ECLI:CZ:US:2019:3.US.2302.18.1
sp. zn. III. ÚS 2302/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného Mgr. Alexandrou Mára Paurovou, advokátkou, sídlem Průběžná 1826/63, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. května 2018 č. j. 38 EXE 2518/2015-734 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. dubna 2018 č. j. 091 EX 01856/15-178, ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2018 č. j. 091 EX 01856/15-194, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad, sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, jako účastníků řízení, a 1) Emy Plzákové, 2) MVDr. Jiřího Langera a 3) MVDr. Jaroslavy Langerové a 4) Ing. Zdeňka Langera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 4. 2018 č. j. 091 EX 01856/15-178, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2018 č. j. 091 EX 01856/15-194, vydaných soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3 (dále jen "příkaz k úhradě nákladů exekuce") bylo v exekuční věci vedené pro vyklizení a pro 60 928 Kč s příslušenstvím, stěžovateli a jeho matce, vedlejší účastnici 1) [dále též "matka"], oba dále též "povinní", uloženo nahradit k rukám soudní exekutorky náklady exekuce ve výši 11 603,90 Kč (výrok I.) a dále k rukám soudní exekutorky nahradit náklady vedlejších účastníků ve výši 14 432,88 Kč (výrok II.).
3. Proti uvedenému příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 38 EXE 2518/2015-734 rozhodl o námitkách tak, že II. výrok příkazu k úhradě nákladů exekuce ve znění opravného usnesení změnil tak, že náklady vedlejších účastníků 2) až 4) se určují částkou 46 217 Kč; v ostatním zůstal příkaz k úhradě nákladů exekuce nezměněn. Obvodní soud přezkoumal výši nákladů vzniklých oprávněným v souvislosti se zastoupením advokátem v tomto řízení a dospěl k závěru, že tyto náklady nebyly soudní exekutorkou určeny správně, a proto II. výrok exekučního příkazu změnil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce poukazoval na důvody zvláštního zřetele hodné; stěžovatel a jeho matka pobírají pouze důchod a jejich zdravotní situace není příznivá, přičemž z důchodu si musí především zajistit péči o svoje zdraví. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že on i jeho matka byli v předchozích řízeních z důvodů své majetkové a sociální situace zcela osvobozeni od soudních poplatků a na základě toho jim byl ustanoven zástupce. Obvodnímu soudu i soudní exekutorce byla majetková situace stěžovatele a jeho matky známa (navíc od počátku zahájení řízení uváděli, že výtěžek, kterého bude exekucí dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce, přičemž tento předpoklad se ukázal být pravdivým).
5. Podle stěžovatele se obvodní soud ve svém usnesení s žádnou z uplatněných námitek řádně nevypořádal. Usnesení obvodního soudu, jakož i všechna jemu předcházející soudní rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s dobrými mravy, protože v jejich důsledku byl stěžovatel spolu se svou matkou vystěhován "na ulici", přestože vznik původní sporné situace byl zapříčiněn výhradně důvody stojícími na straně vedlejších účastníků, a to za situace, kdy zdravotní stav stěžovatele i jeho matky byl (a stále je) výrazně špatný a stěžovatelova matka je osobou velmi starou s výrazně zhoršenou mobilitou. Uložení povinnosti nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení pak považuje stěžovatel za odporující §150 občanského soudního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud dále uvádí, že podle jeho ustálené judikatury náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií řádného procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, poukazuje na to, že obvodní soud měl při přezkumu tohoto příkazu přihlédnout k finanční a sociální situaci jeho i jeho matky. Správnost jednotlivých položek příkazu k úhradě nákladů exekuce stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá.
11. Ústavní soud zjistil, že výše uvedenou námitku stěžovatel uplatnil již ve svých námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a obvodní soud na tuto jeho námitku v napadeném usnesení reagoval a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s ní vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud poukázal na to, že v dané věci byla soudní exekutorka pověřena vedením exekuce nejen k vymožení povinnosti povinných vyklidit v rozhodnutí soudu specifikovaný byt, ale též k vymožení peněžité pohledávky ve výši 60 928 Kč, představující náklady předcházejícího nalézacího řízení, dále též náhradu nákladů oprávněných a nákladů exekutorky, které budou v průběhu řízení určeny, přičemž ze spisu soudní exekutorky se podává, že část těchto nákladů již byla vymožena. Z uvedeného obvodní soud dovodil, že případnou nemajetnost povinných nelze v této fázi řízení předjímat a pro námitky stěžovatele vznesené k příkazu k úhradě nákladů exekuce, jež se týkají majetkové a sociální situace povinných, není v námitkovém řízení prostor, když příkaz k úhradě nákladů exekuce slouží pouze k určení výše nákladů exekuce a nákladů oprávněného, které soudní exekutor v souladu s §87 odst. 4 zákona 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vymůže některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Obvodní soud výstižně poukázal na to, že je tak nadále na soudní exekutorce, aby majetkové poměry povinných prověřila, a shledá-li, že je v dalším řízení namístě podání podnětu k zastavení exekuce pro nemajetnost povinných, aby tak učinila. Uvedeným závěrům obvodního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Ústavní soud konstatuje, že postup obvodního soudu byl řádně odůvodněn, jeho argumentace rozvedená v napadeném rozhodnutí je ústavně konformní a srozumitelná a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obvodní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obvodního soudu či příkazem k úhradě nákladů exekuce došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.
13. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2933/15 (N 31/80 SbNU 401) neshledal Ústavní soud případným, neboť se týkal placení nákladů řízení osobou se zdravotním postižením v řízení před obecnými soudy.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu