ECLI:CZ:US:2019:3.US.1736.16.1
sp. zn. III. ÚS 1736/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti KOBERCE BRENO, spol. s r. o., sídlem Antala Staška 1071/57a, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. března 2016 č. j. 6 As 128/2015-32, spojené s návrhem na zrušení §10 odst. 3 a §125f odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým měl být porušen čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost současně stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení §10 odst. 3 a §125f odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že podle rozhodnutí Městského úřadu v Litomyšli (dále jen "městský úřad") ze dne 15. 7. 2014 č. j. MěÚ Litomyšl 19741/2014 (dále jen "prvoinstanční rozhodnutí") se stěžovatelka dopustila správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel v rozhodnutí specifikovaného motorového vozidla v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dne 10. 3. 2014 v 11:10 hodin na Smetanově náměstí v Litomyšli, u domu č. p. 66, totiž došlo k neuhrazení parkovného za stání předmětného vozidla, čímž se nezjištěný řidič dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, v návaznosti na porušení §4c téhož zákona. Za spáchaný delikt byla stěžovatelce v souladu s §125f odst. 3 v návaznosti na §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč; stěžovatelce byla navíc podle §79 odst. 5 správního řádu uložena povinnost hradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
3. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 27. 10. 2014 č. j. KrÚ 67987/2014/ODSH/8 zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka poté stěžovatelka brojila žalobou, již Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 52 A 112/2014-51 zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud zdůraznil, že prvoinstanční rozhodnutí je rozhodnutím o správním deliktu stěžovatelky jako provozovatele vozidla, nikoliv rozhodnutím o přestupku, kterého by se snad sama dopustila. Z tohoto důvodu správní orgán přirozeně své odůvodnění koncentruje směrem k naplnění podmínek objektivní odpovědnosti provozovatele podle §125f zákona o silničním provozu, nikoliv k prokazování zavinění stěžovatelky ze spáchání přestupku. Objektivní odpovědnost totiž zavinění nevyžaduje. Městský úřad postupoval podle krajského soudu v souladu s platnou právní úpravou, když vyzval stěžovatelku jako provozovatele vozidla k uhrazení částky 500 Kč v souladu s §125h odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž jí současně umožnil sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla. Pakliže tak stěžovatelka prostřednictvím svého zmocněnce Thomase Hofmeistera učinila, nebyl prvoinstanční správní orgán povinen pokračovat v prošetřování přestupku poté, co Thomas Hofmeister odepřel podat správnímu orgánu vysvětlení. V posuzované věci se totiž strážníkům městské policie při zjištění přestupkového jednání přímo na místě spáchání přestupku nepodařilo bezprostředně identifikovat řidiče. Stěžejní vysvětlení o osobě řidiče a o jeho přestupkovém jednání totiž mohl poskytnout ten, jehož totožnost prostřednictvím zmocněnce správnímu orgánu stěžovatelka sdělila. Její zmocněnec přitom označil sám sebe za řidiče vozidla, které měl údajně v době spáchání dopravního přestupku od ní zapůjčeno. Za této situace zastává krajský soud názor, že vede-li šetření k osobě konkrétního pachatele přestupku správní orgán k závěru, že by jím měl být ten, kterého označil provozovatel vozidla za řidiče nebo osoba, která se sama za něj vydává, avšak tato osoba současně odmítla podat správnímu orgánu vysvětlení, je tím zmařena možnost vedení řízení o přestupku proti této osobě jako údajnému řidiči, a to tím spíše, když z jiných podkladů nevyplývá věrohodná indicie o tom, že tato osoba skutečně předmětné vozidlo v inkriminované době řídila.
5. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, když ji neshledal důvodnou, neboť se ztotožnil s právními závěry krajského soudu. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud nejprve poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 508/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla odmítnuta ústavní stížnost obsahující podobné argumenty, jež stěžovatelka předložila ve své kasační stížnosti. Nadto Nejvyšší správní soud poukázal na závěry přijaté v jeho dřívějším rozsudku ze dne 22. 10. 2015 č. j. 8 As 110/2015-46, od nichž neshledal důvod se v dané věci odchylovat. Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvedl, že v posuzované věci samotné označení řidiče stěžovatelkou zjevně nemohlo vést ke zjištění pachatele přestupku, neboť zde o pachateli přestupku neexistovaly žádné jiné indicie. Požadovat za této situace po správním orgánu, aby činil další rozsáhlé kroky, by proto podle Nejvyššího správního soudu bylo proti smyslu právní úpravy. Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu byla v dané věci naplněna. Nejvyšší správní soud se přitom neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že s Thomasem Hofmeisterem měl správní orgán zahájit řízení o přestupku a provést řádné dokazování, a až v případě, že by mu neprokázal spáchání přestupku, řízení zastavit. Nejvyšší správní soud totiž připomněl, že přestupky správní orgán projednává z úřední povinnosti a řízení zahájí, jestliže věc neodloží ani neshledá důvod pro postoupení věci jinému orgánu. Podkladem pro zahájení řízení o přestupku je buď oznámení nějakého jiného subjektu, nebo poznatky z vlastní činnosti. Správní orgán věc odloží, nezjistí-li do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Je přitom na správním orgánu, aby na základě informací, kterými disponuje, posoudil, zda jsou důvody pro zahájení řízení o přestupku. Jestliže proto v posuzované věci správní orgán disponoval pouze tvrzením stěžovatelky o tom, že řidičem byl Thomas Hofmeister, jenž odmítl podat vysvětlení, a kromě toho nedisponoval správní orgán žádným relevantním důkazem, neexistovaly za této situace žádné skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, pročež správní orgán postupoval správně, jestliže řízení o přestupku ani nezahájil, ale věc odložil.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Podstatnou část své ústavní stížnosti věnuje stěžovatelka argumentaci, na jejímž základě dospívá k závěru, že v záhlaví uvedená ustanovení zákona o silničním provozu neobstojí v testu ústavnosti, a proto je nutno přistoupit k jejich zrušení, neboť v jejich důsledku dochází k prolomení zásady individualizace trestní represe a neodvratnosti sankce pro pachatele přestupku. Stěžejní ústavněprávní vadou §125f odst. 1 zákona o silničním provozu je podle stěžovatelky skutečnost, že je provozovatel vozidla odpovědný za jednání jiné osoby, které nadto není schopen ovlivnit; podle stěžovatelky je mu tak zákonem stanovena - objektivně nesplnitelná - povinnost (v této souvislosti poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že právě tato okolnost vedla v Rakouské republice k nutnosti přijetí ústavního zákona, jenž existenci objektivní odpovědnosti provozovatele ve správním řízení umožnil). Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že předmětná právní úprava obchází základní zásady správního práva, v prvé řadě princip presumpce neviny. Sankce uložená na základě objektivní odpovědnosti podle §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích tak podle stěžovatelky nesplňuje základní předpoklady pro dosažení svého účelu, tedy preventivní, represivní a výchovné funkce, jelikož při nedodržení pravidel silničního provozu řidičem nastupuje zákonná domněnka, na základě které se presumuje vina provozovatele vozidla, a přenáší se tak na něj správněprávní odpovědnost za chování dospělé, svéprávné osoby, které stát udělil oprávnění k řízení motorového vozidla. To vše je navíc podle stěžovatelky umocněno vágností právní úpravy, která v podstatě neukládá správním orgánům žádné povinnosti ohledně šetření přestupků, a - jak dokazuje její případ - jim umožňuje se přestupkem prakticky vůbec nezabývat a rovnou na základě objektivní odpovědnosti sankcionovat provozovatele vozidla, který nemá prakticky žádné zákonné možnosti se bránit.
7. V konkrétní rovině, tedy prizmatem rozhodných okolností posuzované věci potom stěžovatelka namítá, že předmětný přestupek prokazatelně nespáchala (nedopustila se parkování bez zaplacení poplatku za parkování), a nadto ani neodepřela výpověď, ale naopak správnímu orgánu označila osobu řidiče, přičemž tato osoba pouze využila svého práva a odepřela podání vysvětlení. Nic tak nebránilo tomu, aby správní orgán zahájil správní řízení o přestupku vůči panu Thomasi Hofmeisterovi. Podání vysvětlení obviněným z přestupku je přitom jen jedním z možných důkazních prostředků, správní orgán mohl a měl provádět i další důkazy a šetření. Tvrzení městského úřadu, přejímané i vedlejším účastníkem, krajským soudem i Nejvyšším správním soudem, že nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení vůči určité osobě, se tak podle stěžovatelky nezakládají na pravdě.
8. Stěžovatelka má za to, že správní orgán postupoval v rozporu s §3 správního řádu, když se nepokusil zjistit skutkový stav věci, naopak byl při šetření předmětného přestupku svévolně nečinný, a navíc tento svůj nezákonný postup posléze použil jako argument pro využití objektivní odpovědnosti stěžovatelky, které tím odepřel jakoukoliv možnost se efektivně bránit. V návaznosti na to stěžovatelka zdůrazňuje, že správní orgán není oprávněn přenášet břemeno důkazní ve věci samotného přestupku na provozovatele vozidla tím, že ve věci podezření z přestupku věc bez dalšího odloží či na základě nedostatečně provedeného dokazování řízení o přestupku zastaví (resp. věc odloží). Kdyby byl takový výklad správný, bylo by dle stěžovatelky namístě §125f odst. 1 zákona o silničním provozu jako protiústavní zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Z výše rekapitulované argumentace obsažené v ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka primárně napadá právní úpravu obsaženou v §10 odst. 3 a §125f odst. 1 a 4 zákona o silničním provozu, a až sekundárně způsob, jakým Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku - převážně právě na základě této právní úpravy - rozhodl o její kasační stížnosti.
12. Je proto namístě nejprve zdůraznit, že se Ústavní soud otázkou ústavní konformity §10 odst. 3 a §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, zabýval již v jiném řízení, přičemž v nálezu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (č. 116/2018 Sb.) dospěl k závěru, že tato právní úprava je ústavně souladná. Pro stručnost tak postačí na tento plenární nález v úplnosti odkázat, přičemž je možno zvláště upozornit na body 60., 61., 63., 67., 69., 71., 73. až 77., 79., 80., 85., 93. až 97. a 100. až 107. jeho odůvodnění. Z odkazovaných pasáží je zjevné, že stěžovatelčin návrh na zrušení §10 odst. 3 a §125f odst. 1 zákona o silničním provozu není opodstatněný, resp. že zde není prostor pro postup předvídaný v §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Zbývá proto posoudit, zda totéž platí pro §125f odst. 4 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (bez ohledu na to, že se stěžovatelka nyní již nemůže domáhat jeho zrušení), resp. zda Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku toto zákonné ustanovení vyložil ústavně souladným způsobem.
14. Ústavní soud se přitom omezí na konstatování, že se ztotožňuje se shora rekapitulovanými závěry, ke kterým Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl. Rovněž Ústavní soud se totiž domnívá, že za situace, kdy stěžovatelka sice prostřednictvím svého zmocněnce označí konkrétní osobu řidiče, která však současně odmítne podat v dané věci vysvětlení (na což má ústavně zaručené právo), není možno považovat postup správního orgánu, jenž na základě toho dané přestupkové řízení zastaví (resp. věc odloží), za postup svévolný, neboť je zjevné, že by v takovém případě byl v důkazní nouzi. Tvrdí-li přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti, že správní orgán mohl před odložením věci provést celou řadu dalších důkazů, postačí zdůraznit, že ani z ústavní stížnosti nevyplývá, jaké důkazy by měl správní orgán provést, aby měl reálnou možnost zjistit v přestupkovém řízení skutečný stav věci (nemluvě o tom, že takový postup by byl patrně ve zjevném nepoměru ke "společenské škodlivosti", jež daným přestupkem vznikla). Ústavní soud má proto ve shodě s Nejvyšším správním soudem za to, že v posuzované věci byla ustanovením §125f odst. 4 zákona o silničním provozu stanovená podmínka v podobě nutnosti učinit "nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku" splněna. Ve zbytku je namístě již pouze opětovně poukázat na závěry výše citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16.
15. Odmítnout je tak nutno taktéž stěžovatelčin návrh na zrušení §125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť takový návrh sdílí osud zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti; pro úplnost je třeba již jen připomenout, že v důsledku posuzovaného správního řízení byla stěžovatelka nucena zaplatit ve své podstatě bagatelní pokutu - již tato skutečnost přitom má za následek, že intenzita zásahu do jejích práv je natolik nízká, že bez dalšího vylučuje možnost porušení jejích základních práv či svobod.
16. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyla porušena stěžovatelkou dovolávaná ustanovení Listiny a Úmluvy, pročež podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost i návrh s ní spojený odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu