ECLI:CZ:US:2019:3.US.1911.18.1
sp. zn. III. ÚS 1911/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Plášila, LL.M., advokáta, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, sídlem Tusarova 1384/25, Praha 7 - Holešovice, proti I. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. března 2018 č. j. 36 EXE 3328/2017-25, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení, a 1) České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, a 2) JUDr. Zuzany Feldmanové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 10. 2017 byl stěžovatel jako soudní exekutor (dále jen "stěžovatel" nebo "exekutor") pověřen vedením exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného kárného příkazu ze dne 22. 3. 2017 č. K 132/2016, který vydala Kárná komise České advokátní komory. Následně stěžovatel vydal dne 31. 1. 2018 pod č. j. 063 EX 1996/17-54 příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž stanovil náklady vedlejší účastnice 1) jako oprávněné ve výši 484 Kč a náklady exekuce ve výši 11 132 Kč. Vedlejší účastnice 2) jako povinná podáním datovaným dne 20. 2. 2018 podala proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky.
3. Výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 36 EXE 3328/2017-25 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný stěžovatelem dne 31. 1. 2018 pod č. j. 063 EX 1996/17- 54 změněn tak, že stěžovateli se náhrada nákladů exekuce nepřiznává. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnici 1) se náhrada nákladů exekučního řízení nepřiznává a výrokem III. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnici 2) se náhrada nákladů řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nepřiznává.
4. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že exekuce byla prokazatelně zahájena důvodně a vymáhaná pohledávka byla uhrazena v celém rozsahu až po zahájení exekučního řízení. Na rozdíl od stěžovatele obvodní soud vyhodnotil předložené doklady o platbách jako průkazné, opatřené dostačujícími identifikátory o datech, výši a účelu plateb a neztotožnil se se závěrem stěžovatele, že případná modifikace nákladů exekutora je podmíněna podáním návrhu na zastavení exekuce (jakkoli ve vztahu k nákladům účastníků lze včasné podání či naopak opomenutí podání návrhu na zastavení exekuce zohlednit). Obvodní soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (94/2007 Sb., N 39/44 SbNU 479), který dopadá na situaci, kdy povinný splnil sice dobrovolně, ale až po doručení usnesení o nařízení exekuce. Obvodní soud dále poukázal na to, že v souladu se závěry Ústavního soudu je podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce (zde analogicky vyrozumění o zahájení exekuce). Obvodní soud dodal, že pokud by povinný splnil svůj dluh dobrovolně mimo rámec nařízené exekuce a zároveň předtím, než mu bylo doručeno usnesení soudu o nařízení exekuce (analogicky nyní vyrozumění), soudní exekutor již nemohl vymoci ničeho, tudíž základem pro vypočtení jeho odměny by byla částka nulová - tedy i samotná odměna by byla nutně nula. Obvodní soud konstatoval, že výzva k dobrovolnému plnění spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce byla vedlejší účastnici 2) doručena vhozením do schránky dne 12. 12. 2017. Poslední platba v částce 8 000 Kč byla poukázána bankovním převodem dne 11. 12. 2017. Vedlejší účastnice 2) tudíž skutečně - byť ve vztahu ke lhůtě stanovené exekučním titulem značně opožděně - splnila svoji povinnost v celém rozsahu před doručením vyrozumění o zahájení exekuce. Obvodní soud dovodil, že i když stěžovatel nebyl o vývoji ani jednou ze stran informován a nelze mu vytknout, že na základě pověření v souladu se zákonnou úpravou prováděl úkony exekučního řízení, za těchto okolností nemohl již na pohledávku po právu vymoci ničeho. Obvodní soud uzavřel, že v souladu se závěry Ústavního soudu nemá stěžovatel nárok ani na odměnu exekutora, ani na náhradu hotových výdajů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že brojí pouze proti I. výroku napadeného usnesení, kterým mu okresní soud nepřiznal náklady za již provedenou exekuci, které legitimně očekával. Přesto, že obvodní soud v odůvodnění svého usnesení tvrdí, že stěžovatel vymohl peněžité plnění až poté, kdy měla vedlejší účastnice 2) dobrovolně zcela uhradit svůj dluh z exekučního titulu a náklady kárného řízení, poukazuje stěžovatel na to, že vyrozumění o zahájení exekuce a výzva k plnění byly vedlejší účastnici 2) doručeny uložením dne 9. 12. 2017 s následným vhozením do její poštovní schránky dne 12. 12. 2017. Patnáctidenní lhůta k případnému podání návrhu na zastavení exekuce tedy povinné uběhla nejpozději dne 27. 12. 2017. Žádný takový procesní návrh však vedlejší účastnice 2) neučinila. Třicetidenní lhůta k případnému dobrovolnému splnění vymáhané pohledávky nebyla vedlejší účastnicí 2) využita, přičemž stěžovatel po zápisu doložky provedení exekuce v rejstříku zahájených exekucí Ministerstva spravedlnosti [vyrozumění o této skutečnosti ze dne 25. 1. 2018 č. j. 063 EX 1996/17-51 bylo vedlejší účastnici 2) doručeno uložením dne 5. 2. 2018 s následným vhozením do její poštovní schránky dne 6. 2. 2018] přistoupil k provedení exekuce a k plnému vymožení pohledávky a nákladů exekuce konkrétními způsoby provedení exekuce v souladu s §58 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Vymožené plnění stěžovatel převedl na účet vedlejší účastnice 1) již dne 1. 2. 2017. S ohledem na tuto skutečnost byl proto zcela oprávněně vydán dne 31. 1. 2018 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 063 EX 1996/17-54. Skutečnost, že vedlejší účastnice 2) stěžovateli až dne 21. 2. 2018 spolu s námitkami proti příkazu k úhradě nákladů exekuce doručila jako přílohy neověřená oznámení Komerční banky, a. s., nemohla podle názoru stěžovatele vedlejší účastnici 2) zprostit plné úhrady nákladů exekuce, která byla za situace, kdy z její strany nebyl podán přes zákonné poučení žádný návrh na částečné či úplné zastavení exekuce, zcela stěžovatelem provedena, jelikož šlo o plné procesní zavinění účastníka řízení. Stěžovatel proto v souladu s §3 odst. 1 exekučního řádu legitimně očekával, že mu budou uhrazeny (byť případně v moderované výši) náklady exekuce podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., a nikoliv, že bude fakticky potrestán za nesrovnalosti a závady, způsobené účastníky řízení. Z procesního hlediska se stěžovatel domnívá, že exekuce na majetek vedlejší účastnice 2) byla řádně provedena, a tudíž má nárok na úhradu nákladů exekuce. Odkazy obvodního soudu na judikaturu, zohledňující "náročnost" provádění exekuce, nemohou podle názoru stěžovatele obstát. Obvodní soud tak podle názoru stěžovatele ústavně nesouladně použil a vyložil §3 odst. 1 a §88 - §89 exekučního řádu, jakož i §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a nezabýval se skutečností, že stěžovatel exekuci na majetek vedlejší účastnice 2) řádně provedl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, pročež podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 290/2015 Sb.) nemusí být podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen v řízení před Ústavním soudem advokátem, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. I. ÚS 195/13 a další, dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
10. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky č. 330/2001 Sb. zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175) se pak vztahoval na situaci, kdy povinný uhradil dlužné částky dobrovolně ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce, a v den, kdy mu toto usnesení bylo doručeno, dobrovolně uhradil i náklady oprávněného. Ústavní soud v daném případě zohlednil skutečnost, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o jejím nařízení. Protože již soudní exekutor nemohl vymoci nic, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová. Z tohoto důvodu nebyl relevantní ani §6 odst. 3 předmětné vyhlášky stanovící exekutorovi odměnu 3 000 Kč jako odměnu nejnižší. Tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco.
11. V posuzované věci byla vymáhaná pohledávka uhrazena v celém rozsahu až po zahájení exekučního řízení. Výzva k dobrovolnému plnění spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce byla vedlejší účastnici 2) doručena vhozením do schránky dne 12. 12. 2017. Poslední platba v částce 8 000 Kč byla poukázána bankovním převodem dne 11. 12. 2017. Závěr obvodního soudu, že vedlejší účastnice 2) splnila svoji povinnost v celém rozsahu před doručením vyrozumění o zahájení exekuce, přičemž za těchto okolností nemohl soudní exekutor již na pohledávku po právu vymoci ničeho, a proto nemá nárok ani na odměnu exekutora, ani na náhradu hotových výdajů, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
12. Ústavní soud konstatuje, že postup obvodního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obvodního soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obvodní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v .r.
předseda senátu