ECLI:CZ:US:2019:3.US.22.18.1
sp. zn. III. ÚS 22/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Solčianské, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2017 č. j. 21 Cdo 3523/2017-639, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2013 č. j. 39 Co 250/2013-528 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. dubna 2013 č. j. 20 C 202/2010-475, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a JUDr. Vlastimila Benháka, obchodní společnosti VP real, a. s., sídlem Hradecká 2526/3, Praha 3 - Vinohrady, Ladislava Jiráka a Zdeňky Jirákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba právní předchůdkyně stěžovatelky, Aleny Solčianské, o vyslovení neplatnosti veřejné dražby dobrovolné a žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů řízení v rozsahu uvedeném v rozhodnutí. Žalovaná se v daném řízení domáhala vyslovení neplatnosti dražby nemovitostí, a to domu č. p. X1 (objekt bydlení), umístěného na pozemku parc. č. st. X2, dále pozemku parc. č. st. X3 (zastavěná plocha a nádvoří), a pozemku parc. č. X4 (zahrada), vše zapsáno na listu vlastnictví X5 pro obec V., kat. území V., provedené dne 22. 6. 2010 dražebníkem obchodní společností VP real, a. s. V nalézacím řízení žalobkyně poukazovala na skutečnost, že jednu polovinu domu a pozemky darovala svému synovi Ing. Jaroslavu Solčianskému darovací smlouvou ve formě notářského zápisu ze dne 6. 6. 1990, avšak dopisem ze dne 13. 5. 2010 se domáhala vrácení daru z důvodu hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárkyni. Žádosti o vrácení daru přitom předcházelo prohlášení konkursu na majetek obdarovaného, v důsledku čehož v době požadovaného vrácení daru byly nemovitosti zahrnuty do majetkové podstaty úpadce Ing. Jaroslava Solčianského. Soupis majetkové podstaty ze dne 19. 2. 2009 byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") a následně dne 22. 6. 2010 došlo k vydražení nemovitostí ve veřejné dražbě konané na návrh správce konkursní podstaty (prvního vedlejšího účastníka). Obvodní soud se primárně zabýval věcnou legitimací žalobkyně k podání žaloby na vyslovení neplatnosti veřejné dražby dobrovolné, v níž byly předmětné nemovitosti vydraženy, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně není osobou aktivně věcně legitimovanou podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách a v řízení ani netvrdila, že by provedením dražby bylo podstatným způsobem zasaženo do jejích práv vymezených postavením účastníka dražby.
3. V záhlaví označeným rozsudkem městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Přisvědčil jeho právním závěrům a poukázal též na skutečnost, že měla-li žalobkyně za to, že je vlastnicí nemovitostí, které byly sepsány do konkurzní podstaty a byly předmětem dražby, měla jako obranu k dispozici jen vylučovací žalobu, ale tato nebyla podána, proto insolvenční správce byl oprávněn přistoupit ke zpeněžení nemovitostí.
4. Dovolání žalobkyně bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. s rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 953/2014) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít v důsledku odepření jí možnosti domáhat se neplatnosti veřejné dražby nemovitostí, když stěžovatelka dle závěrů obecných soudů nebyla aktivně legitimována k podání žaloby na neplatnost dražby. Stěžovatelka v tomto postupu shledává porušení jak procesních práv, a to zákazu odepření spravedlnosti plynoucího z článku 36 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy, tak i porušení základních práv hmotněprávních, vztahujících se k právu vlastnit majetek.
6. Stěžovatelka namítá, že soudy v napadených rozhodnutích nesprávně posoudily podmínky podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, které vymezují osoby aktivně legitimované k podání žaloby na neplatnost dražby a další podmínky pro její podání, což podle jejího názoru vedlo k zamítnutí žaloby z procesních důvodů bez jejího meritorního přezkumu, čímž byla porušena její základní práva.
7. Stěžovatelka poukazuje na vady provedené dražby, v důsledku kterých výsledek dražby dle jejího názoru nepožívá žádné právní ochrany. Postup soudů považuje za přepjatě formalistický a výklad požadavku na uvedení dotčeného práva za extrémně odporující principům spravedlnosti, v důsledku čehož nebyla poskytnuta ochrana jejímu tvrzenému vlastnickému právu k nemovitostem zahrnutým do dražby, přičemž za jedinou možnost, jak se mohla zásahu do svého vlastnického práva bránit, považuje žalobu na neplatnost dražby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, resp. právním nástupcem účastnice původního řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, pročež do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím obecného soudu nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť přináleží obecným soudům. Výklad běžných zákonů a jejich použití tak může Ústavní soud provádět pouze tehdy, jestliže by v konkrétním případě extrémně vybočily z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nevybočil-li postup soudů v civilním řízení z rámce stanoveného příslušným procesním předpisem a jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a jsou přesvědčivě odůvodněna, nemožno dovodit závěr o nespravedlivě vedeném procesu.
12. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím soudů, že nebyla aktivně legitimována k podání žaloby na neplatnost dražby. Ústavní soud neshledal žádné pochybení v rozhodovací činnosti soudů, které by mělo vést ke zrušení ústavní stížnosti napadených rozhodnutí. Naopak má za to, že soudy své závěry dovodily z pečlivě zjištěného skutkového stavu a své právní hodnocení věci přesvědčivým způsobem odůvodnily, a to i v rozsahu přesahujícím samotné rozhodování o existenci aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby o neplatnost dražby. Jejich postup přitom nemožno považovat za čistě formalistický. Absenci tvrzení žalobkyně o způsobu, jakým mělo být zasaženo do jejích práv, jako účastnice dražby, neposuzovaly jenom formálně, ale vycházely ze skutkových zjištění, dle kterých žalobkyně nebyla ani subjektem, do práv kterého by podstatným způsobem mohlo být dražbou zasaženo, když v době provedení dražby nebylo zapsání předmětných nemovitostí do soupisu majetkové podstaty úpadce žádným způsobem zpochybněno, natož aby existovalo pravomocné rozhodnutí o vynětí z této konkursní majetkové podstaty a relevantním způsobem prokázáno vlastnické právo stěžovatelky k některým z dražených nemovitostí.
13. Za výše uvedeného skutkového stavu a soudy dovozeného nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky k podání žaloby na neplatnost dražby je bez významu její námitka o vytýkaných vadách provedené dražby a jejich neposouzení soudy. Řízení o vyslovení neplatnosti dražby v zájmu právní jistoty pro vydražitele podléhá zákonnému postupu a zpochybňování výsledku dražby jiným způsobem by bylo v rozporu s požadavkem právní jistoty pro vydražitele. I při sporném vlastnictví dražené nemovitosti by přitom bylo nezbytné při rozhodování zohlednit význam dobré víry vydražitelů při nabytí vlastnického práva.
14. Stěžovatelkou tvrzený zásah do práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny by kromě jiného předpokládal existenci jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, avšak ani tato není důkazně prokázána. Jak bylo zjištěno z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1553/18, stěžovatelka se v jiném řízení neúspěšně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud vyloučil nemovitosti darované Jaroslavu Solčianskému ze soupisu jeho majetku vyhotoveného v insolvenčním řízení. Ani v tomto jiném občanskoprávním řízení tak nebylo prokázáno účinné uplatnění práva na vrácení daru a s tím spjatá existence vlastnického práva stěžovatelky k předmětným nemovitostem.
15. Stěžovatelka namítá porušení svých procesních základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uplatňování procesních práv je ale vázáno na základní právo hmotné, v daném případě právo vlastnické podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu; tato ustanovení však podle názoru Ústavního soudu v dané věci porušena nebyla, neboť není pochybnosti o tom, stěžovatelka vidí zásah do práva užívat majetek ve vztahu k nemovitostem, ke kterým ji vlastnické ani jiné právo umožňující pokojně je užívat nesvědčí.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Právě Nejvyššímu soudu, na který se stěžovatelka obrátila se svým dovoláním, přísluší sjednocování rozhodovací praxe v zásadních právních otázkách. V posuzovaném případě Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a Ústavní soud považuje argumentaci soudů ve všech napadených rozhodnutích za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Samotná skutečnost, že stěžovatelka není spokojena s výsledkem civilního řízení, namítané porušení jejích práv nezakládá. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu