ECLI:CZ:US:2019:3.US.19.19.1
sp. zn. III. ÚS 19/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Jurajem Dragúnem, advokátem, sídlem Ševcovská 4075, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 21 Cdo 1594/2018-166, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. března 2017 č. j. 60 Co 66/2017-63 a II. výroku usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. ledna 2017 č. j. 38 C 131/2016-54, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Univerzity Tomáše Bati, sídlem náměstí T. G. Masaryka 5555, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 38 C 131/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 38 C 131/2016-54 bylo přiznáno stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro část řízení, v níž se domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Výrokem II. nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků pro část řízení, v níž se domáhal, aby soud uložil vedlejší účastnici přiznat mu ode dne 19. 9. 2013 osobní příplatek nejméně ve výši 5 200 Kč "hrubého" měsíčně tím, že soud opraví mzdový výměr stěžovatele ze dne 19. 9. 2013 tak, že v něm bude uveden osobní příplatek ve výši nejméně 5 200 Kč "hrubého" měsíčně, dále aby soud určil, že stěžovateli udělené překážky v práci na straně vedlejší účastnice dle §209 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), ze dne 16. 2. 2015 a 14. 8. 2015 jsou neplatné, a aby soud poskytl stěžovateli satisfakci určením, že v žalobě blíže specifikovaným jednáním vedlejší účastnice byly porušeny její právní povinnosti. Výrok II. odůvodnil okresní soud tak, na rozdíl od požadavku stěžovatele na vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru účastníků výpovědí vedlejší účastnice ze dne 27. 1. 2016, kdy tvrzení stěžovatelem v žalobě uváděná, budou-li v řízení posléze prokázána, mohou vést k závěru o neplatnosti uvedené výpovědi, jde naopak vůči ostatním řízením o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel se nedomáhá zaplacení osobního příplatku, ale opravy mzdového výměru. Vůči určení neplatnosti překážek v práci na straně vedlejší účastnice pak spatřuje soud neúspěšnost v uplatňování práv stěžovatele spočívající v nedostatku naléhavého právního zájmu, neboť tam, kde lze žalovat na plnění, nelze žalovat na určení. Rovněž stěžovatelem vznesené požadavky, aby soud konstatoval, že vedlejší účastnice uvedeným jednáním porušila tu či onu právní povinnost, považoval okresní soud za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 60 Co 66/2017-63 rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že jeho závěry o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva stěžovatelem jsou správné.
4. Stěžovatel proti usnesení krajského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2018 č. j. 21 Cdo 1594/2018-166 odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud konstatoval, že požadavku stěžovatele na provedení opravy mzdového výměru nemůže být vyhověno, neboť zákoník práce zaměstnanci takové právo nepřiznává. Dle Nejvyššího soudu nelze ani uvažovat o neplatnosti oznámení zaměstnavatele, kterým sděluje zaměstnanci, že na straně zaměstnavatele nastala některá z překážek v práci podle §207 až 210 zákoníku práce, neboť neplatnost je vlastností, kterou lze spojovat (jako důsledkem jeho vad) jen s právním jednáním. Uvedené oznámení zaměstnavatele není právním jednáním, neboť s jeho učiněním nejsou spojeny žádné právní následky na straně účastníků základního pracovněprávního vztahu; právní následky (spočívající v suspenzi základního pracovního závazku podle §38 zákoníku práce a vzniku práva zaměstnance na náhradu mzdy) nastávají již se samotným výskytem překážky. Také požadavek na určení, že se vedlejší účastnice dopustila porušení vymezených povinností zaměstnavatele, nemůže být dle Nejvyšším soudem citované judikatury prostředkem právní ochrany zaměstnance před porušováním práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminací. Opodstatněnost uplatněného nároku nelze v občanském soudním řízení dovozovat ani na základě argumentace stěžovatele, podle které určení bude východiskem pro "další opatření jiných státních orgánů, např. nadřízené instituci pro vyvození důsledků vůči konkrétním zaměstnancům nebo inspektorátu práce při udělení sankce za správní delikty minimálně na úseku rovného zacházení (§24), pracovního poměru (§25), odměňování zaměstnanců (§26), a to dle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce", a bude proto mít "preventivně-sankční charakter". Tato argumentace totiž nedostatečně zohledňuje, že jsou to právě orgány inspekce práce, které jako správní úřady podle uvedeného zákona provádějí dohled státu nad dodržováním povinností v pracovněprávních vztazích, v rámci něhož kontrolují dodržování povinností vyplývajících nejen z právních předpisů, ale i z normativních částí kolektivních smluv a vnitřních předpisů vydaných podle zákoníku práce, a ve správním řízení rozhodují ve věcech přestupků a správních deliktů. Nejvyšší soud uzavřel, že takto odůvodněnému požadavku stěžovatele nelze proto v občanském soudní řízení vyhovět, neboť soud by jeho projednáním a rozhodnutím suploval činnost, která náleží do pravomoci orgánů inspekce práce.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání byla mimo jiných argumentů vznesena i námitka, že rozhodnutím i postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a upozorňuje, že dle judikatury Ústavního soudu jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud dále dostatečně neodpověděl na v dovolání specifikovanou řadu námitek a otázek jak z oblasti práva hmotného, tak i procesního (viz dovolání bod 2 - určovací žaloba, bod 3 - vnitřní rozpornost, bod 5 - rozmnožování sporů, bod 6 a 9 - nároky, bod 12 - nutnost výzvy, bod 13 - nepředvídatelnost rozhodnutí, bod 14 - předmět řízení, bod 18 - druh nároku, bod 19 - legitimní očekávání, bod 20 - oprava žaloby, bod 21 - výše poplatku). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nepožadoval pouze opravu mzdového výměru, jak nesprávně uvádí dovolací soud, ale kromě toho se domáhal, aby vedlejší účastnici bylo uloženo přiznat stěžovateli ode dne 19. 9. 2013 osobní příplatek ve výši nejméně 5 200 Kč hrubého měsíčně. Stěžovatel přitom nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu, že tam, kde lze žalovat na plnění, nelze žalovat na určení. Takový výklad stěžovatel nepovažuje za správný, protože v každém jednotlivém případě se mohou vyskytnout okolnosti, které odůvodňují použití určovací žaloby jako nejefektivnějšího prostředku nápravy křivd nebo slouží lépe potřebám praktického života. Domáhat se jen náhrady není dle stěžovatele v dané věci smysluplným řešením, protože to bylo učiněno v minulosti již dvakrát, přičemž vedlejší účastnice zaplatila osobní příplatek jen do určitého data stanoveného výrokem a nerespektuje rozsudky sp. zn. 38 C 112/2012-359, 60 Co 242/2013-396 a 38 C 327/2013-208, ve kterých je konstatováno, že osobní příplatek náleží. Stěžovatel považuje za vnitřně rozporné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který na jedné straně tvrdí, že zákoník práce takové právo nepřiznává a je třeba žaloba na zaplacení, ale vzápětí uvádí, že bude-li v konkrétním případě na takové žalobě shledán naléhavý právní zájem, je odpovídajícím prostředkem žaloba na určení, že zaměstnanci za vykonanou práci náleží mzda v určité výši. Také tvrzení soudu, že oznámení o překážce v práci dle §209 zákoníku práce není právním jednáním, neboť s jeho učiněním nejsou spojeny žádné právní následky, má stěžovatel za nesprávné a nesmyslné. To platí i pro argumentaci soudu, že určení, že se vedlejší účastnice dopustila porušení vymezených povinností, nemůže být prostředkem právní ochrany zaměstnance. Měly-li přitom soudy za to, že petit žaloby není správný, měly vyzvat stěžovatele k jeho upřesnění či doplnění. Závěrem stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s názorem soudu, že by stěžovatelem navrhovaným postupem soud suploval činnost, která náleží do pravomoci orgánů inspekce práce, a poukazuje na stanovisko inspektorátu práce, který se nepovažuje za nadřízený orgán zaměstnavatelů, není oprávněn činit závěry o platnosti či neplatnosti právních úkonů a následně zajistit či vymáhat individuální nároky zaměstnanců z pracovních vztahů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení již před okresním soudem, krajským soudem a Nejvyšším soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v postavení žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo.
9. Podstatou posuzované věci je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím okresního soudu (jež měly za správné, krajský soud i Nejvyšší soud), kterým mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Soudy dospěly ke shodnému závěru, že u stěžovatele nebyly naplněny podmínky stanovené v §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")", pro osvobození od soudních poplatků, a to již proto, že v jeho věci šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
10. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od jejich placení, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy z žádného ustanovení Listiny výslovně nevyplývá, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou poměrně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, interpretace §138 odst. 1 o. s. ř., jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, při zjištění stop svévole např. při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011(N 96/61 SbNU 489), sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. Ani k podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
11. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního jde jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem pro osvobození v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je soudy uplatňován při rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde o správnou soudní aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].
12. Závěrům okresního a krajského soudu, že přiznání osobního příplatku záleží výhradně na úvaze zaměstnavatele, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Okresní soud vycházel při svém rozhodování i ze znalostí předchozích sporů stěžovatele s vedlejší účastnicí týkajících se přiznání osobního příplatku a konstatoval, že z žádného právního předpisu ani z vnitřního mzdového předpisu vedlejší účastnice nevyplývá vedlejší účastnici povinnost přiznat stěžovateli osobní příplatek, nadto v konkrétní výši. Stěžovatel se tak nemůže v tomto řízení úspěšně domáhat, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost stěžovateli takový osobní příplatek od určitého data přiznat. Argumentaci soudů, jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
13. Uvedené platí i pro námitky stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu jeho zásadní přípustnosti proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 o. s. ř. Nepostačí proto pouze tvrzení dovolatele o splnění předpokladů zakládajících přípustnost dovolání, nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby tato objektivní kritéria posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), v němž uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné." Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť v něm nastolenou otázkou opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků se okresní soud i krajský soud důkladně zabývaly a vyřešily ji v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou dovolací soud konkrétně specifikoval. V takovém postupu Ústavní soud nespatřuje vybočení z mezí ústavnosti, když je patrné, že své závěry o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a svou judikaturu k dané problematice.
14. Tvrdí-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud nevypořádal s řadou v dovolání stěžovatelem vznesených otázek, nelze než konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu odpovídat stěžovateli na jeho právní otázky či rozebírat jeho argumentaci. K tomu slouží institut povinného právního zastoupení v dovolacím řízení. Jak vyplývá z obsahu spisu, právní zástupce stěžovatele, kterého si stěžovatel opatřil k výzvě soudu, doslova opsal dovolání sepsané již dříve samotným stěžovatelem, což se odráží v "kvalitě" dovolání, ve kterém stěžovatel neústupně trvá na svém názoru, přičemž pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. To platí zejména pro závěr vyslovený soudy všech stupňů, že soud nemůže uložit vedlejší účastnici povinnost přiznat stěžovateli osobní příplatek ve výši nejméně 5 200 Kč "hrubého" měsíčně a uložit vedlejší účastnici povinnost opravit v tomto smyslu mzdový výměr ze dne 19. 9. 2013, aniž by se stěžovatel domáhal zaplacení takto dosud nepřiznaného osobního příplatku. Nelze přitom stěžovateli přisvědčit v tom, že rozsudek dovolacího soudu je v tomto smyslu rozporný. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že jeho požadavku na provedení opravy mzdového výměru nemůže být vyhověno, neboť zákoník práce zaměstnanci (na rozdíl od práva domáhat se opravy potvrzení o zaměstnání nebo pracovního posudku) takové právo nepřiznává; má-li zaměstnanec za to, že mu náleží vyšší mzda, než která mu byla zaměstnavatelem určena mzdovým výměrem, je odpovídajícím prostředkem k uplatňování nebo bránění práva zaměstnance žaloba na zaplacení doplatku mzdy, popřípadě (bude-li v konkrétním případě na takové žalobě shledán naléhavý právní zájem) žaloba na určení, že zaměstnanci za vykonanou práci náleží mzda v určité výši. Stěžovateli však již bylo dříve okresním soudem řečeno, že v případě osobního příplatku, o jehož přiznání a výši rozhoduje pouze zaměstnavatel (když z žádného právního předpisu ani z vnitřního mzdového předpisu vedlejší účastnice nevyplývá vedlejší účastnici povinnost přiznat stěžovateli osobní příplatek), nemůže stěžovatel žádat, aby soud nutil vedlejší účastnici ke splnění povinnosti (zvýšení osobního příplatku opravou mzdového výměru), která z ničeho nevyplývá. Tím spíše pak nejde o situaci, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo stěžovatele nebo by se stalo jeho právní postavení nejistým, jak to požaduje institut naléhavého právního zájmu.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu