ECLI:CZ:US:2019:3.US.1762.19.1
sp. zn. III. ÚS 1762/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Jiřího Kazdy a MUDr. Jaromíry Kazdové, obou zastoupených JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou, sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2019 č. j. 22 Cdo 101/2019-367 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2018 č. j. 57 Co 354/2017-321, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obce Háj ve Slezsku, sídlem Antonína Vaška 86, Háj ve Slezsku, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") - v řízení o uspořádání poměrů mezi vlastníky, alternativně o zřízení věcného břemene a o zdržení se rušení práva vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) na vstup na pozemek - I. výrokem rozsudku ze dne 27. 6. 2018 č. j. 57 Co 354/2017-321 změnil rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 5. 2017 č. j. 38 C 1/2014-258 ve výroku I. v bodě 1) tak, že určil, že vedlejší účastnice řízení je vlastnicí pozemku blíže specifikovaného v tomto výroku a současně jí uložil povinnost zaplatit stěžovatelům (žalovaným) náhradu ve výši 88 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky II. a III. krajský soud ve zbývajícím rozsahu [tzn. ve výroku I. v bodě 2), 3) a 4) a výrocích II., III., IV. a V.] rozsudek okresního soudu zrušil a ohledně výroku I. v bodě 2), 3) a 4) a výroků IV. a V. jej vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Následné dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019 č. j. 22 Cdo 101/2019-367 odmítnuto. V části, kterou krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku I. v bodě 2), 3) a 4) a ve výrocích IV. a V. a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení, nebylo dovolání stěžovatelů přípustné podle §238 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Směřovalo-li dovolání stěžovatelů proti I. výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl rozsudek okresního soudu změněn, nebylo dovolání stěžovatelů přípustné proto, že stěžovatelé, v rozporu s právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu, v dovolání vůbec nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Stěžovatelé neformulovali žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí krajského soudu záviselo, a rovněž neuvedli, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. považují za splněný. Polemizovali pouze se závěry krajského soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Stěžovatelé tedy nedostáli zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ohledně této části uzavřel, že dovolání stěžovatelů trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
5. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplnil, že přípustnost dovolání nemohla založit ani stěžovateli předestřená námitka spojená s požadavkem aplikace zásad a hodnot vyjádřených v části první hlavě I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), i na vztahy vzniklé před účinností tohoto zákona, jak vyplývá z §3030 občanského zákoníku. Ustanovení §3030 občanského zákoníku totiž nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až §14 téhož zákona na dříve vzniklé právní vztahy (poměry).
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci a v důsledku toho došlo k vydání vadných rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelů byl na danou věc použit nesprávný právní předpis, a to zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, resp. tento zákon neměl být aplikován bezezbytku, nýbrž s ohledem na základní zásady uvedené v části první hlavy I občanského zákoníku. Zdůrazňují, že není možné, aby soudy rozhodovaly podle nedemokratického, dnes již neplatného právního předpisu, který zvýhodňoval státní a socialistické organizace na úkor soukromých vlastníků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proti napadenému rozhodnutím krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jednak pro nepřípustnost podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., když směřovalo proti kasačním výrokům rozsudku krajského soudu, jednak pro existenci vad, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, a stěžovatelé ani neformulovali žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí krajského soudu spočívá. Na úvod Ústavní soud podotýká, že ačkoliv stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti formálně napadají rozhodnutí Nejvyššího soudu, v podstatě žádnou argumentaci, natož relevantní argumentaci ústavněprávní proti němu neuplatňují, když se věnují převážně rozhodnutí krajského soudu, a to navíc ještě v rovině pouhé polemiky s jeho právním posouzením (údajně nesprávné použití zákona č. 141/1950 Sb.). Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že postup Nejvyššího soudu byl v souladu s procesními předpisy. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolání nebylo v části, ve které směřovalo proti kasačnímu rozhodnutí krajského soudu, přípustné, mělo oporu v zákoně [§238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.]. V části, v níž přípustnost dovolání nebyla vyloučena, pak stěžovatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani nevymezili otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí mělo spočívat a již by měl Nejvyšší soud na základě dovolání vyřešit. Proto nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jejich dovolání odmítnout pro existenci vad.
10. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, co již uvedl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.), resp. Do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Daný zákonný postup přitom stěžovatelé, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovali, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností proti rozsudku krajského soudu. Třebaže stěžovatelé napadají rozhodnutí krajského soudu jako celek, je zjevné, že jejich námitky se týkají pouze části, v níž byl změněn rozsudek okresního soudu. To však nic nemění na tom, že nepodali-li stěžovatelé řádné dovolání, nevyčerpali tak všechny prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; viz i citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), neboť odmítnutí dovolání pro absenci vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i absenci vymezení otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, stejně jako podání dovolání, které je nepřípustné ze zákona [§238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.], není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelé napadají rozsudek krajského soudu, nepřípustná a neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení a bylo třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu