní soud proto na základě výše uvedeného neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
11. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu