ECLI:CZ:US:2019:3.US.221.19.1
sp. zn. III. ÚS 221/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace A.P.Capital s. r. o., sídlem Třanovského 320/9, Praha 17 - Řepy, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2018 č. j. 69 Co 486/2014-555, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Petra Baudyše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy. Dále jím měl být porušen princip rovnosti a zákazu libovůle.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného usnesení, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 7. 2014 č. j. 33 C 270/2010-279 uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 256 255,39 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částky 237 320,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (III. výrok) a znalečné znaleckému ústavu (IV. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka a stěžovatelky nahradit České republice náklady řízení (V. a VI. výrok). Takto rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce zaplacení původně částky 100 000 Kč a po změně žaloby částky 476 693 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že od ní koupil dům, u něhož se však vyskytly vady fasády projevující se zejména vadami hydroizolace atp., které vedlejší účastník u stěžovatelky reklamoval, ale ona vady neodstranila, a proto vedlejší účastník požadoval přiměřenou slevu z kupní ceny. Na základě skutkových zjištění vzal obvodní soud jako kritérium pro určení výše přiměřené slevy výši nákladů nutných pro odstranění zjištěných vad. Protože vady lze podle závěrů znaleckého posudku odstranit za částku 256 255,39 Kč, obvodní soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka městský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 69 Co 486/2014-310, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2015 č. j. 69 Co 486/2014-316, I. výrokem rozsudek obvodního soudu v části I. výroku, jímž byla vedlejšímu účastníkovi přiznána částka 256 255,39 Kč s příslušenstvím, potvrdil, a v části tohoto výroku, kterou obvodní soud přiznal vedlejšímu účastníkovi další příslušenství za jiné období, změnil výrok tak, že žalobu v této části zamítl. Výrokem II. městský soud částečně změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako další finanční obnos částku 148 813,90 Kč s úrokem z prodlení. Ve III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 2889/2015-419 odmítnuto.
5. Na základě stěžovatelčiny ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 2889/2015-419 a rozsudek městského soudu ze dne 28. 1. 2015 č. j. 69 Co 486/2014-310, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2015 č. j. 69 Co 486/2014-316, v části II. výroku, kterou byl změněn rozsudek obvodního soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 33 C 270/2010-279 ohledně částky 148 813,90 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části byla ústavní stížnost citovaným nálezem Ústavního soudu odmítnuta. Ústavní soud v odůvodnění uvedl, že městský soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem a jeho dodatky, ačkoliv byly tyto důkazy rovněž hodnoceny, a to částečně rozdílně od toho, jak postupoval obvodní soud.
6. Vzhledem k tomu, že nálezem Ústavního soudu se řízení o zaplacení částky 148 813,90 Kč s příslušenstvím znovu vrátilo do fáze odvolacího řízení, městský soud znovu přezkoumal v tomto rozsahu rozsudek obvodního soudu a vázán nálezem Ústavního soudu v daném kontextu doplnil dokazování. Po zjištění, že stěžovatelka zaplatila vedlejšímu účastníkovi částku 148 813,90 Kč s příslušenstvím v rámci celkové platební povinnosti stanovené původním vykonatelným rozsudkem městského soudu (před jeho zrušením Ústavním soudem), rozhodl rozsudkem ze dne 14. 3. 2018 č. j. 69 Co 486/2014-529, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2018 č. j. 69 Co 486/2014-536 tak, že rozsudek obvodního soudu v zamítavém II. výroku o věci samé ohledně částky 148 813,90 Kč s úrokem z prodlení potvrdil (I. výrok) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 45 622,40 Kč (II. výrok). K výroku o náhradě nákladů řízení městský soud mimo jiné uvedl, že k přiznání slevy z ceny vedlejšímu účastníkovi k odstranění vad fasádního zateplovacího systému ve výši 228 542,94 Kč, má stěžovatelka zaplatit vedlejšímu účastníkovi ještě částku 148 813,90 Kč. Protože však ze shodného tvrzení účastníků bylo zjištěno, že právě uvedená částka již byla stěžovateli vyplacena, uzavřel, že ke dni vyhlášení jeho rozsudku ze dne 14. 3. 2018 č. j. 69 Co 486/2014-529, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2018 č. j. 69 Co 486/2014-536 již nebyl uplatněný nárok vzhledem k jeho zániku splněním důvodný. Městský soud proto z těchto důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou původně byla žaloba vedlejšího účastníka co do částky 148 813,90 Kč zamítnuta, jako věcně správný. Dále pak městský soud uvedl, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3432/15 nebylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2015 č. j. 33 C 270/2010-371 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 69 Co 208/2015-407, kterým (jako konečným rozhodnutím) bylo (mimo jiné) řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak zbývaly náklady dovolacího řízení (když shora citované usnesení Nejvyššího soudu bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno) a dále náklady předchozího odvolacího řízení a odvolacího řízení, což vyústilo v rozsudek č. j. 69 Co 486/2014-529, ve znění opravného usnesení č. j. 69 Co 486/2014-536. Stěžovatelka přitom měla podle městského soudu v těchto řízeních úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů obou odvolacích řízení a dovolacího řízení (viz II. výrok).
7. Proti zmiňovanému II. výroku rozsudku městského soudu (ve znění opravného usnesení), kterým mu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení, podal vedlejší účastník ústavní stížnost, které bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 1971/18 vyhověno. Ústavní soud připomíná, že žaloba vedlejšího účastníka proti stěžovatelce byla zamítnuta jen proto, že stěžovatelka žalovanou částku již dříve zaplatila, byť rozhodnutí, na jejichž základě se tak stalo, byla pro formální procesní pochybení zrušena nálezem sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017. V návaznosti na nález sp. zn. III. ÚS 1971/18 pak městský soud v nyní ústavní stížností napadeném usnesení uvedl, že pro zamítnutí žaloby znějící na částku 148 813,90 Kč zcela postačovalo zjištění, že tato byla stěžovatelkou již uhrazena. Uvedený nárok vedlejšího účastníka tak zanikl splněním a řízení nebylo dále vedeno důvodně (stejný výsledek by nastal podle městského soudu i v případě, když by nárok vůbec nebyl dán). Zamítavý meritorní výsledek řízení tak nemohl být za daného stavu jiný. Dále městský soud shodně se závěrem nálezu sp. zn. III. ÚS 1971/18 uvedl, že nastalá situace by stěžovatelce nebránila, aby se nemohla domáhat případného vydání bezdůvodného obohacení na vedlejším účastníkovi. Závěry městského soudu v projednávané věci by stěžovatelce skýtaly jen menší možnost úspěchu v takto vedeném řízení. Proto, byť žaloba vedlejšího účastníka musela být z výše uvedeného důvodu zamítnuta, použil městský soud na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení moderační oprávnění podle §150 o. s. ř. a jinak úspěšné stěžovatelce náhradu nákladů řízení proti vedlejšímu účastníkovi nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti uvádí, že soud rozhodl nesprávně, když jí náhradu nákladů řízení nepřiznal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Městský soud podle Ústavního soudu rozhodl o náhradě nákladů řízení zcela akceptovatelným způsobem, a to v návaznosti na nález sp. zn. III. ÚS 1971/18. Obavy vedlejšího účastníka z toho, že by musel mu původně stěžovatelkou uhrazenou částku vrátit, neboť stěžovatelka by se mohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení, a proto pokračoval v řízení, nejsou ani protiprávní ani v rozporu s dobrými mravy, byť to stěžovatelka místo věcné ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti uvádí. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby posuzoval, zda byly splněny procesní podmínky k tomu, aby vedlejší účastník změnil svou žalobu z žaloby na plnění na žalobu na určení, v níž by mělo být podle stěžovatelky určeno, že částka, kterou stěžovatelka na základě posléze zrušených rozhodnutí vedlejšímu účastníkovi zaplatila, není bezdůvodným obohacením.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu