ECLI:CZ:US:2019:3.US.230.19.1
sp. zn. III. ÚS 230/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, sídlem Dělnická 209, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1375/2018-31 ze dne 14. 11. 2018, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 29/2018-627 ze dne 24. 4. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 1 T 132/2014-553 ze dne 28. 11. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených mimo jiné čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 1 T 132/2014-427 ze dne 26. 8. 2015 zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu, že si opatřil padělaný vysokoškolský diplom a padělané vysvědčení o státní závěrečné zkoušce z Vysoké školy Karla Engliše a tyto listiny předložil při podání přihlášky na Univerzitu Jana Amose Komenského. Usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 554/2015-442 ze dne 8. 3. 2016 bylo k odvolání státního zástupce prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Karlových Varech následně stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stěžovatelovo odvolání ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl, dovolání stěžovatele pak bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel předně namítá, že soudy postupovaly chybně ohledně námitky místní nepříslušnosti, kterou údajně vznesl při zahájení prvního jednání. Soud prvního stupně se jí dle stěžovatele nezabýval, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací ji pak posoudil tak, že Okresní soud v Karlových Varech je věcně a místně příslušný, ovšem dle stěžovatele odvolací soud nebyl soudem společným pro všechna místa, kde mohlo dojít k tvrzenému přečinu. Diplom byl vystaven v Brně, doručen stěžovateli v Karlových Varech a předložen v Praze. Námitka místní nepříslušnosti tak měla být dle stěžovatele předložena k rozhodnutí Nejvyššímu soudu.
5. Další stěžovatelovy námitky míří proti skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. odvolacím soudem. Závěry soudů jsou údajně vyfabulované a bez podkladu v provedeném dokazování. Stěžovatel soudům vytýká způsob, jakým hodnotily důvěryhodnost svědků, z jakých okolností dovodily stěžovatelovo vědomí, že na dané škole řádně nestudoval, či to, že veškeré důkazy hodnotily v neprospěch stěžovatele, a rezignovaly tak na zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel dodává, že v případech některých dalších spolužáků byla vyšetřování zastavena. Rozhodnutí soudu prvního stupně nadto údajně bylo překvapivé, poněvadž soud během řízení zcela změnil svůj právní názor, aniž by dal stěžovateli možnost na tuto změnu reagovat.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že odmítl dovolání, ačkoli bylo jasné, co je jeho účelem. Pokud jej přesto shledal nedostatečným, měl stěžovatele vyzvat k doplnění.
7. Stěžovatel poukazuje i na to, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, přičemž mu vnutil vlastní hodnocení důkazů a skutkové závěry, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i ústavně zaručenou zásadou nestrannosti a nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Pravomoc Ústavního soudu zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a vyměření trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
11. Jde-li o námitku místní nepříslušnosti, Ústavní soud odkazuje na napadená rozhodnutí odvolacího (str. 14) a dovolacího (str. 3) soudu, které se s ní ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel na argumentaci soudů relevantním způsobem nereaguje. Především nijak konkrétně nezpochybňuje jejich závěry, že stěžovatel výslovně uvedl, že místní příslušnost dává okresnímu soudu pouze na zvážení, aniž by námitku v tomto směru vznášel.
12. Stěžovatel má za to, že o místní příslušnosti měl rozhodovat Nejvyšší soud, neuvádí nicméně, z čeho tento jeho názor vychází, neboť trestní řád takový postup nevyžaduje, ani kdyby snad skutečně námitka místní nepříslušnosti vznesena byla. Nadto lze dodat, že Nejvyšší soud - jehož posouzení místní příslušnosti se stěžovatel domáhá - se místní příslušností zabýval, a to v rámci řízení o dovolání, přičemž Okresní soud v Karových Varech shledal místně příslušným.
13. Pokud se týče stěžovatelových námitek stran hodnocení důkazů, Ústavní soud odkazuje na již řečené, a sice že zjištění skutkového stavu je zásadně záležitostí obecných soudů. Není např. na Ústavním soudu, aby přehodnocoval důvěryhodnost toho či onoho svědka. Případné excesy, které jako jediné v této rovině Ústavnímu soudu přísluší napravovat, Ústavní soud neshledal. Okresní soud si obstaral značné množství důkazů, které hodnotil samostatně i ve vzájemné souvislosti, a dospěl ke skutkovým závěrům, které se v žádném světle nejeví extrémními.
14. Bez dalšího není z hlediska možného porušení stěžovatelových základních práv významné, že proti některým jeho "spolužákům" (v dle stěžovatele nejspíše podobné situaci) nebyla vznesena obžaloba, neboť to samo o sobě nemůže vést k nemožnosti odsoudit stěžovatele, u něhož byla vina nade vší pochybnost prokázána.
15. Namítá-li stěžovatel překvapivost rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že o překvapivosti zde nemůže být vůbec řeč. Jednak platí, že stěžovatel mohl na rozhodnutí soudu prvního stupně reagovat v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků, jednak okresní soud rozhodoval poté, co mu se závaznými pokyny věc vrátil odvolací soud. Bylo zřejmé, že nalézací soud bude muset doplnit dokazování a že doplněné dokazování může vést k odlišným skutkovým a právním závěrům.
16. Ústavněprávně relevantní pochybení pak Ústavní soud neshledal ani ve zmiňovaném kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, který skutkové závěry soudu prvního stupně nevnutil, nýbrž jej především instruoval stran toho, jaké důkazy má dále provést a které okolnosti má zohlednit.
17. Konečně, stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou relevantní, neboť Nejvyšší soud se jeho dovoláním zabýval a řádně (meritorně, resp. kvazimeritorně) je projednal, na čemž odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu nic nemění. Nebyl absolutně žádný důvod, aby Nejvyšší soud stěžovatele k čemukoli vyzýval.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu