ECLI:CZ:US:2019:3.US.2226.17.1
sp. zn. III. ÚS 2226/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti JUDr. Pavla Šímy, zastoupeného Mgr. Evou Hrbotickou, advokátkou, sídlem Jiráskovo náměstí 678/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2017 č. j. 32 Cdo 5711/2016-153 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 30 Co 212/2016-115, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 2. 2016 č. j. 14 C 36/2013-85 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 81 000 Kč s příslušenstvím; obvodní soud tak v plném rozsahu vyhověl stěžovatelově žalobě, ve které žádal zaplacení částky, jež mu byla stržena z účtu dne 30. 12. 2011 za předčasné splacení překlenovacího úvěru ze stavebního spoření, poskytnutého mu podle smlouvy ze dne 2. 9. 2009. Obvodní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že si vedlejší účastnice inkriminovanou částku strhla neoprávněně (když současně zdůraznil, že stěžovatel v dané věci vystupoval v postavení spotřebitele), neboť z článku I. smlouvy podle jeho názoru vyplývala pro stěžovatele bezplatná možnost předčasného splacení úvěru.
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelovu žalobu v plném rozsahu zamítl. Městský soud totiž dospěl k závěru, že inkriminovaný článek I. smlouvy neumožňuje stěžovateli splatit předčasně předmětný úvěr bez stanovení poplatku za předčasné splacení úvěru; oproti opačnému mínění obvodního soudu proto městský soud uzavřel, že není namístě závěr, že by vedlejší účastnice odečetla ze stěžovatelova účtu žalovanou částku bezdůvodně, neboť postupovala striktně podle smluvních ujednání.
4. Následné stěžovatelovo dovoláním odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelem předložených právních otázek přípustnost dovolání nezakládá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve zdůrazňuje, že v řízení předložil přepis elektronické komunikace, v níž byl vedlejší účastnicí ubezpečen, že dojde ke změně příslušného ujednání smlouvy tak, aby mohl překlenovací úvěr kdykoliv předčasně splatit a současně za to nebyl nijak sankcionován; stěžovatel proto má za to, že byl vedlejší účastnicí záměrně uváděn v omyl, a tedy že v dané části nemohlo dojít k souhlasnému projevu vůlí obou smluvních stran. Jednání vedlejší účastnice je podle stěžovatele možno považovat přinejmenším za nemravné a předmětné kontradiktorní ujednání pod čl. I smlouvy tak mělo být označeno za neplatné.
6. Obecným soudům navíc stěžovatel vytýká, že ho v daném řízení nepřípustně diskriminovaly (neboť jeho majetek nedosahuje majetku vedlejší účastnice), a navíc aprobovaly závěr, že "je v souladu s právem, je-li smluvní volnost majetkově slabšího subjektu omezena tím, že nebude akceptována jeho vůle modifikovat formulářovou smlouvu". Podle názoru stěžovatele přitom na základě provedeného dokazování nemohly obecné soudy dospět k závěru, že se stěžovatel "svobodně, vážně, prost omylu a tísně zavázal k úhradě sankce za předčasně splacený úvěr".
7. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že odmítl jeho dovolání s tím, že se v dané věci neuplatní zásada, podle které je třeba ve spotřebitelské věci upřednostnit ten ze dvou výkladů, který je pro spotřebitele výhodnější, neboť předmětná ujednání umožňují pouze výklad jediný; takový závěr totiž považuje stěžovatel za absurdní, když připomíná, že na jedné straně je zde výklad předkládaný vedlejší účastnicí (a akceptovaný městským soudem), a na straně druhé výklad předkládaný stěžovatelem (a akceptovaný obvodním soudem); za této situace proto nelze podle stěžovatele tvrdit, že je možný pouze jediný výklad. Rovněž za absurdní pak označuje stěžovatel tvrzení Nejvyššího soudu, že se nemohl zabývat otázkou, zda do dané věci nedopadají závěry stěžovatelem odkazovaného rozhodnutí Ústavního soudu, neboť na ně stěžovatel odkázal až v dovolacím řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s městským soudem přijatým (a Nejvyšším soudem aprobovaným) závěrem, že předmětná smluvní ujednání stěžovateli neumožnila předčasné splacení úvěru bez nutnosti zaplacení smluveného poplatku dříve než uplynutím šestileté fixace, a přestože se stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně dovolává řady (byť nepřesně odkazovaných) ustanovení Listiny a Úmluvy, v zásadě nepředkládá žádný ústavněprávní argument.
11. Z dokazování provedeného soudy jasně vyplynulo, že možnost předčasného splacení úvěru bez nutnosti zaplacení smluvního poplatku za předčasné splacení mělo stěžovateli garantovat ujednání pod čl. I. smlouvy (srov. poslední odstavec na str. 4 a první odstavec na str. 5 rozsudku obvodního soudu). Ústavní soud přitom neshledává žádné ústavněprávní nedostatky v závěru městského soudu, že toto ujednání stěžovateli žádnou takovou možnost nezaručuje, resp. že by mu ji zaručovalo až po uplynutí doby fixace smluvené úrokové sazby. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud má shodně s městským soudem a Nejvyšším soudem za to, že předmětné ujednání je možno za užití standardních metod právního výkladu vyložit toliko jediným způsobem, tedy že v článku I. si smluvní strany ujednaly možnost bezplatného předčasného splacení úvěru striktně vázanou na datum konce fixace smluvené úrokové sazby.
12. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti označuje takový závěr za "absurdní", i v ústavní stížnosti však sám (poněkud konfuzně) zdůrazňuje, že právě předmětné ujednání pod článkem I. smlouvy je vnitřně rozporné, a proto by mělo být označeno za neplatné. V této souvislosti nicméně není zřejmé, z čeho stěžovatel v tomto argumentačním kontextu (tvrzení neplatnosti ujednání pod článkem I. smlouvy) právo bezplatného předčasného splacení dovozuje. Patrně má za to, že došlo ke změně tohoto ujednání na základě jím zmiňované elektronické komunikace s jednou ze zaměstnankyň vedlejší účastnice, ani v ústavní stížnosti však netvrdí, že k novaci příslušného ujednání (a případně kdy) došlo (stěžovatel ostatně zdůrazňuje, že byl ujištěn, že ke změně dojde, nikoliv že k ní došlo). Je tak zřejmé, že závěr městského soudu, podle kterého vedlejší účastnice postupovala podle předmětné smlouvy, když stěžovateli z jeho účtu srazila žalovanou částku, není ústavně nesouladný, respektive že se ústavní konformitu tohoto závěru stěžovateli nepodařilo zpochybnit.
13. V návaznosti na skutečnosti uvedené v předchozím odstavci je vhodné dodat, že obecné soudy v napadených rozhodnutích akceptovaly stěžovatelův spotřebitelský status, i v takovém případě je však nutno vycházet prvotně ze smluvních ujednání, jež stěžovatel svobodně (opak netvrdí) přijal svým podpisem. Zdůrazňoval-li přitom stěžovatel v předchozím řízení, že by předmětnou smlouvu neuzavřel, nebyla-li by mu zaručena možnost bezplatného předčasného splacení úvěru, je takové tvrzení v posuzované věci procesně bezvýznamné, pakliže stěžovatel - notabene profesí advokát - akceptoval v písemné formě smluvní ujednání, ze kterých bez jakýchkoliv důvodných pochybností žádná taková možnost nevyplývá. Jakkoli Ústavní soud neztrácí ze zřetele jistou nerovnost či "vyjednávací asymetrii" ve smluvních vztazích vzniklých na základě formulářových či adhezních smluv, reflektovanou ostatně příslušnými ustanoveními (předchozího i současného) občanského zákoníku, plně se ztotožňuje s obecnými soudy, že ani tato skutečnost bez dalšího nemůže negovat či významně upozaďovat obsah smluvních ujednání, jež tyto smlouvy, jsou-li platné, obsahují.
14. Vyjádřeno jinými slovy, stěžovatel v ústavní stížnosti sice zpochybňuje konsenzuální charakter předmětného ujednání, činí však zjevnou logickou chybu v tom, že tvrzenou absenci konsenzu dokládá až svým následným jednáním (tedy snahou ujistit se, že z jím podepsané smlouvy vyplývá možnost bezplatného předčasného splacení, resp. ubezpečením od zaměstnanců vedlejší účastnice, že k této změně dojde), čímž nepřímo potvrzuje právě jemu nepříznivý závěr, že mu ujednané znění smlouvy jím dovozovanou možnost bezplatného předčasného splacení vskutku nenabízí.
15. Je tak třeba konstatovat, že existenci možného dvojího výkladu ujednání pod čl. I smlouvy odvíjí stěžovatel primárně od výkladu učiněného v posuzované věci obvodním soudem, přehlíží však, že obvodní soud poněkud nekriticky (patrně pod vlivem stěžovatelovy účastnické výpovědi a skutečnosti, že stěžovatel vystupoval v postavení spotřebitele) převzal stěžovatelem předkládaný výklad, a to na základě zjevně zcela izolované intepretace poslední věty tohoto ujednání, tedy bez potřebné návaznosti na předchozí text, a tedy bez potřebné (logické) návaznosti právě na v tomto článku sjednaná práva a povinnosti smluvních stran.
16. Podle názoru Ústavního soudu tak není ničím opodstatněné tvrzení stěžovatele, že soudy vydaly napadená rozhodnutí proto, že vedlejší účastnice je výrazně majetkově silnějším subjektem než stěžovatel.
17. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že měl-li stěžovatel za to, že byl vedlejší účastnicí (resp. jejími zaměstnanci) uveden v omyl, mohl v soudním řízení uplatnit odpovídající právní nástroje k ochraně svých práv; proto ani tuto část stěžovatelovy argumentace není namístě považovat za procesně jakkoli významnou.
18. Za důvodné nelze označit ani ty stěžovatelovy námitky, které směřují proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to právě z výše již rozebraného důvodu, že inkriminovaná ujednání dvojí výklad neumožňují; závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání není přípustné, proto zjevně nevybočuje z mezí ústavnosti.
19. Konečně je třeba rovněž uvést, že Nejvyšší soud nepochybil ani tím, že se odmítl zabývat stěžovatelem učiněným odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, a to proto, že předmětnou námitku (tedy nikoliv toliko odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu) stěžovatel - v rozporu s §241a odst. 6 občanského soudního řádu - předložil poprvé až v dovolacím řízení (srov. předposlední odstavec na str. 4 usnesení Nejvyššího soudu).
20. Ústavní soud ze zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí zjevně neporušují stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě, pročež podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu