ECLI:CZ:US:2019:3.US.2005.18.1
sp. zn. III. ÚS 2005/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou, sídlem Andělská 300, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018 č. j. 6 Tdo 364/2018-42, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. 7 To 101/2017 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 sp. zn. 1 T 41/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 T 41/2017 byl stěžovatel uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože o délce čepele 10 cm, jakožto věci, které bylo ke spáchání trestného činu užito.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. 7 To 101/2017 bylo jako nedůvodné zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu, a to s tím, že stěžovatel převážně uplatnil námitky míjející se s uplatněnými dovolacími důvody a námitka způsobilá dovolací důvod naplnit nebyla shledána opodstatněnou.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 1. 1. 2017 na místě veřejnosti přístupném na pozemní komunikaci před restaurací po předchozím požívání návykových látek a vzájemné slovní rozepři, v úmyslu způsobit přinejmenším těžkou újmu na zdraví, fyzicky napadl poškozeného R. V., přičemž jej mimo jiné bodal nožem, kdy mohlo dojít k zasažení a zranění životně důležitých orgánů a způsobení těžké újmy na zdraví, čemuž bylo zabráněno především aktivní obranou poškozeného a zásahem svědkyně E. F.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že neměl v úmyslu způsobit těžké ublížení na zdraví, pouze chránil svoji přítelkyni před poškozeným, o kterém si myslel, že ji chce znásilnit. Jeho útok přitom ani nebyl tak intenzivní, jak je mu kladeno za vinu. Soud se dostatečně nezabýval věrohodností poškozeného a svědkyň R. a F., zejména pak s ohledem na to, že požili alkohol. Výpovědi svědkyně F. uvěřil, ačkoliv si na některé věci ani nepamatovala (kde vzal stěžovatel nůž) a jiná její tvrzení byla nepravděpodobná (rychlost jejího pohybu při jejím těhotenství). Stěžovatel nesouhlasí též se závěry znalců, kteří zkoumali jeho osobnost. Pokud dospěli k závěru, že porucha osobnosti u něj není léčitelná, stěžovatel naopak uvádí, že od té doby, co je ve vztahu s P. R., došlo k velkému obratu k lepšímu, 4 roky se nic vážného až do předmětného incidentu nestalo. Během pobytu ve věznici také úspěšně absolvoval výukový program "Zastav se, zamysli se a změň se", o čemž má certifikát. K vypracovaným znaleckým posudkům bylo na místě vypracovat posudky revizní. Odmítnutí stěžovatelových návrhů na doplnění dokazování přitom soudy odůvodnily příliš obecně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Stěžovatelova argumentace směřuje proti hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci proběhlo zcela standardní řízení, byli vyslechnuti svědci daného incidentu a provedeny znalecké posudky jak k posouzení zranění poškozeného a mechanismu jejich vzniku, tak k duševnímu stavu stěžovatele. Dokazování se tak jeví být úplné a závěr obecných soudů, že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné, se nezdá být jakkoliv nepřiléhavým. Soudy se přitom vypořádaly i s obhajobou stěžovatele, kdy například k jeho tvrzení, že chránil svoji přítelkyni před poškozeným, o kterém si myslel, že ji chce znásilnit, vysvětlily, že v každém případě tato přítelkyně nebyla v daný okamžik v blízkosti poškozeného, ani pod nějakým jeho útokem, a i kdyby teoreticky někdo stěžovateli řekl, že poškozený hodlá jeho přítelkyni znásilnit, provedený útok by nebylo možno hodnotit jako nutnou obranu. Jestliže stěžovatel s výpověďmi svědků a závěry znalců nesouhlasí, pak předkládá polemiku pohybující se toliko v rovině běžného zákona, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu