ECLI:CZ:US:2019:3.US.1897.18.1
sp. zn. III. ÚS 1897/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Botanická zahrada hlavního města Prahy, sídlem Trojská 800/196, Praha 7 - Troja, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2018 č. j. 5 Co 96/2016-1148, v části, podle které po vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení v rozsahu II. a IV. výroku věc projedná a rozhodne jiný samosoudce Městského soudu v Praze, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a akad. arch. Zdeňka Deyla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedené části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť jím měl být porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Navrhla též, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadené části rozsudku vrchního soudu.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 4. 2016 č. j. 32 C 108/2005-1072 bylo určeno, že stěžovatelka neoprávněně použila projektovou dokumentaci architektonicko-stavební části a interiérů pro dílo Skleník Pražské botanické zahrady - FATA MORGÁNA, tím způsobem, že tuto projektovou dokumentaci bez souhlasu jejího autora - vedlejšího účastníka - zpřístupňovala třetím osobám, které do tohoto projektu činily svévolné zásahy a změny (výrok I). Městský soud tímto rozsudkem současně zamítl žalobu vedlejšího účastníka, jíž se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 1 538 124 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč (III. výrok). Ve IV. výroku rozsudku byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 137 698 Kč.
3. Vrchní soud v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou procesních stran potvrdil I. výrok rozsudku městského soudu a změnil jeho III. výrok tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Odkázal přitom rovněž na závěry uvedené v rozhodnutí vrchního soudu (v pořadí druhém v této věci), tj. v usnesení ze dne 19. 2. 2013 č. j. 3 Co 79/2011-523. Ústavní stížností napadenou částí výroku rozsudku potom vrchní soud zrušil II. a IV. výrok rozsudku městského soudu a v tomto v rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, přičemž uložil, aby ji v něm projednal a rozhodl jiný samosoudce.
4. Část výroku rozsudku napadenou ústavní stížností odůvodnil vrchní soud tím, že se městský soud neřídil závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušovacím rozhodnutí, a s přihlédnutím k délce řízení a ve snaze zabránit případným průtahům v řízení přistoupil k postupu podle §221 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.) a přikázal věc k projednání a rozhodnutí jinému soudci (soudkyni) městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření vedlejšího účastníka
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud rozhodnutí o odnětí věci soudkyni městského soudu JUDr. Jaroslavě Lobotkové dostatečně neodůvodnil, resp. rozhodnutí neodůvodnil téměř vůbec, když zejména neuvedl, kterým závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím kasačním rozhodnutí se městský soud neřídil, navíc neodůvodněně přiřkl zavinění na dosavadní délce soudního řízení městskému soudu. Byl-li by oním závazným právním názorem závěr vztahující se k promlčení uplatněného nároku vedlejšího účastníka, stěžovatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2103/2012 a 28 Cdo 2439/2014 připomíná, že městský soud po vrácení věci učinil nová skutková zjištění, na jejichž základě nemohl být původním závěrem vrchního soudu vázán. Podle názoru stěžovatelky nadto "snaha" vrchního soudu "zabránit případným průtahům v řízení" není zákonným důvodem pro postup podle §221 odst. 2 o. s. ř.; v této souvislosti navíc stěžovatelka uvádí, že většina průtahů v předmětném řízení "jde na vrub" vrchního soudu.
6. K ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud dne 17. 12. 2018 nevyžádané vyjádření vedlejšího účastníka zaslané JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem. Jelikož však jmenovaný advokát Ústavnímu soudu nepředložil plnou moc pro zastupování v řízení před Ústavním soudem, je třeba považovat toto vyjádření za procesně bezcenné, a proto k němu Ústavní soud nepřihlížel, a ani nebylo zasíláno stěžovatelce k eventuální replice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud stručně uvádí, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Takovým rozhodnutím tak napadený rozsudek vrchního soudu v zásadě není, neboť v části jeho výroku dochází ke kasaci dvou výroků rozsudku městského soudu s tím, že v tomto rozsahu bude v řízení před městským soudem pokračováno.
9. Za "konečná" rozhodnutí je nicméně možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle §221 odst. 2 o. s. ř. (resp. obdobně dle §262 trestního řádu), aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem (resp. v jiném složení senátu), protože proti tomuto rozhodnutí neexistuje žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek v soustavě obecných soudů. Ústavní soud přitom bere v úvahu rovněž zásadu ekonomie řízení, neboť bylo-li by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela nehospodárně [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105) a ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)].
10. Přestože tedy dané řízení neskončilo, je posuzovaná ústavní stížnosti přípustná, neboť směřuje právě pouze proti té části výroku rozsudku vrchního soudu, kterým se nařizuje, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným soudcem městského soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Jakkoli je ústavní stížnost z výše uvedených důvodů přípustná, není ji z dále pojednaných důvodů možno považovat za opodstatněnou.
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
13. V posuzované věci se tak Ústavní soud musí omezit pouze na přezkoumání ústavnosti té části výroku, kterým byla věc odňata dosavadní soudkyni městského soudu, a to výhradně pouze v tom smyslu, zda vrchní soud byl oprávněn použít §221 odst. 2 o. s. ř. a zda tento svůj postup řádně odůvodnil, tedy jinými slovy zda svůj postup nezatížil zjevnými prvky svévole.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje poměrně stručné závěry obsažené v bodu 34. odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, přehlíží však, že je třeba je vnímat a hodnotit komplexně, a to navíc v kontextu předmětného soudního řízení jako celku.
15. Je proto vhodné nejprve připomenout, že vrchní soud daným rozsudkem přikročil již potřetí v řízení ke kasačnímu výroku, a to primárně z důvodů sumarizovaných v bodech 29. a 30. odůvodnění na str. 8 napadeného rozsudku; rovněž je vhodné připomenout, že vrchní soud přistoupil k použití §221 odst. 2 o. s. ř. v okamžiku, kdy od podání žaloby uplynulo více než dvanáct let; poměr nedůvodných průtahů v řízení před vrchním soudem a městským soudem přitom při posouzení ústavní souladnosti napadeného výroku bez dalšího není podstatný.
16. Namítá-li proto stěžovatelka, že průtahy v řízení (resp. riziko jejich vzniku) nepředstavují relevantní důvod pro postup podle §221 odst. 2 o. s. ř., v rámci omezeného ústavněprávního přezkumu (viz výše) napadené části výroku rozsudku vrchního soudu postačí konstatovat, že způsob, jakým jej vrchní soud odůvodnil, nepovažuje Ústavní soud za zjevně svévolný a současně jej má za dostačující. Tvrzení stěžovatelky, že městský soud řádně neodůvodnil svůj postup odvíjející se od použití §221 odst. 2 o. s. ř., proto Ústavní soud nemůže přisvědčit.
17. Pakliže stěžovatelka nadto namítá, že městský soud byl podle výše odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu oprávněn neřídit se závazným právním názorem vrchního soudu za situace, kdy v řízení vyplynula nová skutková zjištění, Ústavní soud připomíná, že nemá-li nepřípustným způsobem vstupovat do neskončené části řízení (a tím nepřípustně zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů), musí se i v tomto ohledu omezit na konstatování, že oproti očekávání stěžovatelky nemůže v současném řízení posuzovat, které právní důvody při řešení otázky promlčení nároku vedlejšího účastníka jsou "správnější", resp. který z těchto závěrů je lépe odůvodněn. V nyní posuzované věci proto postačí, že vrchní soud přezkoumatelným, srozumitelným a obecně hájitelným způsobem odůvodnil svůj právní názor, který městský soud v odvoláním napadeném rozsudku odmítl přijmout (což ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nerozporuje).
18. Jinými slovy řečeno, ačkoliv Ústavní soud nepřehlíží, že obecně nemůže platit zásada "třikrát a dost" (jelikož opačný výklad by bez dalšího kolidoval se základním právem každého účastníka řízení nebýt odňat svému zákonnému soudci), má ze zaznamenaných důvodů za to, že v posuzované věci vrchní soud napadenou částí výroku svého rozsudku stěžovatelčino základní právo zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny neporušil.
19. Na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost - a v tomto ohledu je namístě dát stěžovatelce za pravdu -, že vrchní soud mohl a měl napadenou část výroku lépe a podrobněji odůvodnit. Veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů však z této skutečnosti Ústavní soud nevyvodil kasační důsledky, neboť dospěl k závěru, že materiální důvody použití §221 odst. 2 o. s. ř. napadený rozsudek obsahuje. Za této situace by byl kasační zásah v podstatě nadbytečný, neboť by ve svém důsledku pouze prodlužoval dané řízení, aniž by stěžovatelce přinesl jí sledovaný procesní "benefit", tedy zvrácení výroku odvíjejícího se od použití §221 odst. 2 o. s. ř.
20. Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je třeba podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout. Odmítnout musel současně stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadené části výroku rozsudku vrchního soudu, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu