ECLI:CZ:US:2019:3.US.1819.19.1
sp. zn. III. ÚS 1819/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti T. A., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2019 č. j. 7 To 25/2019-352, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 3. 2019 č. j. 7 To 25/2019-352 zamítl v neveřejném zasedání stížnost stěžovatele (odsouzeného) proti usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 1. 2019 č. j. 12 T 195/2016-332, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání dvou let, jenž mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 12 T 195/2016. Okresní soud opřel své rozhodnutí o zjištění, že stěžovatel v celkové tříleté zkušební době nevedl řádný život, když se dopustil několika přečinů (zpronevěry, výtržnictví a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku) a jednoho přestupku (odmítnutí vyšetření na alkohol nebo jinou návykovou látku a řízení vozidla bez řidičského oprávnění). Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil a dále uvedl, že ačkoliv stěžovatel udělené peněžité tresty uhradil a zcela vykonal trest obecně prospěšných prací, neměl výkon těchto trestů za následek zahlazení těchto odsouzení, neboť peněžité tresty byly uloženy za úmyslnou trestnou činnost. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že by bylo možné postupovat podle §83 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a výjimečně ponechat podmíněné odsouzení v platnosti. V této souvislosti zdůraznil, že nebyly splněny zákonné podmínky pro tento výjimečný postup, a to proto, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil nejen přestupku, ale i tří trestných činů, přičemž ani jím tvrzené okolnosti, že splácí škodu způsobenou trestným činem, že je zaměstnán, popř. splácí pokutu, nemohou vést k závěru, že by bylo možné ponechat podmíněné odsouzení v platnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah rozhodnutí a poukazuje na okolnosti, které podle jeho názoru odůvodňují uplatnění výjimky z přeměny podmíněného trestu na nepodmíněný. Poukazuje na to, že příčinou jeho protiprávního jednání ve zkušební době byly špatné rodinné vztahy, nezralý věk, nadměrné užívání alkoholu či příslušnost k nevhodné skupině lidí. V současnosti však vede řádný život, má zázemí a zaměstnání ve Velké Británii, díky čemuž byl schopen uhradit všechny uložené peněžité tresty a pokuty. Tyto okolnosti by měly soudy vést k aplikaci výjimky obsažené v §83 odst. 1 větě druhé trestního zákoníku za současného použití §83 odst. 1 písm. a), popř. §83 odst. 1 písm. b). Domnívá se, že krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně neuvedl důvody, proč nelze stěžovatelem navrhovaný postup na jeho případ použít, dále se nezabýval jeho osobou a všemi okolnostmi případu. Podle stěžovatele krajský soud postupoval formálně pouze podle znění zákona, čímž došlo k neoprávněnému omezení jeho práva na soudní ochranu. S ohledem na to, že rozhodnutí bylo vydáno v neveřejném zasedání, neměl stěžovatel možnost dostatečně osvědčit změnu osobních poměrů, svůj nynější postoj a snahu vést řádný život. Stěžovatel současně s ústavní stížností podal podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
6. Co se týče řízení před Ústavním soudem, pak je nutno rovněž připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta.
7. Jak již bylo naznačeno výše, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně zaručených základních práv a svobod. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům krajského soudu vycházejícím z rozhodnutí okresního soudu, který v řízení vykládal podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace uplatňované v předchozím řízení. Krajský soud v případě stěžovatele zvažoval, zda se osvědčil ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody a dospěl k závěru, že spáchal-li v této době opětovně trestnou činnost, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil, a to i přesto, že uložené peněžité tresty uhradil a má zájem na odčinění vzniklé škody. Za situace, kdy se stěžovatel ve zkušební době dopustil dalších trestných činů, a krajský soud dospěl k rozhodnutí, že se trest vykoná, je jeho závěr z ústavního hlediska přijatelný, neboť vyvarování se páchání trestné činnosti ve zkušební době podmíněně odsouzeným představuje bezpochyby základní atribut řádného života podle §83 odst. 1 trestního zákoníku. Obecné pravidlo zní, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Na druhou stranu, ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, kteréhož postupu se stěžovatel dovolává, zákon výslovně označuje za výjimečné. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" pak vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu považuje Ústavní soud za dostatečně konkrétní, vycházející ze skutkových okolností věci a co do rozsahu a argumentační roviny za přesvědčivé. Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů krajského soudu tak nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
9. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, takže mu nebyla poskytnuta možnost osvětlit svoji životní situaci. Ústavní soud nemá k tomuto procesnímu postupu krajského soudu žádné výhrady. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; veřejnost přitom může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem (srov. též čl. 96 odst. 2 větu první Ústavy). Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká [srov. nález ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09 (N 195/54 SbNU 403); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pro rozhodování o stížnosti trestní řád formu zasedání výslovně nestanoví a vzhledem k §240 trestního řádu lze proto rozhodovat v zasedání neveřejném, bez přítomnosti účastníků řízení.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu