ECLI:CZ:US:2019:3.US.1796.18.1
sp. zn. III. ÚS 1796/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky, proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2018 č. j. 3 Afs 368/2017-148 a č. j. 3 Afs 18/2018-89 a ze dne 10. dubna 2018 č. j. 3 Afs 26/2018-72, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadenými usneseními Nejvyšší správní soud zamítl návrhy stěžovatelky na přiznání odkladného účinku jejích kasačních stížností. Stěžovatelka tyto svoje návrhy odůvodnila tím, že daňová povinnost stanovená jí rozhodnutími orgánů finanční správy dosahuje částky, kterou vzhledem ke své aktuální špatné finanční situaci - již obsáhle rekapitulovala - nemůže zaplatit. Nejvyšší správní soud v napadených usneseních nejprve odkázal na §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle něhož soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu §107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti. Poté Nejvyšší správní soud v napadených usneseních uzavřel, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelky nejsou v daných případech dány. Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatelce měla hrozit vážná újma v podobě nutnosti okamžité úhrady daňové povinnosti s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka detailně prokazuje, že nedisponuje majetkem vyšší hodnoty. V napadených usneseních Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že dočasné odvrácení hrozícího nepříznivého následku - tj. případného výkonu rozhodnutí je stěžovatelka schopna efektivně dosáhnout především v rámci případné daňové exekuce s odkazem na §181 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., podle kterého může správce daně na návrh dlužníka nebo z moci úřední částečně nebo zcela daňovou exekuci ze stanovených důvodů odložit.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že Nejvyšší správní soud v její věci rezignoval na předběžnou povahu odkladného institutu kasační stížnosti a jeho případnou aplikaci ponechává zcela na libovůli správce daně, u kterého nelze očekávat, že by exekuci byť jen zčásti odložil. Ponechává-li Nejvyšší správní soud ochranu práva stěžovatelky na fakultativním rozhodnutí správce daně, dostává se postavení stran sporu podle stěžovatelky do výrazné nerovnováhy a tím do rozporu s ústavně garantovaným právem na rovnost stran před soudem. V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že správce daně dne 3. 9. 2018 vydal exekuční příkaz k nucenému vymožení daně, jejíž zákonné stanovení je předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Afs 26/2018.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o přiznání, resp. nepřiznání odkladného účinku, je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, tedy dočasné a nelze z něj předjímat rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, to znamená, zda vydané rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny). Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. přitom vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, aby se přiznání odkladného účinku nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a aby nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit (srov. k tomu také usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1870/09 ze dne 3. 8. 2009). Všem těmto požadavkům přitom Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v napadených usneseních dostál. Rozhodnutí jsou řádně zdůvodněna smyslem přiznávání odkladného účinku kasační stížnosti, jakož i samotnou podstatou správního soudnictví, kdy soudní přezkum se týká již pravomocných a vykonatelných správních rozhodnutí.
Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž nebyl přiznán odkladný účinek kasačním stížnostem stěžovatelky, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu