ECLI:CZ:US:2019:3.US.2028.19.1
sp. zn. III. ÚS 2028/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti G. J., zastoupené opatrovnicí Z. J., právně zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2018 č. j. 25 Cdo 3073/2018-76, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení tvrdíc, že Nejvyšší soud porušil tímto rozhodnutím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a zejména z vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 30 C 21/2011 a sp. zn. 30 C 126/2016 se podává, že stěžovatelka a dalších šest žalobců se u obvodního soudu domáhali, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit jim specifikované částky z titulu náhrady újmy na zdraví, která jim vznikla v důsledku dopravní nehody. Čtyři ze žalobců při ní utrpěli vážná až velmi vážná zranění. Dopravní nehodu způsobil řidič dodávkového vozidla pod vlivem alkoholu, přičemž zranění žalobci cestovali v jeho nákladovém prostoru, byť vozidlo na převážení osob v tomto prostoru nebylo uzpůsobeno. Dále žalobci uplatňovali náhradu nákladů na léčení a na cestovné vynaložené v souvislosti s léčením. Vedlejší účastnice namítala výrazné spoluzavinění zraněných žalobců, poskytla jim pojistné plnění v rozsahu 30 % prokázané škody a ostatní nároky neuznávala. V průběhu řízení byly vypracovány znalecké posudky, opakovaně upravovány částky požadované zraněnými žalobci, provedeny důkazy před dožádaným soudem. Podáním ze dne 17. 10. 2014 žalobci navrhli postup podle §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zákoník"), přiznání jim náhrady nemajetkové újmy podle obč. zákoníku a vyloučení tohoto nároku k samostatnému projednání; současně předložili návrh soudního smíru o nárocích zraněných žalobců. Obvodní soud usnesením ze dne 1. 12. 2014 č. j. 30 C 21/2011-323 smír schválil s tím, že nároky zraněných žalobců uplatněných žalobou ve znění všech jejích změn a doplnění a rozšíření jsou plně vypořádány, a že bude v řízení pokračováno ohledně nevypořádaných nároků některých ze žalobců. V další fázi řízení vyzval obvodní soud žalobce, aby odstranili vady svého podání obsahujícího návrh na postup podle §3079 odst. 2 obč. zákoníku, a protože tak neučinili, usnesením ze dne 20. 7. 2015 č. j. 30 C 21/2011-342 žalobu odmítl. Toto usnesení napadli žalobci odvoláním, na jehož základě ho Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 11. 2015 č. j. 13 Co 398/2015-353, změnil tak, že žaloba ohledně uplatnění nároku podle §3079 odst. 2 obč. zákoníku se neodmítá. Po zpětvzetí návrhu ostatními žalobci byl nárok uplatňován pouze stěžovatelkou, která požadovala bolestné ve výši 1 200 000 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 6 500 000 Kč; obvodní soud proto usnesením ze dne 24. 5. 2016 č. j. 30 C 21/2011-373 zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby a stěžovatelčin nárok podle §3079 odst. 2 obč. zákoníku vyloučil k samostatnému řízení. V něm rozhodl rozsudkem ze dne 2. 2. 2017 č. j. 30 C 126/2016-28, kterým stěžovatelčin návrh na uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit částku 7 700 000 Kč s příslušenstvím zamítl. V odůvodnění, kromě jiného, připomenul, že stěžovatelka požadovala další náhradu škody, tj. materiální újmu, jako nemajetkovou újmu podle §3079 odst. 2 obč. zákoníku, přičemž oba pojmy nelze ztotožňovat, ani zaměňovat, konstatoval, že o nárocích na bolestné a ztížení společenského uplatnění bylo rozhodnuto pravomocným usnesením o schválení smíru, tudíž projednání brání překážka věci rozsouzené, a důvodnou shledal námitku promlčení nároku i námitku nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice.
3. Proti rozsudku obvodního soudu stěžovatelka brojila odvoláním, které městský soud neshledal důvodným a rozsudkem ze dne 13. 2. 2018 č. j. 21 Co 345/2017-54 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud s odkazem na odbornou literaturu, důvodovou zprávu k obč. zákoníku a s oporou nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/14 (N 64/76 SbNU 867, 115/2015 Sb.) dovodil, že postup dle §3079 odst. 2 obč. zákoníku na stěžovatelkou uplatněný nárok nelze uplatnit, neboť by šlo o pravou zpětnou účinnost právní normy, která je považována za protiústavní, a zákaz pravé retroaktivity právní normy vyplývá z principu demokratického právního státu. Zároveň vyloučil možnost přiznat uplatněný nárok, neboť rozhodnutím obvodního soudu byl již dříve schválen smír, v němž titíž účastníci prohlásili stěžovatelčiny nároky na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění včetně jejich mimořádného navýšení za plně vypořádané. Námitku stěžovatelky, že šlo pouze o částečný smír, považoval za vyvrácenou přímo zněním výroku usnesení o schválení smíru.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž - po citaci §237 obč. soudního řádu - vymezila dvě otázky údajně nevyřešené v rozhodovací praxi (označené jako "dovolací důvod"): zda lze §3079 odst. 2 obč. zákoníku aplikovat na případy, kdy výše bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění určená dle předpisů účinných před 1. 1. 2014 je výrazně nižší než výše dle §2958 "nového" občanského zákoníku, a zda za mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §3079 odst. 2 obč. zákoníku lze považovat závažnost poranění poškozené v důsledku autonehody. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 12. 12. 2018 č. j. 25 Cdo 3073/2018-76 odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění zdůraznil, že rozsudek městského soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku spočívá na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Městskému soudu vytkl nesprávný závěr o překážce věci pravomocně rozhodnuté (existence takové překážky by musela vést k zastavení řízení), avšak shledal, že smírem, který charakterizoval jako zvláštní druh dohody o narovnání, byly nároky stěžovatelky na odškodnění vůči vedlejší účastnici plně vypořádány. V závěru odůvodnění připomenul, že když postačuje tento závěr k zamítnutí žaloby, řešení právní otázky výkladu a použití §3078 odst. 2 obč. zákoníku se nemůže projevit v poměrech stěžovatelky, tudíž není nutno se správností tohoto dovolacího důvodu zabývat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka - po vymezení průběhu sporu - pouze stručně namítá, že důvody Nejvyššího soudu pro odmítnutí jejího dovolání, stejně jako důvody dalších soudů nelze akceptovat. Dle jejího přesvědčení nelze přijmout názor Nejvyššího soudu, že z hlediska plnění, jehož se domáhá (v tomto případě návrh na postup dle §3079 odst. 2 obč. zákoníku), nejde o totožný předmět řízení jako v předchozím řízení. Nárok, který uplatnila, je pouze procesním návrhem na způsob určení výše odškodnění jí původně uplatněného nároku. Nelze pak stanovit, že z hlediska plnění nejde o totožný předmět řízení, neboť předmět řízení je vymezen skutkovými okolnostmi uvedenými v žalobě; ty zcela řádně a dostatečně specifikovala.
6. Nesouhlasí ani s názorem, že uzavřeným smírem byly její nároky plně vypořádány. Tento názor je podle ní zcela v rozporu s obsahem jejího podání, když s vedlejší účastnicí zcela jasně při podání návrhu na uzavření smíru shodně navrhly, aby eventuálně vznesený návrh na postup dle §3079 odst. 2 obč. zákoníku soud vyloučil k samostatnému projednání. Podáním návrhu na postup podle §3079 odst. 2 obč. zákoníku před rozhodnutím o schválení smíru jasně deklarovaly, že dohoda o soudním smíru se nevztahuje na postup dle §3079 odst. 2 obč. zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ke stěžovatelčinu tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že k zásahu do práva na soudní ochranu zaručenému uvedeným ustanovením dojde tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Takový závěr však ve stěžovatelčině věci nelze učinit (jistý náznak zásahu do jejího práva na soudní ochranu v důsledku odmítnutí žaloby obvodním soudem byl eliminován kasačním usnesením městského soudu ze dne 12. 11. 2015 č. j. 13 Co 398/2015-353 - viz výše bod 2.).
10. Stěžovatelčina žaloba, kterou se v původním řízení domáhala přiznání nároků plynoucích z újmy na zdraví, byla obvodním soudem řádně projednávána a řízení bylo ukončeno soudním smírem. Je však třeba zdůraznit, že návrh, aby soud postupoval podle §3079 odst. 2 obč. zákoníku, není procesním úkonem, takovým úkonem byl návrh na vyloučení věci k samostatnému řízení. Právě z tohoto důvodu bylo nezbytné, aby na takto formulovaný procesní návrh navazovalo vymezení předmětu řízení, což stěžovatelka učinila pozdějším podáním na základě výzvy obvodního soudu, podle něhož požadovala bolestné ve výši 1 200 000 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 6 500 000 Kč. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě vysvětlil, že takto vymezený nárok by nemohl být uspokojen podle citovaného ustanovení. Základní důvod zamítnutí žaloby však spočíval ve zjištění, že uzavřeným smírem byly stěžovatelčiny nároky na odškodnění vůči vedlejší účastnici plně vypořádány (srov. bod 18. větu první rozsudku městského soudu a druhý odstavec na str. 3 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu); tomuto závěru nebránila skutečnost, že stěžovatelka před uzavřením smíru navrhla postup podle §3079 odst. 2 obč. zákoníku, protože v té době nespecifikovala takový nárok, který by bylo možno vyloučit k samostatnému jednání (učinila tak až na základě výzvy soudu - viz výše bod 2.). Závěru obecných soudů tak z ústavněprávního hlediska nelze ničeho vytknout.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu