ECLI:CZ:US:2019:3.US.171.19.1
sp. zn. III. ÚS 171/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze o přiznání hlasovacího práva zaznamenaného v protokolu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. MSPH 91 INS 12293/2018-B-13 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 č. j. MSPH 91 INS 12293/2018-B-15, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení dvou usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") označených v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu městského soudu dostupného na https://isir.justice.cz, se podává, že usnesením ze dne 15. 8. 2018 č. j. MSPH 91 INS 12293/2018-A-15 městský soud zjistil úpadek dlužnice obchodní korporace DEBRA FABRIK s. r. o., prohlásil na ni konkurs, ustanovil insolvenčního správce a vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili do 2 měsíců od zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku.
3. Stěžovatelka prostřednictvím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "finanční úřad") přihlásila daňové pohledávky. Své pohledávky přihlásili dále mimo jiné Ing. Jan Vavera a obchodní společnost B2 Kapital Czech Republic s. r. o. (dále jen "B2 Kapital"). Přihlášené pohledávky Ing. Jana Vavery popřel insolvenční správce co do pravosti, výše i pořadí. Přihlášené pohledávky finančního úřadu a B2 Kapital insolvenční správce uznal.
4. Dne 15. 11. 2018 byl městskému soudu doručen návrh Ing. Jana Vavery na přiznání hlasovacích práv. Dne 28. 11. 2018 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, jíž se účastnili Ing. Jan Vavera, finanční úřad a B2 Kapital. Jak se podává z protokolu ze dne 28. 11. 2018 č. j. MSPH 91 INS 12293/2018-B-13, městský soud prohlásil usnesení, kterým přiznal Ing. Janu Vaverovi hlasovací právo ve výši 35 532 402,31hlasů. Zmíněné usnesení je napadeno ústavní stížností. Dále prohlásil usnesení, že hlasovací právo mají ještě finanční úřad ve výši 7 203 951 hlasů a B2 Kapital ve výši 6 175 448,35 hlasů.
5. Ing. Jan Vavera posléze navrhl odvolání dosavadního insolvenčního správce (tj. Insolvenční společnosti v. o. s.) a navrhl na jeho místo ustanovit společnost Hart & Partners, v. o. s. Pro tento návrh hlasoval Ing. Jan Vavera (35 532 402,31 hlasů), proti finanční úřad a B2 Kapital (dohromady 13 379 399,35 hlasů). Městský soud konstatoval, že kvorum pro odvolání insolvenčního správce z funkce bylo 49 570 438,66 hlasů, z toho 50 % činí 24 785 219,33 hlasů. Poté městský soud vydal usnesení ze dne 28. 11. 2018 č. j. MSPH 91 INS 12293/2018-B-15, jímž potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce, Hart & Partners, v. o. s. Zmíněné usnesení je napadeno ústavní stížností.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvedla, že v insolvenčním řízení vystupovala jako řádně přihlášený věřitel, tedy v pozici subjektu s rovným postavením s jinými subjekty. Má za to, že jako stát v takovém případě může podat ústavní stížnost, neboť nešlo o vystupování v mocenském, vrchnostenském postavení. Stěžovatelka v dané souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2209/15.
7. Stěžovatelka namítla a rozvedla, proč se domnívá, že městský soud porušil §51 odst. 1 a 3 a §52 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Namítla, že řádně neodůvodnil své usnesení o přiznání hlasovacích práv Ing. Janu Vaverovi a rozvinula úvahy o tom, že bude legitimována k podání žaloby proti státu o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., nicméně vyslovila přesvědčení, že nelze tento prostředek považovat za adekvátní. Za účinnější postup spatřuje zrušení napadených usnesení Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Soudce zpravodaj se nejprve zaměřil na otázku, zda stěžovatelka byla oprávněna podat ústavní stížnost v posuzované věci.
9. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
10. Ve stanovisku ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod.
11. Ústavní soud obecně akcentuje rozlišování veřejnoprávní a soukromoprávní sféry působnosti státu pro účel posouzení přípustného dovolávání se soudní ochrany u Ústavního soudu podáním ústavní stížnosti. Při konkrétním rozhodování je třeba rozpoznat, zda jde ve věci materiálně i procesně o základní práva účastníků [k tomu srov. např. nález ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 3143/13 (N 60/76 SbNU 809), bod 18.].
12. K rozlišení, zda se stěžovatelka v posuzované věci pohybovala v soukromoprávní nebo veřejnoprávní působnosti státu, lze uvést, že pohledávky přihlášené stěžovatelkou do insolvenčního řízení byly pohledávky daňové, které jsou obecně regulovány veřejným právem. Poznamenat však lze, že insolvenční zákon zásadně nerozlišuje mezi závazky soukromoprávními a veřejnoprávními z hlediska jejich hmotněprávního charakteru s výjimkou §170 písm. d) insolvenčního zákona [viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018 č. j. 4 As 149/2017-121 (č. 3767/2018 Sb. NSS), bod 58]. Současně pro posuzovanou věc platí, že ve vztahu k ústavní stížností napadeným usnesením nevystupoval finanční úřad reprezentující stěžovatelku ve vrchnostenském postavení, v takovém postavení vystupoval insolvenční soud, který přiznal Ing. Vaverovi hlasovací práva a který posléze potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce. Co se týče napadených usnesení, měla stěžovatelka reprezentovaná finančním úřadem v řízení postavení zcela srovnatelné s jinými (nestátními) věřiteli.
13. I při vědomí toho, že stěžovatelka prostřednictvím finančního úřadu nevystupovala ve vrchnostenské pozici (v té vystupoval insolvenční soud), považuje soudce zpravodaj za určující, že do insolvenčního řízení stěžovatelka přihlásila daňové pohledávky. Stanovuje-li stát (prostřednictvím svých orgánů) daň nebo činí-li úkony za jejím výběrem, včetně vymáhání, nevystupuje v postavení, v němž by mu přináležela základní práva. I v řízení upraveném insolvenčním zákonem, může stát dosáhnout uspokojení svých daňových pohledávek, byť mnohdy nepůjde o jejich celkové uspokojení. Z ústavního hlediska jde však stále o zákonem upravený způsob výběru daně a při výběru daně stát nemá žádná základní práva. Ačkoli při uspokojení svých daňových pohledávek má stát v insolvenčním řízení zásadně stejné nebo obdobné postavení jako jiní věřitelé [srov. §5 písm. b) insolvenčního zákona], jde stále o výběr daně, i když se specifiky danými insolvenčním právem. Ani u něj však stát nemá základní práva.
14. Za nepřípadný v daném ohledu soudce zpravodaj považuje stěžovatelčin odkaz na nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2209/15, kde Okresní soud v Jihlavě v trestní věci nařídil příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků ve vlastnictví České republiky užívaných Energetickým regulačním úřadem. Daná věc se netýkala otázek výběru či vymáhání daňových pohledávek, ale zásahu do užívání nemovitostí.
15. V jistém ohledu by naopak bylo možno poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 952/15 (U 8/77 SbNU 957). Šlo o případ, kdy Městský úřad Sokolov prostřednictvím exekutora vymáhal pokutu za spáchání přestupku. Městský úřad pak nesouhlasil s výší nákladů exekuce oprávněného, která byla povinnému uložena příkazem vydaným soudním exekutorem, proti němuž Okresní soud v Sokolově zamítl námitky tohoto městského úřadu. Městský úřad Sokolov se pak ústavní stížností bránil proti soudnímu rozhodnutí týkajícímu se nákladů exekuce. Ústavní soud takovou stížnost odmítl pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele, jelikož město Sokolov, resp. jeho městský úřad při vymáhání uložených pokut jednalo jako orgán veřejné moci, což bylo vztaženo i na postavení městského úřadu jako oprávněného v exekučním řízení, co se týče rozhodování o nákladech řízení. Povšimnout si lze, že o nákladech exekučního řízení vrchnostensky nerozhodoval městský úřad či město, které podalo ústavní stížnost, ale jiné subjekty (nejprve exekutor, poté soud), přesto bylo určující, že v základu šlo o vymáhání pokuty uložené městským úřadem, při němž městu nepřináležela základní práva. Paralelu k tomu lze spatřovat ve stěžovatelčině případě, kdy stěžovatelka reprezentovaná finančním úřadem při vydávání napadených usnesení nevystupovala ve vrchnostenské roli, podstatné však bylo, že v insolvenčním řízení uplatnila daňové pohledávky.
16. Soudce zpravodaj z výše vyložených důvodů shledal, že ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným, jelikož šlo o výběr daně, při němž stěžovatelka nemá základní práva. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Za tohoto stavu nemělo význam blíže se zabývat tím, zda by byla přípustná ústavní stížnost proti usnesení městského soudu o přiznání hlasovacích práv [pro srovnání k úpravě v insolvenčním zákoně do 31. 12. 2013 viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963)]. Jelikož byla ústavní stížnost podána zjevně neoprávněnou osobou, nebylo možno se zabývat ani věcnými námitkami v ní uplatněnými.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj