ECLI:CZ:US:2019:3.US.1877.19.1
sp. zn. III. ÚS 1877/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Schulhausera, advokáta, sídlem Karola Sliwky 125/20, Karviná, zastoupeného Mgr. Václavem Sobalou, advokátem, sídlem Národní třída 967/23, Havířov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2019 č. j. 3 To 141/2018-5514 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2018 č. j. 34 T 5/2017-5279, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla v trestní věci odsouzeného A. F. stěžovateli, který byl ustanoven obhájcem obviněného, přiznána podle §151 odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 328 285 Kč. Krajský soud přezkoumal návrh stěžovatele a přiznal mu odměnu a náhradu hotových výdajů a dále náhradu za promeškaný čas podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu uvedeném ve výroku. Oproti návrhu stěžovatele ji zkrátil tak, že z celkového počtu 67 dalších porad s klientem přesahujících jednu hodinu mu nepřiznal 40 dalších porad včetně náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas. U jednotlivých účtovaných úkonů hodnotil jejich účelnost. S přihlédnutím k celkové složitosti věci dospěl k závěru, že odměnu za některé úkony, tedy za porady, které se nijak neprojevily při výkonu obhajoby, nelze přiznat.
3. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Ztotožnil se s rozhodnutím krajského soudu, že nepřiznané další porady přesahující jednu hodinu nelze hodnotit jako nezbytné pro zajištění řádné obhajoby odsouzeného.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že mu odměna a náhrada hotových výdajů za všechny porady s odsouzeným náleží, neboť každá porada byla uskutečněna na základě požadavku klienta. Byl-li mu přiznán nárok jen za některé porady, takový postup označuje za vadný vzhledem k rozhodovací praxi, která vychází ze zásady, že obviněnému nelze odpírat právo na poradu s obhájcem. Má za to, že počet porad byl přiměřený charakteru a složitosti trestní věci a blíže se vyjadřuje k tomu, proč všechny účtované porady byly nezbytné pro zajištění řádné obhajoby. Odůvodnění vrchního soudu dle něj vykazuje znaky libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen, byť podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) zastoupen advokátem, jak vyžadují §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, být nemusí, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní právní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
7. Předmětem řízení před Ústavním soudem je požadavek stěžovatele na přezkoumání výše soudy určené odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování obviněného v trestním řízení.
8. Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že daná věc se týká výkladu podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Současně jde o otázku náhrady nákladů řízení, při jejímž posuzování Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť tato problematika je způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821) či usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 4462/12, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
9. Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů za některé porady, které vykonal s odsouzeným. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených usnesení však dospěl k závěru, že argumentace soudů odpovídá závěrům formulovaným v rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 782/07 a v něm odkazované judikáty). V nich Ústavní soud mimo jiné připomněl, že v každém individuálním případě je nezbytné posoudit, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost jednotlivých porad odpovídá rozsahu a složitosti posuzované věci a počtu a charakteru úkonů trestního řízení provedených v daném stádiu řízení. Této povinnosti oba soudy dostály. Krajský soud se podrobně zabýval jednotlivými spornými úkony a důsledně je konfrontoval se všemi jmenovanými kritérii. Vrchní soud pak konkrétně reagoval na námitky uplatněné stěžovatelem a znovu vysvětlil, proč některé další porady mezi stěžovatelem a jeho klientem nebyly nezbytně nutné pro zajištění řádné obhajoby obviněného. Nelze mu vytýkat, že neakceptoval argumentaci stěžovatele, že svůj nárok na přiznání odměny i za další sporné porady odvozuje od přání svého klienta uskutečňovat porady každý týden, neboť obhájce nemůže mít "automaticky", bez splnění dalších podmínek, nárok na odměnu za každou další poradu, o kterou jeho klient požádá. V potaz je nutno vzít i složitost věci z hlediska jejího rozsahu, počtu stíhaných osob a charakteru trestné činnosti, přičemž vrchní soud z tohoto hlediska i z pohledu dalších kritérií, která byla hodnocena, neshledal, že by se věc svou složitostí vymykala případům, které jsou běžně krajským soudem rozhodovány. Relevantní přitom je, že stěžovateli byla přiznána odměna za ty účtované porady, které se nějakým způsobem při výkonu obhajoby projevily, jinými slovy, že obhajoba odsouzeného byla řádně zajištěna těmi dalšími poradami, které byly hodnoceny jako důvodné.
10. Ústavní soud nezjistil, že by ve výkladu příslušných ustanovení trestního řádu a advokátního tarifu, jak jej provedly soudy, byl obsažen prvek svévole či že by soudy obou stupňů extrémně vykročily z pravidel upravujících danou problematiku. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s jejich závěry, když se domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Přijatým a přezkoumatelným způsobem odůvodněným závěrům soudů však nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu