ECLI:CZ:US:2019:3.US.2212.19.1
sp. zn. III. ÚS 2212/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Václavíka, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2019 č. j. 16 Co 423/2018-317 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. října 2018 č. j. 14 C 94/2016-300, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dovoláním napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 12. 2017 č. j. 16 Co 349/2017-256, kterým byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 5. 2017 č. j. 14 C 94/2016-212 o zamítnutí žaloby stěžovatele na přiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Stěžovatel současně s podáním dovolání požádal o osvobození od soudních poplatků. K výzvě obvodního soudu předložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 1. 6. 2018.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 8. 10. 2018 č. j. 14 C 94/2016-300 nebylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznáno. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že z tvrzení poskytnutých stěžovatelem si nemohl učinit celkový obraz o jeho majetkových poměrech. Zdůraznil, že stěžovatel věrohodně nedoložil zvlášť závažné důvody, které by odůvodňovaly výjimečný postup osvobození od soudních poplatků. Z tvrzení stěžovatele vyplývalo, že pobírá výsluhový příspěvek ve výši 7 252 Kč a že je povinen plnit vyživovací povinnost a splácet dluhy. Dále však již neobjasnil, kolik činí jeho pravidelné výdaje, příjem osob, s nimiž žije ve společné domácnosti, bytovou situaci, náklady na bydlení, stravu apod. Podle obvodního soudu stěžovatel rovněž nedoložil, zda jsou na jeho jméno vedeny bankovní účty, popř. s jakým zůstatkem, zda vlastní majetek větší hodnoty, z jakého důvodu není zaměstnán atd.
4. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že dostatečným důvodem pro osvobození od soudních poplatků by měl být jeho jediný příjem ve výši 7 252 Kč, který se pohybuje pod hranicí chudoby, a to bez ohledu na výdaje, mezi něž spadají plnění výživného a splátky dluhů. Dále dodal, že vyplnil formulář doručený mu obvodním soudem. Neuvedl-li některé informace, tak proto, že ve formuláři pro ně nebyla příslušná kolonka. Z tohoto důvodu také nevěděl, že jde o údaje, které by obvodní soud mohly zajímat. Domníval se, že v takovém případě ho obvodní soud měl vyzvat k doplnění.
5. Usnesením městského soudu ze dne 23. 4. 2019 č. j. 16 Co 423/2018-317 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud v odůvodnění zdůraznil výjimečnost přiznání osvobození od soudních poplatků, přičemž situace stěžovatele možnost tohoto výjimečného postupu nezakládá. Důvodem je zejména skutečnost, že stěžovatel dostatečně srozumitelně a přesvědčivě neobjasnil svou nezaviněnou objektivní sociální tíseň. Povinnost žadatele o osvobození od soudních poplatků věrohodně prokázat své majetkové poměry městský soud rovněž opřel o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě uvádí, že splňuje předpoklady osvobození od soudních poplatků a naplnil všechny podmínky, které byly vymezeny obvodním soudem. Opakuje, že informace, které uvedl do žádosti o osvobození od soudních poplatků, byly zcela dostatečné, stejně tak pravdivě doložil výši svých příjmů. Ty činí 7 252 Kč měsíčně, přičemž podle šetření Českého statistického úřadu pro rok 2017 činila u jednotlivce hranice chudoby částku 11 195 Kč. Vedle toho stěžovatel obvodnímu soudu věrohodně doložil podstatné a pravidelně se opakující výdaje, zejména výživné a splátky dluhů. Jde-li o jiné výdaje, nejsou opakujícího, ale nahodilého charakteru a v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech nejsou uvedeny, resp. pro ně nejsou příslušné kolonky. Proto případné neuvedení těchto informací v prohlášení by žadatele neměly z osvobození od soudních poplatků nijak diskvalifikovat. Stejné stěžovatel uvádí k případným příjmům osob, s nimiž žije ve společné domácnosti. Vzhledem k tomu, že tyto osoby na něm nejsou finančně závislé, není mu ani zřejmé, proč by měl dokládat jejich příjem. V tomto bodě stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že jako laik předpokládal, že prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech je koncipováno tak, aby soudy zjistily vše, co je k rozhodnutí o žádosti potřeba. Domníval-li se obvodní soud, že vyplněný formulář předložený stěžovatelem k rozhodnutí nepostačuje, měl jej k doložení dalších skutečností vyzvat. Obvodnímu soudu proto současně vytýká, že nebyl poučen o nedostatečnosti vyplněného prohlášení ani o povinnosti doložit další informace nad jeho rámec. Z ústavní stížnosti dále vyplývá nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nedoložení informací o majetku větší hodnoty. Uvádí, že příslušnou kolonku proškrtl, z čehož má být zřejmé, že žádný majetek nevlastní. Jde-li o nerozvedení důvodů, pro které stěžovatel nepracuje, uvádí, že mu v tom brání zdravotní komplikace, které doložil lékařskou zprávou. I navzdory argumentaci městského soudu dodává, že z lékařské zprávy vyplývá jeho snížená schopnost pracovat. Z uvedených důvodů je podle stěžovatele zřejmé, že není v jeho možnostech zaplatit soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč, což představuje téměř dvojnásobek jeho měsíčního příjmu. V této souvislosti upozorňuje, že předmětem řízení před obecnými soudy byl jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena státem, přičemž sám stát mu nyní odepírá možnost obrany. Upozorňuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož ze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nevyplývá, že by se v řízení o žalobě proti státu na náhradu škody nebo újmy způsobené výkonem veřejné moci měl platit soudní poplatek za odvolání. Tento závěr je podle stěžovatele možné použít i pro dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obvodního soudu a městského soudu o nesplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků. Podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací pravomoci ústavně nezávislých soudů. V nyní posuzované věci se zabýval pouze ústavností postupu a rozhodování o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků. Městský soud i obvodní soud své rozhodnutí o nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků založily na neúplnosti, resp. nepřesvědčivosti stěžovatelova tvrzení o neschopnosti splnit poplatkovou povinnost a předloženého prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Tento postup je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kdy zejména Nejvyšší soud dlouhodobě prezentuje závěr, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Nejvyšší soud rovněž trvá na povinnosti žadatele prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Mezi ně je třeba řadit nejen současný stav, ale rovněž skutečnosti, které jej ovlivňují, tedy i posouzení otázky, zda žadatel bez důvodu nedosahuje žádného příjmu apod. Tvrdí-li stěžovatel, že je právním laikem a důvěřoval v úplnost informací vyplněných v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, upozorňuje Ústavní soud, že stěžovatel byl i v době podání žádosti právně zastoupen, přičemž jeho právnímu zástupci musely být přístup k rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustálená praxe vyplývající i z judikatury Nejvyššího soudu známy. Proto jsou bez významu tvrzení stěžovatele o nesplnění poučovací povinnosti zejména obvodním soudem, jde-li o úplnost informací obsažených v prohlášení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že smyslem poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř. není poskytnutí kompletního návodu, jak má účastník v řízení jednat, aby dosáhl žádaného účinku, nýbrž odstranění případné nepřiměřené tvrdosti v situacích, kdy by účastník řízení pro nedostatek procesněprávních znalostí mohl utrpět újmu na svých právech [srov. např. nález ze dne 29. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 74/94 (N 42/3 SbNU 297), usnesení ze dne 5. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 480/97 (U 18/10 SbNU 403) nebo nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3849/11 (N 151/74 SbNU 289)]. Z uvedeného je zřejmé, že informace o příjmech a výdajích, jakož i jiných majetkových poměrech, se mohly obecným soudům jevit jako nevěrohodné, zejména jde-li o otázku, z čeho stěžovatel hradí své další výdaje, a v tomto smyslu vyznívá také odůvodnění napadených usnesení. Nevěrohodnost a neúplnost informací však nemá žádnou souvislost s případným pochybením obvodního soudu. Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které je obecně k dispozici i na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti (www.justice.cz), se komplexně zaměřuje na všechny rozhodné otázky dovození neschopnosti nebo nemožnosti žadatele zaplatit soudní poplatek, přičemž bod XI. na str. 7 formuláře umožňuje doplnit i další okolnosti, které mohou mít na posouzení vliv. Stejné lze uvést k tvrzení stěžovatele o snížení schopnosti pracovat, kdy jím předložená lékařská zpráva ze dne 15. 5. 2018 byla jak obvodním soudem, tak i městským soudem hodnocena shodně v tom smyslu, že z ní nevyplývá nemožnost stěžovatele pracovat.
11. Jde-li o poslední argument stěžovatele o možnosti užití závěrů Ústavního soudu prezentovaných v nálezu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18, uvádí Ústavní soud, že se vztahují pouze k poplatku za odvolání, byť v řízeních proti státu o náhradu škody nebo újmy způsobené při výkonu veřejné moci, kdy novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb. poplatkovou povinnost za podání odvolání explicitně nezakotvila. V nyní posuzované věci je však třeba uvést, že z položky 23 odst. 1 písm. d) sazebníku jako přílohy k zákonu o soudních poplatcích vyplývá, že za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, podle předmětu dovolacího řízení v případě peněžitého plnění nad 100 000 Kč, se vybírá poplatek ve výši 14 000 Kč. Ani v tomto bodě proto obecné soudy nepochybily.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu