ECLI:CZ:US:2019:3.US.1926.19.1
sp. zn. III. ÚS 1926/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2019 sp. zn. 5 To 117/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí soudu, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 2 T 14/2018 stěžovatele uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále obvodní soud stěžovateli uložil trest propadnutí věcí ve výroku konkretizovaných.
3. Obvodní soud usnesením ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 2 T 14/2018 rozhodl podle §80 odst. 1 věty prvé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), že se stěžovateli vrací zajištěné věci, které vymezil ve výrokové části. Obvodní soud konstatoval, že tyto zajištěné věci nepodléhají trestu propadnutí věci a soud podle §230 odst. 2 tr. řádu nevyhradil rozhodnutí o zabrání věci veřejnému zasedání (pouze ve svém rozhodnutí uvedl, že o zbývajících věcech bude rozhodnuto samostatným usnesením) a za situace, kdy státní zástupce vzal podané odvolání proti rozsudku zpět a nejsou splněny ani zákonné podmínky pro zničení věci podle §81b odst. 1 tr. řádu, bylo rozhodnuto podle §80 odst. 1 věty prvé tr. řádu o jejich vrácení majiteli, tj. stěžovateli.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k instanční stížnosti státního zastupitelství ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se napadené usnesení zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle §81b odst. 1 tr. řádu se zničí věci označené ve výrokové části.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá, že mu nejde o samotné věci, bez kterých "si dovede představit svůj život", ale o zachování právní jistoty a právního státu.
6. Připomíná, že obvodní soud v rozsudku ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 2 T 14/2018 na str. 7 uvedl, že se stěžovateli ukládá trest propadnutí určitých věcí a o ostatních věcech (logicky tedy těch, které nepropadly) bude rozhodováno samostatným usnesením. Další vysvětlení se z odůvodnění tohoto rozsudku nepodává.
7. Podle stěžovatele propadnutí věcí nepřicházelo v úvahu, neboť řízení již bylo pravomocně skončeno a rozhodování o nich nebylo usnesením vyhrazeno do veřejného zasedání, přičemž ze stejných důvodů nemohlo dojít ani k zabrání věcí. Věci nebyly potřebné k dalšímu řízení, jelikož to již bylo pravomocně skončeno. Dle stěžovatele tak jednoznačně podmínky vrácení věcí splněny byly, a to čistě na základě posouzení vývoje řízení a znalosti trestního řádu, a proto bylo třeba dané věci vrátit stěžovateli, což obvodní soud v souladu s právní úpravou učinil.
8. Stěžovatel dále obrací pozornost k trestněprávním institutům obsaženým v §70 tr. zákoníku, §101 tr. zákoníku, §80 tr. řádu a §81b tr. řádu. Cituje z důvodové zprávy k novele (zákon č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky; tzv. doprovodná novela k zákonu č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky), kterou byl do trestního řádu začleněn zmiňovaný §81b, přičemž má za to, že účel tohoto normativního řešení představovalo odlehčení Policii České republiky ve vztahu k dlouhodobému skladování nebezpečných látek; nebezpečné věci mohou být ihned poté, co jich nebude pro trestní řízení třeba, zničeny a nemusejí být nákladně skladovány až do vydání rozsudku ve věci samé, potažmo vydání rozhodnutí o ochranném opatření - zabrání věci. Stěžovatel dovozuje, že §81b tr. řádu fakticky rozšiřuje či doplňuje §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž věci nebezpečné dle §81b tr. řádu jsou "ty nebezpečnější z nebezpečných", které vyžadující zcela zvláštní a nákladné podmínky pro skladování.
9. Rozsudek v trestním řízení obvodní soud vydal dne 9. 5. 2018, zatímco městský soud usnesení o zničení věcí vydal až dne 28. 3. 2019. Městský soud rozhodl o zničení věcí za užití §81b tr. řádu, jehož jediným smyslem je podle stěžovatele úspora nákladů na skladování a umožnění zničení věci ještě před vynesením rozsudku ve věci samé, téměř rok po vynesení rozsudku. Použití daného nástroje se tak ve vztahu k záměru zákonodárce naprosto minulo účinkem, jelikož ve skutečnosti došlo k navýšení nákladů státu v důsledku uskladnění těchto věcí.
10. Městský soud svým usnesením "fakticky obešel" usnesení obvodního soudu, který rozhodoval v mezích §80 odst. 1 tr. řádu. Městský soud implicitně uznal, že věci byly zajištěny v rámci daného trestního řízení, již jich pro řízení není třeba, neboť trestní řízení skončilo pravomocným rozhodnutím, zabrání věci nepřipadá v úvahu, jelikož to soud nevyhradil k veřejnému zasedání, a ze stejného důvodu nelze rozhodnout ani o jejich propadnutí. Závěry, k nimž dospěl městský soud, podle stěžovatele odporují účelu §81b tr. řádu, jak jej vymezila důvodová zpráva.
11. Městský soud aplikoval §81b tr. řádu za situace, kdy se obvodní soud tímto institutem nezabýval, a tedy mu byla upřena možnost přezkumu výsledku řízení na základě řádného opravného prostředku. Městský soud byl podle stěžovatele pro vydání tohoto rozhodnutí soudem věcně nepříslušným.
12. Za nepodložený a nepřípustně extenzívní stěžovatel považuje výklad městského soudu, dle něhož původně vydávané věci lze považovat za nebezpečné, proto není přípustné mu je vydat coby osobě odsouzené za drogový delikt. Nebezpečnost věcí, dovozuje stěžovatel, má být v daných případech posuzována podle dotčené věci, ne podle osoby, která by s ní mohla manipulovat či jinak nakládat.
13. Navíc podstata jím spáchaného skutku měla být zkráceně řečeno prodej drog třetím osobám; stěžovatel však nebyl nikdy ani stíhán za trestný čin šíření toxikomanie dle §287 odst. 1 tr. zákoníku či nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku dle §285 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Usnesení městského soudu je podle stěžovatele v podstatě založeno na preventivní presumpci viny a počítá s tím, že odsouzený je a vždy bude považován za nespolehlivého a nedůvěryhodného, v důsledku čehož nemá právo vlastnit cokoli, s čím by teoreticky mohl být spáchán trestný čin, a nemá právo ani na vrácení zcela neškodných věcí, jako např. kalendáře, který byl zajištěn při domovní prohlídce provedené v rámci proti němu vedeného trestního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
17. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se městský soud dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nastal nepřípustný zásah do stěžovatelova právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
18. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není, pročež se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
20. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
21. Namítá-li stěžovatel, že o zničení věci může být rozhodnuto pouze v průběhu trestního řízení, tedy pouze do jeho pravomocného skončení, patří se konstatovat, že obdobnými výhradami se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1583/19 (dostupném - stejně jako všechna ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz), jímž ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
22. Ústavní soud v tomto usnesení konstatoval, že námitka nepřípustnosti zničení věcí podle §81b odst. 1 tr. řádu po pravomocném rozhodnutí ve věci samé není správná. Již vrchní soud v napadeném usnesení uvedl, že rozhodnout o zničení věcí je možné i po právní moci meritorního rozhodnutí (viz odst. 6 napadeného usnesení vrchního soudu). K tomu Ústavní soud pouze dodal, že již ze samotné dikce §81b tr. řádu plyne, že o zničení věcí je možné rozhodnout pouze v průběhu trestního řízení, není to však nutné (viz "může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o jejím zničení již v průběhu trestního řízení, není-li takové věci již k dalšímu řízení třeba a nelze-li ji vrátit podle §80, nebo není známo, komu taková věc patří, anebo není znám pobyt poškozeného"). Z dikce §81b odst. 1 tr. řádu je proto možné a contrario dovodit, že o zničení věcí podle této úpravy je možné rozhodnout i po meritorním pravomocném skončení věci tak, jak se stalo v předmětné věci.
23. Ústavní soud nenachází důvod na závěrech podaných v tomto recentním rozhodnutí cokoli měnit, přičemž je nabíledni, že do ústavněprávní roviny stěžovatelovu argumentaci neposouvá ani kupříkladu hledisko zvýšených nákladů spojených s dlouhodobějším "uskladněním" sporných věcí. Městský soud se nedopustil ústavně relevantního vybočení z přípustných mezí výkladu §81b odst. 1 tr. řádu ani hodnocením rizika spojeného s vrácením věcí stěžovateli v souvislosti s jeho předchozí trestnou činností.
24. Z ústavněprávních hledisek neobstojí stěžovatelovy výhrady odvíjející se z rozdílností závěrů obvodního soudu a městského soudu.
25. K tzv. překvapivým rozhodnutím se z konstantní judikatury Ústavního soudu podává, že o takové rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle, tj. v případech, kdy se soud druhého stupně odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy odchýlí-li se od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit, odepře tím stěžovateli právo na spravedlivý proces, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 173/06 (N 176/43 SbNU 23), ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09 (N 246/55 SbNU 367) a ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23)]. Všem případům řešeným nálezy Ústavního soudu je společné, že účastníku řízení je takovým postupem odňata možnost reagovat na změněnou situaci a též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně. Tato situace však v nyní posuzované věci nenastala. Městský soud rozhodl v neveřejném zasedání, nicméně instanční stížnost státní zástupkyně (odkazující na §81b odst. 1 tr. řádu) stěžovateli byla doručena a prostřednictvím svého obhájce se k jejímu obsahu podrobně vyjádřil. Na tuto polemiku reagoval ústavně konformní argumentací (přisvědčující instanční stížnosti) městský soud a - jak bylo výše uvedeno - výsledek jeho rozhodovací činnosti lišící se od závěrů podaných v usnesení obvodního soudu nepředstavuje bez dalšího oporu pro zásah Ústavního soudu.
26. Stěžovatel navíc sám nepřímo uznává, že věci, k nimž se rozhodnutí vztahuje, mají nízkou hodnotu; nelze ani odhlédnout od toho, že jde-li o předměty, jejichž cena je vyčíslitelná částkou v bagatelní výši, podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla nemůže jít o skutečné porušení základních práv či svobod. Stěžovatel sice současně tvrdí, že ústavní stížností usiluje o zachování právní jistoty a právního státu, avšak jeho argumentace nedokládá ohrožení těchto ústavněprávních hodnot.
27. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a použití podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž závěrům městského soudu nelze ničeho podstatného vytknout. Své rozhodnutí městský soud odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a která jednotlivá zákonná ustanovení použil. Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto případě lze proto uzavřít, že městský soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti a skutečnost, že se stěžovatel se závěry soudu neztotožnil, nemůže bez dalšího zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
28. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, vypořádává se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění tohoto usnesení pro stručnost odkázat. V souhrnu lze uvést, že výtky stěžovatele nedosahují ústavního rozměru.
29. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu