ECLI:CZ:US:2019:3.US.2143.19.1
sp. zn. III. ÚS 2143/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kaufmanové, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1055/1, Praha 5 - Smíchov, proti II. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2019 č. j. 95 Co 231/2018-320, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a města Lovosice, sídlem Školní 407/2, Lovosice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí (resp. jeho II. a V. výroku o náhradě nákladů řízení), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem k žalobě stěžovatelky rozhodl takto:
"I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku I. mění tak, že žaloba na zaplacení částky 1 846 215 Kč se zamítá. [...] II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému [v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi] na nákladech řízení před soudem prvního stupně 180 229,50 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Dejla, advokáta. [...] III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na separovaných nákladech řízení před soudem prvního stupně 21 618,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ireny Helmové, advokátky. [...] IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Litoměřicích na nákladech řízení 6 324,70 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. [...] V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 131 979,60 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Dejla, advokáta."
3. Ústavní soud zjistil z databáze infosoud.justice.cz a rovněž ověřil u Okresního soudu v Litoměřicích, že proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu, díky němuž nebyla ve věci samé úspěšná, podala stěžovatelka dovolání.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem.
6. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procesní obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. V daném případě z výše uvedeného vyplývá, že proti nyní napadenému rozsudku krajského soudu bylo dovolání přípustné a o této možnosti byla stěžovatelka také řádně poučena. Ze shora uvedeného je přitom zřejmé, že toto dovolání stěžovatelka skutečně podala a bude o něm rozhodováno.
8. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní posuzované věci nutno považovat i dovolání podle §236 a násl. o. s. ř., byť by šlo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovatelce běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
9. Rovněž z tohoto důvodu nelze předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání a ústavní stížnost je za této procesní situace předčasná. Výrok o náhradě nákladů řízení má totiž k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv je si proto Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, když by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší.
10. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože pokud by se neztotožnila s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
11. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj