ECLI:CZ:US:2019:3.US.2010.18.1
sp. zn. III. ÚS 2010/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Konvičkové, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 21 Cdo 5858/2017-111 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2017 č. j. 1 Co 68/2016-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2018 stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 23 C 50/2013 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 23 C 50/2013-56 zamítl žalobu, kterou se žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "žalobce") domáhal, aby soud určil náhradu za vyvlastnění pozemků parc. č. X1 a č. X2 v katastrálním území Rychaltice ve výši 266 240 Kč a nahradil tak v uvedeném rozsahu rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 23. 7. 2013 č. j. MSK105175/2013, sp. zn. ÚPS/21087/2013/Nov 333 V10 (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 9 267 Kč (výrok II.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 1. 2. 2017 č. j. 1 Co 68/2016-85 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto.
4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
5. Výše uvedené je významné potud, že ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje pod zn. 23 C 50/2013 před krajským soudem, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by podle názoru stěžovatelky konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
6. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. února 2019
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj