ECLI:CZ:US:2019:3.US.2157.17.1
sp. zn. III. ÚS 2157/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Poštovská 455/8c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2017 č. j. 28 Cdo 4130/2016-338, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Bettiny Stapleton, 2) Thomase Karena, 3) Mary Anderson Eirich Kohn, 4) Michaela Paula Kohna, 5) statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, a 6) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž měl být porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozsudkem ze dne 13. 12. 2013 č. j. 94 C 199/2012-253 zamítl žalobu podanou právní předchůdkyní stěžovatele a prvními čtyřmi vedlejšími účastníky, kterou se domáhali zrušení a nahrazení části rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. 3239/92/60-RNP rozsudkem, že první čtyři vedlejší účastníci a právní předchůdkyně stěžovatele jsou podílovými spoluvlastníky tam specifikovaných nemovitostí v katastrálních územích Štýřice a Bohunice. Městský soud totiž dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vydání předmětných pozemků brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť se na nich nachází zahrádková osada, respektive osady, zřízené před rokem 1976, které stále fakticky existují.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2016 č. j. 18 Co 147/2014-320 rozsudek městského soudu potvrdil, když shodně s ním dovodil, že vydání předmětných pozemků brání §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Současně krajský soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4714/2007 vyložil, že "zatímco osady zřízené po 1. 10. 1976, mají-li být překážkou vydání oprávněným osobám, musely být zřízeny na základě územního rozhodnutí" (ledaže šlo o osady dočasné), pro osady dříve vzniklé podmínka zřízení na základě územního rozhodnutí stanovena není, a není ani významné, zda šlo o osady jen dočasné, neboť stačí, že před 1. 10. 1976 fakticky vznikly a že existují i v době rozhodování o vydání.
4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud současně neshledal důvod, pro který by rozhodná právní otázka výkladu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě měla být posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že již v předchozím řízení spolu s dalšími oprávněnými osobami namítal, že překážku pro vydání předmětných pozemků je třeba posuzovat podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, ve znění účinném do 30. 6. 1993 (tedy za účinnosti zákona ke dni uplatnění restitučního nároku jeho právní předchůdkyní), přičemž se současně dovolával toho, že je třeba zohledňovat výlučně právní existenci zahrádkové osady, nikoliv její faktický stav. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v příslušném správním rozhodnutí ze dne 5. 7. 1962 je výslovně uvedeno, že "zahrádkářská čtvrť se povoluje jako provisorium", což odpovídá i výsledku dokazování - podle územního plánu z roku 1976 je totiž předmětná oblast vedena jako plocha lesoparků, pročež podle mínění stěžovatele zahrádková osada nemohla být zřízena na dobu neomezenou. V této souvislosti stěžovatel dále namítá absenci geometrického plánu, ze kterého by bylo zřejmé, zda zahrádkářská činnost skutečně zasahuje celou plochu předmětných pozemků, respektive zda tato činnost nepřesahuje dříve stanovené hranice. Podle názoru stěžovatele totiž nemůže být oprávněným osobám přičítána k tíži faktická zahrádkářská činnost třetích osob, která probíhala svévolně a živelně, nadto patrně i bez potřebných povolení a mimo jakékoli právní regulace.
6. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2896/09 (N 97/57 SbNU 273) stěžovatel připomíná, že výklad příslušných ustanovení zákona o půdě je třeba podřídit hlavnímu účelu restitučního zákona, tedy vydání původního pozemku či pozemků; tím se však obecné soudy v posuzované věci neřídily.
7. Stěžovatel se proto domnívá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není řádně odůvodněno podle §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž zdůrazňuje, že "judikatura Nejvyššího soudu v posledních letech zcela pomíjí prvotní účel restitučního zákonodárství, jímž je náprava minulých majetkových křivd", přičemž má současně za to, že postup Nejvyššího soudu je v obdobných věcech k restituentům "krajně nevstřícný a spíše akcentuje zájmy osob povinných", čímž "de facto směřuje k ´restituční tečce´ stanovené nikoli zákonem, ale vytvořené judikaturně".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Přestože stěžovatel petitem ústavní stížnosti míří pouze proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, z ústavní stížnosti současně není příliš zřejmé, jaké konkrétní námitky stěžovatel právě vůči tomuto soudnímu rozhodnutí vznáší, neboť sice poukazuje na §157 odst. 2 o. s. ř., v prvé řadě však spíše polemizuje s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu jako celkem.
11. V návaznosti a ve shodě s napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že právní závěr Nejvyššího soudu, přijatý (resp. aprobovaný) v napadeném rozhodnutí, vychází z právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4714/2007, jenž byl posléze shledán ústavně souladným usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 948/08. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud i v jiné stěžovatelově věci (resp. ve věci týchž oprávněných osob) usnesením ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5940/2016.
12. Namítá-li proto stěžovatel, že napadené usnesení není řádně odůvodněno, je třeba takové tvrzení označit za zcela nedůvodné, neboť Nejvyšší soud v potřebném rozsahu zdůvodnil, proč nepovažuje stěžovatelovo dovolání za přípustné. Takové rozhodnutí přitom závisí na uvážení dovolacího soudu, pročež je třeba zdůraznit, že právě z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud své rozhodnutí nezatížil neústavními prvky svévole; Nejvyšší soud totiž přesvědčivě vysvětlil, že dovoláním napadený rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení právní otázky, kterou krajský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a že Nejvyšší soud současně neshledal důvod se od tohoto řešení v posuzované věci jakkoli odchýlit.
13. Ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je již proto třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněnou, neboť proti němu stěžovatel nevznáší žádné relevantní námitky.
14. Dovolává-li se stěžovatel §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, ve znění účinném do 30. 6. 1993, postačí zdůraznit, že z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by toto znění mělo být pro stěžovatele výhodnější (podle názoru Ústavního soudu byl totiž důvod nevydání ve stěžovatelem dovolávaném znění širší, než pozdější - zpřesňující a zužující - znění).
15. Stěžovatelem dovolávaný nález sp. zn. II. ÚS 2896/09 sice v obecné rovině obsahuje některé jemu potenciálně příznivé závěry, nelze však současně přehlížet, že ty byly přijaty v souvislosti s výkladem §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. v kontextu rozhodných skutkových okolností tamní věci, pročež na posuzovanou věc bez dalšího nedopadají.
16. Primární účel restitučního zákonodárství nicméně při výkladu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě zjevně neztrácel ze zřetele ani Nejvyšší soud právě v odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4714/2007, ve kterém mimo jiné uvedl: " ... určité předpokládané dočasnosti zahrádkových a chatových osad si zákonodárce musel být vědom, protože jde o lokality, u nichž se zpravidla nepočítá s jejich trvalou existencí v návaznosti např. na územní plánování a rozvoj měst. Přesto jim poskytl ochranu spočívající v tom, že za určitých podmínek je nelze vydat oprávněným osobám, ač jinak jejich nárok na vydání by byl dán, kdyby se na nich zahrádková osada ke dni zákona o půdě nenacházela."
17. Tvrdí-li stěžovatel, že při výkladu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě má být zohledněna pouze právní existence zahrádkářských oblastí, nikoliv existence faktická, omezí se Ústavní soud na konstatování, že 1) takový výklad zjevně odporuje textu tohoto ustanovení v použitém znění, a současně 2) není ani z ústavní stížnosti zřejmé, a) o jaké skutečnosti - nemající přímo původ ve skutkových okolnostech posuzované věci - se stěžovatelův výklad opírá, a b) proč by opačný - obecnými soudy zvolený výklad - měl být per se protiústavní.
18. Jde-li o stěžovatelem namítanou absenci geometrického plánu, postačí připomenout, že nadbytečnost takového důkazu krajský soud řádně odůvodnil právě ve spojení se závěrem, že u zahrádkových osad vzniklých v letech 1962 a 1969 je rozhodující faktický stav, nikoliv soulad s územními rozhodnutími. Neprovedl-li proto krajský soud tento stěžovatelem požadovaný důkaz, neporušil jeho základní procesní práva (a nezatížil své rozhodnutí existencí opomenutého důkazu), neboť tento svůj postup náležitým způsobem odůvodnil.
19. Ústavní soud ze zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nevybočuje z mezí ústavnosti, respektive že stěžovatel neprokázal porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu