ECLI:CZ:US:2019:3.US.1969.18.1
sp. zn. III. ÚS 1969/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, sídlem nám. Svobody 40/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 8 Tdo 151/2018-30, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 145/2015 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 1 T 145/2015-99 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle skutkových zjištění se stěžovatel uvedeného skutku dopustil v podstatě tím, že dne 20. 6. 2015 v 07.15 hodin na silnici mezi obcemi Bořislav a Žalany řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní vozidlo tovární značky JEEP Willys, s nímž přejel do protisměru a následně zpět do svého jízdního pruhu, kde se čelně střetl s protijedoucím nákladním vozidlem řízeným M. K., který se mu snažil přejetím do protisměru vyhnout, přičemž lékařským vyšetřením spojeným s odběrem krve bylo u stěžovatele v 08.20 hodin zjištěno 2,56 g/kg alkoholu v krvi.
3. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 4. 2016 č. j. 6 To 72/2016-140 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuto jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání založené na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu při dokazování, neboť vznikl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud a před ním i soudy prvního a druhého stupně vypořádaly s jeho námitkami o postupu zdravotnického personálu při nakládání s jeho vzorkem krve jako klíčovým důkazem ve věci a s postupem MUDr. Jana Navrátila, který byl odpovědný za odběr krve, a s výpovědí tohoto lékaře při hlavním líčení. Dle stěžovatele zůstalo neobjasněno, kde se krev nacházela mezi 20. a 26. 6. 2015, kdo ji doručoval a jak byla skladována. Odkazuje přitom na metodický pokyn pro postup při laboratorním stanovení alkoholu v krvi a na laboratorní příručku toxikologické laboratoře oddělení soudního lékařství a toxikologie. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyvozuje, že Nejvyšší soud shledal, že s krví stěžovatele nebylo nakládáno předpisově, přesto tento nedostatek označil za formální pochybení. Stěžovatel však má za to, že šlo o vážné nedostatky, které vylučují jistotu správného výsledku. Soudy tak měly postupovat dle zásady "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" a zprostit ho obžaloby. Nesouhlasí ani se závěry soudů, které označily jeho obhajobu za účelovou a nevěrohodnou pro rozpory v jeho výpovědích, přičemž uvádí, že o žádné rozpory nejde, tvrdil-li nejdříve, že si dal čtyři piva a později, že vypil tři piva, nebo jestliže jako podezřelý uvedl, že kličkoval mezi pruhy a u hlavního líčení vypověděl, že brzdu sešlápl ve svém jízdním pruhu a dostal smyk. Poukazuje též na rozpory ve výpovědích svědků M. K. a M. M., které soudy řádně nevyhodnotily. Posvětil-li odvolací soud zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, stěžovatel se domnívá, že navrhované důkazy mohly poskytnout na průběh nehodového děje zcela jiný náhled, neboť nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž by nevznikly důvodné pochybnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavním požadavkem též je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí.
8. Stěžovatel brojí proti provádění a hodnocení důkazů, čímž usiluje o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Jeho účelem je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu soudních rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro postup při získávání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Jeho skutkové závěry o průběhu nehodového děje jsou podloženy výpověďmi očitých svědků i řadou listinných důkazů, zejména protokolem o nehodě v silničním provozu, plánkem místa dopravní nehody a příslušnou fotodokumentací. Dovodily-li soudy řádným zhodnocením těchto důkazů, že viníkem dopravní nehody byl stěžovatel, přičemž jeho obhajobě neuvěřily a označily ji za účelovou, je jejich řádně odůvodněný závěr z ústavního hlediska akceptovatelný. Na tom nemohou nic změnit drobné rozpory ve výpovědích dvou nezávislých svědků, kteří však jednoznačně popsali jako příčinu dopravní nehody jednání stěžovatele, který se svým vozidlem nenadále vyjel do protisměru, na což reagoval řidič protijedoucího nákladního vozidla tím, že se mu snažil vyhnout rovněž vyjetím do protisměru, čímž chtěl zabránit srážce, nemohl však předpokládat, že se stěžovatel vzápětí vrátí do svého jízdního pruhu, což sám vzhledem k rozměrnosti a menší obratnosti řízeného nákladního vozu nemohl časově stihnout, a došlo tak ke srážce obou vozidel. Z jejich výpovědí tak jednoznačně vyplynulo, že primární příčinou střetu vozidel bylo přejetí vozidla řízeného stěžovatelem do protisměru, čímž byla porušena povinnost podle §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
11. Tvrdí-li stěžovatel, že v době nehody nebyl pod vlivem alkoholu, a zpochybňuje-li v této souvislosti výsledky toxikologického krevního rozboru na obsah alkoholu v krvi poukazem na nesprávnou manipulaci s krevním vzorkem či na náhodnou záměnu s krevním vzorkem jiné osoby, stejné námitky uplatnil v průběhu řízení před soudy všech stupňů, přičemž soudy svůj závěr o tom, že stěžovatel řídil pod vlivem alkoholu, v odůvodnění svých rozhodnutí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Uvedly, o jaké důkazy svá zjištění opřely i jak tyto důkazy hodnotily. Shledaly-li, že vzájemně se podporující důkazy nenasvědčují možné manipulaci či záměně vzorků krve odebraných stěžovateli po nehodě, ani tomuto závěru nelze s ústavněprávního hlediska nic vytknout. Okresní soud se k námitkám stěžovatele ke způsobu odebrání krevních vzorků a jejich rozboru podrobně zabýval, vyžádal k tomu zprávu příslušné laboratoře doplněnou výkazem přijatých biologických materiálů k vyšetření, z níž zjistil, že s krevním vzorkem stěžovatele bylo nakládáno zcela standardním způsobem, a že laboratoři byl vzorek doručen náležitě označený tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Poukazuje-li stěžovatel na časovou prodlevu mezi odebráním vzorku krve a jeho vyšetřením, soudy náležitě v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, z jakého důvodu k prodlevě došlo. Relevantní přitom je, že z provedeného dokazování vyplynulo, že během této doby byl vzorek uchován při předepsané teplotě, a že před jeho vyšetřením bylo řádně ověřeno, že nebyl nijak znehodnocen. Výsledek laboratorního vyšetření nebyl jediným důkazem o ovlivnění stěžovatele alkoholem, neboť i policistka zasahující na místě nehody vypověděla, že jako naprostá abstinentka zřetelně vnímala z dechu stěžovatele zápach alkoholu. Ostatní svědkové to sice nepotvrdili (ale ani nevyloučili), což lze vysvětlit tím, že stěžovatel byl při nehodě těžce zraněn, takže se starali primárně o jeho zdravotní stav.
12. Ostatně i Nejvyšší soud, při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, shledal však, že mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy není žádný rozpor, natož rozpor extrémní.
13. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by Nejvyšší soud uvedl, že se vzorkem krve nebylo zacházeno předpisově. Naopak z provedených důkazů stejně jako soudy nižších stupňů vyvodil, že se vzorkem bylo nakládáno zcela standardním způsobem, a že bylo objasněno, že případné nevyplnění části B protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem lékařem provádějícím toto prvotní vyšetření, nemohlo mít na správnost výsledku žádný vliv. Nutno přihlédnout k tomu, že se tak stalo za situace, kdy se lékař namísto soustředění na důsledné vyplňování formuláře intenzivně, v souladu se svými povinnostmi, věnoval ošetřování těžce zraněného stěžovatele. Podstatné však je, že provedeným a řádně zhodnoceným dokazováním byly neobjektivní úvahy stěžovatele vyvráceny.
14. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448). V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podloženy. Nelze jim proto vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
15. U nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). Dané povinnosti okresní soud a poté i krajský soud dostály, takže nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
16. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem a rozhodnutím soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
17. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu