ECLI:CZ:US:2019:3.US.2363.19.1
sp. zn. III. ÚS 2363/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. K., 2) nezletilého L. K. a 3) nezletilého M. K., zastoupených Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. května 2019 č. j. 70 Co 189/2019-543 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. dubna 2019 č. j. 38 Nc 63/2017-533, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a B. L., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 a násl. Ústavy a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi byly porušeny závazky plynoucí z Úmluvy o právech dítěte, ochrana rodinného života, rodičovství a rodiny podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Stěžovatelé ústavní stížnost spojili s návrhem na přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci zamítající návrh prvního stěžovatele na nařízení předběžného opatření. Tímto rozhodnutím o předběžném opatření měla být přitom - zjednodušeně řečeno - soudem stanovena převážná péče prvního stěžovatele o děti (nezletilé stěžovatele), přičemž za současného stavu je naopak stanovena na základě předchozího rozhodnutí o předběžném opatření převážná péče matky, a to do doby meritorního rozhodnutí ve věci péče o nezletilé děti.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména zdůrazňují, že matka opětovně svévolně změnila bydliště dětí, aby jejich otci (tj. prvnímu stěžovateli) ztížila kontakt s nimi. Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména podrobně rozvádějí pochybení, jichž se údajně matka (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) opakovaně při péči o děti dopouštěla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Dojde-li takto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
6. Důvody pro odmítnutí - jak shora popsány - jsou v právě posuzovaném případě splněny. První stěžovatel se s obdobným stížnostním žádáním, a to jak co do jeho obsahu, tak do petitu směřujícího proti rozhodnutí o předchozím předběžném opatření, týkajícím se úpravy výchovy a péče o nezletilé stěžovatele, na Ústavní soud již obrátil. Jeho ústavní stížnost přitom byla usnesením ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 460/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, když stěžovateli byla jednak vysvětlena omezená možnost přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavním soudem, jednak Ústavní soud ve svém důsledku v usnesení o odmítnutí stěžovatelovy předchozí ústavní stížnosti konstatoval, že u stěžovatele jde o jeho polemiku, komu a jak by měly být děti svěřeny do péče. Stěžovatelé založili i svou nynější ústavní stížnost na nesprávné koncepci, neboť o meritorních otázkách v souvislosti s výchovou a péčí o děti budou soudy teprve rozhodovat.
7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelů na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu