ECLI:CZ:US:2019:3.US.2133.19.1
sp. zn. III. ÚS 2133/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti BELL TRADE s. r. o., sídlem Živnostenská 2950/2, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Peterem Škriečkou, Zámocká 6890/18, Bratislava, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2019 č. j. 23 Cdo 4641/2018-504 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2018 č. j. 5 Co 59/2017-456, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, a PET-PACK SK s. r. o., sídlem J. Hollého 1645/7, Malacky, Slovenská republika, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi a postupem Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (rozhodnutí soudů a stěžovatelčiných opravných prostředků) se podává, že první vedlejší účastnice se vůči stěžovatelce, druhé vedlejší účastnici a obchodní společnosti RVI, a. s. (pozn. tato společnost byla ještě před podáním ústavní stížnosti vymazána z obchodního rejstříku) žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala určení, že smlouvy specifikované v žalobě a právní poměr jimi údajně založený nikdy nevznikly a neexistují. Po provedeném dokazování městský soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 66 C 15/2014-391 žalobu ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí a společností RVI, a. s., zamítl (I. výrok), určil, že ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí, stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí specifikované smlouvy nikdy nevznikly a neexistují, stejně jako údajný právní poměr jimi založený (II. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (III. až V. výrok).
3. Rozsudek městského soudu napadly stěžovatelka, první a druhá vedlejší účastnice odvoláními, na jejichž základě vrchní soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2018 č. j. 5 Co 59/2017-456 změnil I. výrok rozsudku městského soudu tak, že ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí a společností RVI, a. s., určil, že specifikované smlouvy nikdy nevznikly a neexistují, stejně jako údajný právní poměr jimi založený, ve zbývajícím rozsahu rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
4. Stěžovatelka proti rozsudku vrchního soudu podala dovolání, a to v celém rozsahu, proti všem jeho výrokům. Uvedla, že ho podává podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a odůvodnila ho řadou uplatněných námitek. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2019 č. j. 23 Cdo 4641/2018-504 dovolání odmítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit první vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení. Odmítnutí Nejvyšší soud odůvodnil jednak nedostatkem oprávnění stěžovatelky podat dovolání proti těm částem výroků, kterými nebyla na svých právech nikterak dotčena, jednak (v části, která se jí týká) pro vady, neboť stěžovatelka nedostála zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka - po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy - namítá nedostatek řádného odůvodnění rozsudku městského soudu a tvrdí, že se z tohoto rozsudku ani z rozsudku vrchního soudu nedozvěděla, jaké úvahy a argumenty vedly soud k přijatým právním závěrům o neexistenci potřeby rozhodnout o jejím návrhu na zastavení řízení, o neexistenci důvodů na prohlášení nedostatku pravomoci a neexistenci vad žalobního petitu (nedostatečné odůvodnění tak vytýká i rozsudku vrchního soudu). Nejvyššímu soudu posléze vyčítá, že nezjednal nápravu uvedeného stavu, ač ve svém dovolání jasně namítala, že rozsudek vrchního soudu trpí vadou nedostatku řádného odůvodnění, v důsledku čehož nebylo možné z něj identifikovat právní posouzení vrchního soudu, s nímž by mohla konfrontovat svoji právní argumentaci v předmětné věci. Zastává názor, že procesní pochybení vrchního soudu bylo natolik zásadní, že představuje porušení práva na spravedlivý soudní proces a vadu řízení, která může obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod. Podle ní se Nejvyšší soud měl zabývat touto vadou rozsudku vrchního soudu, a to i přesto, že tuto vadu nebylo možné podřadit pod některý z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Jestliže tak neučinil, trpí i jeho rozhodnutí vadou, jejímž následkem je porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku vrchního soudu (body 11. až 12.).
8. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla rozsudek vrchního soudu s obsahem parafrázovaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání (v části brojící proti výroku rozsudku vrchního soudu, který se jí týká) neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.
9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu, aby se Nejvyšší soud zabýval jejími námitkami, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (ve IV. čtvrtletí 2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku vrchního soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku vrchního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu