ECLI:CZ:US:2019:3.US.1722.18.1
sp. zn. III. ÚS 1722/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Evou Zajíčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Moráni 556, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2018 č. j. 6 Tdo 60/2018-55, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2017 č. j. 12 To 31/2017-8929 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. ledna 2017 č. j. 16 T 46/2014-8905, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinu zatajení věci dle §219 odst. 1 trestního zákoníku, spáchanými ve formě spolupachatelství společně s obžalovaným J. W. (dále jen "druhý obžalovaný"), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti v trvání šesti let a šesti měsíců spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev. O nárocích poškozených bylo rozhodnuto dle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [výrok A. rozsudku]. Pro dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu byl stěžovatel spolu s druhým obžalovaným zproštěn obžaloby (výrok B. rozsudku) a rovněž bylo rozhodnuto o zabrání souboru nemovitostí ve vlastnictví otce stěžovatele (výrok C. rozsudku).
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel spolu s druhým obžalovaným a otcem stěžovatele odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který o nich napadeným usnesením rozhodl dle §256 trestního řádu tak, že je jako nedůvodná zamítl.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje řadu námitek. Předně brojí proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovolacími námitkami. Další vady stěžovatel spatřuje v procesu dokazování v řízení před obecnými soudy a v následném hodnocení důkazů těmito soudy, přičemž četná pochybení v jeho věci jsou natolik závažná, že lze hovořit o extrémním nesouladu právních závěrů obecných soudů s učiněnými skutkovými zjištěními. Namítaným vadným hodnocením důkazů obecné soudy porušily též zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Napadené rozhodnutí krajského soudu je nedostatečně odůvodněno, když z jeho obsahu dostatečně nevyplývá, co bylo kterým důkazem zjištěno a proč v případě rozporů mezi jednotlivými důkazy soud uvěřil jen některým z nich. Vrchní soud ani Nejvyšší soud pak uvedené pochybení nenapravily. Porušeno mělo být též stěžovatelovo právo na zákonného soudce, neboť rozvrh práce krajského soudu obsahoval toliko seznam přísedících, aniž by dále upravoval transparentní postup pro jejich výběr. Závěrem stěžovatel tvrdí, že předseda senátu krajského soudu byl v jeho věci podjatý, neboť jako příjemce služeb realizovaných obchodní společností X, s níž byla trestná činnost stěžovatele spojena, byl s činností této společnosti již před zahájením řízení dokonale obeznámen, a lze proto důvodně pochybovat o jeho nestrannosti. O podjatosti předsedy senátu svědčí též jeho opakované negativní výroky namířené vůči stěžovateli.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, došlo-li napadeným rozhodnutím skutečně k porušení základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
9. Podstatou první stěžovatelovy námitky je nesouhlas se způsobem, jakým Nejvyšší soud hodnotil jednotlivé dovolací námitky, jež ve svém dovolání stěžovatel uplatnil. Blíže však brojí toliko proti posouzení důvodnosti okruhu námitek dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jak nicméně vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel svou dovolací argumentací zcela vybočil z mezí uvedeného dovolacího důvodu, když zejména namítal nesprávná skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, a v této souvislosti také vyjádřil nesouhlas s provedeným dokazováním. Tím však pominul podstatu institutu dovolání, který nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, neboť nemá možnost v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti důkazy sám provádět či opakovat, jak vyplývá z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení dle §265r odst. 7 trestního řádu. Nejvyšší soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění, kterých se v podstatě stěžovatel domáhal. S ohledem na tato východiska považuje Ústavní soud postup Nejvyššího soudu při odmítnutí stěžovatelova dovolání coby zjevně neopodstatněného, rovněž s ohledem na zbývající dovolací námitky, za postup ústavně souladný, jenž nezakládá porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
10. K námitkám stěžovatele zaměřených na proces dokazování, zejména před krajským soudem, a následné hodnocení provedených důkazů, nutno konstatovat, že tyto jsou v prvé řadě shrnutím skutkových tvrzení a reprodukcí námitek, jež stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. I v nynějším řízení pak předkládá především vlastní verzi skutkového děje, z níž mají výše popsaná pochybení obecných soudů vyplývat. Stěžovatel nesouhlasí předně se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí a obsah listinných důkazů, a vyjadřuje přesvědčení, že v důsledku vadného hodnocení důkazů se obecné soudy ve vztahu k němu dopustily porušení zásady in dubio pro reo. V porušování základních práv stěžovatele obecné soudy dále pokračovaly, když svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily.
11. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že si tento soud provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí o vině stěžovatele, přičemž způsob hodnocení provedených důkazů, jakož i následná argumentace, do níž své úvahy v tomto směru promítl, odpovídá požadavkům stanoveným v §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu. Správnost závěrů krajského soudu pak pečlivě přezkoumal v řízení o podaných odvoláních vrchní soud a následně též Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné, postačuje v podrobnostech toliko odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani další námitce stěžovatele směřující proti tvrzené neprůhlednosti systému přidělování přísedících k jednotlivým trestním věcem u krajského soudu. Nutno podotknout, že k této námitce vrchní soud ve veřejném zasedání doplnil dokazování zprávou místopředsedy trestního úseku krajského soudu, na jejímž základě dospěl k závěru, že právo stěžovatele na zákonného soudce porušeno nebylo (viz str. 14 - 15 usnesení vrchního soudu). Správnost těchto úvah následně blíže rozvedl Nejvyšší soud. Rekapituloval obsah zmíněné zprávy, dle níž vzhledem k nízkému počtu přísedících u krajského soudu jsou tito zařazováni do jednotlivých senátů postupně s ohledem na jejich věk, zdravotní stav, pracovní a jiné povinnosti. Uzavřel přitom, že zohlednění právních i faktických rozdílů v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, především zohlednění dalších zájmů a časových možností přísedících, nezakládá důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při jejich výběru (viz str. 8 usnesení Nejvyššího soudu). V přesvědčení, že k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce nedošlo, Nejvyšší soud utvrdila též skutečnost, že v řízení před krajským soudem jednal senát ve stejném složení od samého počátku řízení až do vyhlášení rozsudku.
13. Přisvědčit konečně nelze ani námitce podjatosti předsedy senátu krajského soudu. Stěžovatelovo tvrzení v tomto ohledu přesvědčivě vyvrátily již obecné soudy (viz str. 14 usnesení vrchního soudu a str. 9 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž v ústavní stížnosti není uvedeno nic, co by ústavní konformitu jejich závěrů zpochybňovalo. Dodává-li nyní stěžovatel, že předseda senátu vůči němu vyslovil určité negativní výroky, jde o tvrzení zcela obecné a postrádající jakoukoli bližší argumentaci, což Ústavnímu soudu znemožňuje, aby se jím podrobněji zabýval.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu