ECLI:CZ:US:2019:3.US.1775.19.1
sp. zn. III. ÚS 1775/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Novotného, Vlasty Novotné, Ing. Ladislava Pavelky a Eleonory Pavelkové, zastoupených Mgr. Tomášem Novotným, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 91, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2019 č. j. 22 Cdo 4514/2018-483 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2018 č. j. 20 Co 159/2017-413, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Zdeňka Říhy a Evy Říhové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 90 až 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí a příloh ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastníci se žalobou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") domáhali určení, že dva individualizované pozemky v kat. území Dolní Březinka jsou předmětem jejich společného jmění, a to z důvodu vydržení pozemků jejich právními předchůdci. Okresní soud po provedeném dokazování žalobu zamítl rozsudkem ze dne 2. 2. 2017 č. j. 15 C 60/2015-284 shledav, že právní předchůdci vedlejších účastníků ani sami vedlejší účastníci nesplnili podmínky pro vydržení vlastnického práva podle příslušných právních úprav v různých občanských zákonících.
3. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 5. 2018 č. j. 20 Co 159/2017-413, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2018 č. j. 20 Co 159/2017-439, změnil rozsudek okresního soudu a určil, že žalobci jsou vlastníky ve společném jmění manželů konkretizovaných pozemků označených v geometrickém plánu, který je nedílnou součástí rozsudku. Krajský soud při místním ohledání zjistil, že zemědělská usedlost vedlejších účastníků tvoří ucelený funkční komplex, navenek ohraničený stavbami, vraty a plotem, přičemž pozemky uvedené ve výroku rozsudku jsou integrální součástí celého tohoto prostoru (zemědělského dvora). Za nabývací titul pro vedlejší účastníky považoval kupní smlouvu ze dne 27. 4. 1981, v níž předmětem převodu byla zemědělská usedlost, tak jak byla po dlouhá léta rodinou vedlejších účastníků držena a užívána. Sporné pozemky sice v této smlouvě nebyly uvedeny, vedlejší účastníci však mohli mít se zřetelem k historickým a místním souvislostem oprávněně za to, že vlastnictví k zemědělské usedlosti nabývají v celém jejím rozsahu, v jakém byla po léta užívána jejich rodinou, včetně jejich bezprostředních právních předchůdců. Podle krajského soudu šlo o omluvitelný omyl, v jehož důsledku se cítili být vlastníky i sporných pozemků, a uzavřel, že vlastnické právo k nim vydrželi ke dni 1. 1. 1992.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, podle nichž bylo přípustné podle §237 obč. soudního řádu, neboť rozsudek krajského soud závisel na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek krajského soudu je podle nich překvapivý, protože veškeré dokazování a argumentace účastníků směřovaly výhradně do doby před rokem 1961, otázka vydržení k 1. 1. 1992 nebyla po celou dobu řízení nastolena. Odvolacímu soudu vytýkali i další vadné postupy (nepřípustný nátlak při pokusu o smír, nemožnost vyjádřit se při místním ohledání a ke znaleckému posudku, opomenutí důkazu kupní smlouvou z roku 1983...) a zejména namítali absenci dobré víry vedlejších účastníků při držbě pozemků. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 13. 3. 2019 č. j. 22 Cdo 4514/2018-483 odmítl pro nepřípustnost, přičemž v odůvodnění reagoval na jednotlivé dovolací námitky. Nejprve vyvrátil jejich námitku o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu s tím, že o takové rozhodnutí jde pouze tehdy, když soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně); o takový případ podle Nejvyššího soudu nešlo, už i proto, že vedlejší účastníci se nedomáhali určení vlastnického práva jejich právních předchůdců, ale jich samotných. Přípustnost dovolání nezaložila podle Nejvyššího soudu ani námitka absence dobré víry vedlejších účastníků a jejich právních předchůdců. S odkazy na konkrétní vlastní judikaturu i judikaturní závěry Ústavního soudu k oprávněné držbě a dobré víře Nejvyšší soud shledal, že v dané věci krajský soud přesvědčivě vysvětlil, proč vedlejší účastníci mohli být v dobré víře, že jim sporné pozemky patří, že jde o výjimečnou situaci, kdy lze připustit i vydržení vlastnického práva k pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl (na tomto místě Ústavní soud ke smlouvě z roku 1942 připomíná, že tehdejší pozemková kniha byla založena na evidenci tzv. knihovního tělesa). Akcentoval, že krajský soud zohlednil, že sporné pozemky užívali právní předchůdci vedlejších účastníků již od 30. let 20. století, že tyto pozemky tvořily spolu s pozemky vlastněnými jeden funkční celek - zemědělský dvůr, který byl celý ohraničen minimálně od 40. let plotem a vraty, a že proto jednotliví právní předchůdci vedlejších účastníků mohli mít při převodech zemědělské usedlosti za to, že převádí právě i sporné pozemky. V závěru odůvodnění vyjádřil Nejvyšší soud jistou míru podivu, že stěžovatelé a jejich právní předchůdci žádným způsobem nezpochybňovali dlouhodobý faktický užívací stav vedlejších účastníků trvající od 30. let 20. století více než 80 let požadavkem na jeho nápravu, který by uvedl do souladu užívací a právní poměry.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Jádro ústavní stížnosti spatřují stěžovatelé v porušení jejich práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) krajským soudem, který vydal rozhodnutí vycházející z účelově extrémně chybných skutkových i právních závěrů, které porušuje jejich právo vlastnit majetek. Namítají, že je krajský soud nikdy neupozornil, že dospěl k odlišnému právnímu závěru i odlišným skutkovým závěrům a nikdy jim nedal možnost se k nim vyjádřit, ani je nepoučil o nedostatečnosti jejich skutkových tvrzení a neposkytl jim lhůtu pro jejich doplnění.
6. Stěžovatelé formulují řadu připomínek k užívání sporných nemovitostí, k obsahu různých právních titulů, zejména k posouzení dobré víry držitelů (část IV. A ústavní stížnosti), k postupu krajského soudu (část IV. B), o zásahu do jejich práva na právní slyšení (část IV. C) a vůči nesprávnému rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení (část IV. D).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Dále Ústavní soud dodává, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li bez zákonného důvodu nečinný, či nevytvoří-li prostor žalovanému účastníkovi bránit se vůči podané žalobě.
10. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je zásah do základních práv nebo svobod stěžovatelů.
11. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 8.) - ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv, zejména práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem krajského soudu a Nejvyššího soudu předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl krajský soud (zejména sub 15. a násl. odůvodnění) a poté i Nejvyšší soud v hodnocení, zda byly naplněny předpoklady vydržení vlastnického práva k individualizovaným pozemkům, přičemž jejich námitky byly již posuzovány. Tím staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, které mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které krajský soud rozhodl ve věci samé rozsudkem (následně je Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými), s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tento rozsudek (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a kvituje, že obecné soudy se podmínkami vydržení (dle tehdy platné právní úpravy), jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich naplnění nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout; s ohledem na vydržení předmětných pozemků vedlejšími účastníky, nebyli stěžovatelé jejich vlastníky, tudíž nemohla napadená rozhodnutí zasáhnout do jejich základního práva na majetek.
12. Nedůvodná je též námitka stěžovatelů o zásahu do jejich práva na soudní ochranu. V souladu s charakteristikou tohoto práva (bod 9.) měli stěžovatelé v pozici žalovaných dostatek prostoru pro realizaci svých procesních práv ve všech fázích soudního sporu, tento prostor mohli - prostřednictvím svého právního zástupce - adekvátním způsobem využít.
13. Brojí-li stěžovatelé proti výpočtu výše nákladů provedeným krajským soudem (s vadným odkazem na bod 26. odůvodnění rozsudku), pak Ústavní soud zdůrazňuje vlastní judikaturu, podle níž problematika náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele, přičemž spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující případný výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Takovou relevantní intenzitu v posuzované věci Ústavní soud neshledal (též s ohledem na bagatelní výši přiznaných částek) a stěžovatelé ji ani netvrdí.
14. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nebyla napadenými rozhodnutími porušena základní práva zaručená stěžovatelům ústavním pořádkem, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu