ECLI:CZ:US:2019:3.US.2095.19.1
sp. zn. III. ÚS 2095/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem, sídlem Velvarská 1701/25, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. června 2019 sp. zn. 0 Nt 749/2019, za účasti Okresního soudu v Trutnově, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminalisty Služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové (dále jen "policejní orgán"), ze dne 24. 4. 2019 č. j. KRPH-49944-254/TČ-2016-050080 byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč s tím, že v procesním postavení svědka dne 24. 4. 2019 neoprávněně odepřel bez jakéhokoliv odůvodnění svědeckou výpověď v trestní věci tří fyzických osob a jedné právnické osoby, proti nimž bylo dne 4. 2. 2019 zahájeno trestní stíhání, byť v rámci prověřování předmětné trestné činnosti jako svědek podal k věci podrobné vysvětlení.
3. Stížnost stěžovatele Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 tr. řádu za užití §146a odst. 1 písm. i) tr. řádu zamítl, neboť dospěl k závěru, že jestliže stěžovatel po řádném poučení před zahájením trestního stíhání v postavení svědka vypovídal na úřední záznam, nebyl dán důvod k tomu, aby následně neuvedl alespoň ty skutečnosti, které vypověděl v rámci podaného vysvětlení, když ani neuvedl nic, co by umožnilo policejnímu orgánu posoudit důvodnost jeho odmítavého postoje. Tím výrazně ztížil další postup ve vyšetřování.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel považuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") napadené usnesení okresního soudu za neodůvodněné s tím, že je v něm pouze zopakována argumentace policejního orgánu. Tvrdí, že spolu s ním podávaly vysvětlení tři další osoby, které jsou nyní trestně stíhány, a sám policejní orgán konstatoval, že v "tuto chvíli" trestní řízení nesměřuje k jeho obvinění, čímž potvrdil oprávněnost odepření výpovědi. Jeho nejistotu prohlubuje skutečnost, že se s policejním orgánem rozchází při posuzování obchodů stíhané obchodní společnosti, a je přesvědčen o tom, že jeho kolegové žádný trestný čin nespáchali. Policejní orgán ho tak nutí k sebeobvinění. Dle jeho názoru nemá policejní orgán ani jasno v tom, jakému úkonu se měl svědek podrobit, takže má vážné pochybnosti o tom, zda je schopen posoudit oprávněnost odepření svědecké výpovědi a proporcionalitu mezi zásahem do ústavně zaručené zásady zákazu sebeobviňování a veřejným zájmem na odhalení a potrestání pachatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Z hlediska ústavněprávního není bez významu, že stěžovatel v postavení svědka podal k věci ve stádiu před zahájením trestního stíhání dobrovolně konkrétní podrobné vysvětlení, a to poté, co byl policejním orgánem řádně poučen podle §100 tr. řádu za užití §158 odst. 8 tr. řádu; přesto tehdy svého práva odepřít výpověď nevyužil. Relevantní pak je, že na základě výpovědi stěžovatele i dalších zjištěných skutečností policejní orgán neshledal, na rozdíl od jiných osob, důvody k zahájení jeho trestního stíhání. Lze se proto ztotožnit s názorem okresního soudu, že nebyl dán důvod, aby jako svědek následně před policejním orgánem neuvedl alespoň ty skutečnosti, které vypověděl v rámci podaného vysvětlení. Jak pak zjistil okresní soud z obsahu příslušného spisu, stěžovatel odepřel výpověď pouhým odkazem na §100 tr. řádu, aniž by k tomu podal jakékoliv bližší zdůvodnění, které by policejnímu orgánu umožnilo posoudit důvodnost jeho obavy, že by mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v §100 odst. 2 tr. řádu.
8. V nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319), na jehož závěry okresní soud případně odkázal, i v dalších navazujících rozhodnutích (např. usnesení ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 3812/17) Ústavní soud poukázal na to, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí svého trestního stíhání či stíhání osob vyjmenovaných v §100 odst. 2 tr. řádu (čl. 37 odst. 1 Listiny), není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní v tom smyslu, že právo odepřít vypovídat by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon (v daném případě §101 odst. 2 tr. řádu) vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout.
9. Odepřel-li stěžovatel výpověď pouhým odkazem na §100 tr. řádu, aniž by k tomu podal jakékoliv vysvětlení, policejní orgán nepochybil, označil-li jeho postoj za neoprávněné odepření svědecké výpovědi. Nelze proto dospět k závěru, že by napadeným usnesením okresního soudu, z něhož jsou dostatečně zřejmé základní rozhodovací důvody pro zamítnutí stížnosti, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Soudům adresovaný závazek (povinnost), plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" - viz rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60), podle něhož se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže okresní soud na stížnostní námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem k závěrům policejního orgánu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu