ECLI:CZ:US:2019:3.US.2386.19.1
sp. zn. III. ÚS 2386/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Cihly, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem, sídlem Legionářů 947/2b, Praha 8 - Ďáblice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2019 č. j. 30 Cdo 3261/2018-223 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2018 č. j. 17 Co 431/2017-207, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení 70 000 Kč s úrokem z prodlení jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou soudního řízení, jehož stranami byli stěžovatel a jeho syn. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2017 č. j. 12 C 14/2013-166 rozhodl, že vedlejší účastnice je stěžovateli povinna zaplatit částku 55 000 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), zamítl žalobu ohledně částky 15 000 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). Obvodní soud shledal, že stěžovatel má nárok na zadostiučinění ve výši 55 000 Kč a zjistil, že vedlejší účastnice částečně vyhověla návrhu na přiznání zadostiučinění, a to v částce 42 000 Kč. Za tímto účelem zaslala stěžovateli poštovní poukázku. Poukázanou částku ovšem vybral stěžovatelův syn stejného jména jako stěžovatel, jenž se původně domníval, že jde o částku určenou pro něj, neboť i on po vedlejší účastnici požadoval zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení. Následně se však stěžovatelův syn od vedlejší účastnice dozvěděl, že poukázaná částka nebyla určena pro něj, ale pro jeho otce (stěžovatele). Částku 42 000 Kč proto syn odevzdal exekutorovi, který vedl proti stěžovateli exekuci pro stěžovatelův dluh na výživném pro jeho děti. Obvodní soud dále zjistil, že soudní exekutor rozhodl o nařízení exekuce proti stěžovateli přikázáním stěžovatelovy pohledávky za jeho synem, který omylem převzal na pobočce České pošty, s. p. (dále jen "Česká pošta"), částku 42 000 Kč určenou pro stěžovatele. Obvodní soud na základě takto zjištěného skutkového stavu shledal, že k zaplacení přiznaného zadostiučinění ve výši 42 000 Kč nedošlo, tj. že vedlejší účastnice neplnila. Je věcí vedlejší účastnice a České pošty, aby mezi sebou vyřešily náhradu škody. Ani z exekučního příkazu obvodní soud nedovodil, že by vedlejší účastnice zadostiučinění v penězích poskytla, neboť jde o osobnostní nárok nepřevoditelný na jinou osobu a stěžovatelův syn nebyl zmocněn k převzetí přiznaného zadostiučinění, jak vyplynulo z jeho výpovědi.
3. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání do výroku, dle nějž je povinna zaplatit 55 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2018 č. j. 17 Co 431/2017-207 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žaloba se zamítá v částce 48 875 Kč s příslušenstvím. Ohledně částky 6 125 Kč napadený rozsudek potvrdil. Městský soud dospěl k závěru, že za nepřiměřenou délku soudního řízení stěžovateli náleží zadostiučinění ve výši 48 125 Kč (viz bod 21. odůvodnění jeho rozsudku). Shledal, že částku 42 000 Kč již vedlejší účastnice stěžovateli zaplatila, stěžovatel tak měl nárok na 6 125 Kč. Částku 42 000 Kč, kterou stěžovateli poukázala vedlejší účastnice, vybral stěžovatelův syn, který si následně u vedlejší účastnice ověřil, že nejde o peníze určené pro něj, ale pro stěžovatele. Rovněž stěžovatel se dozvěděl, že plnění převzal jeho syn. Dle městského soudu tak synovi vznikla povinnost vydat bezdůvodné obohacení stěžovateli. Nebyla tím však založena povinnost vedlejší účastnice plnit znovu. Stěžovatelův syn částku 42 000 Kč předal soudnímu exekutorovi, který vedl exekuci proti stěžovateli, čímž se plnění dle městského soudu dostalo do sféry stěžovatele.
4. Stěžovatelovo dovolání proti rekapitulovanému rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2019 č. j. 30 Cdo 3261/2018-223. Přípustnost dovolání byla vyloučena dle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dovoláním napadeným výrokem rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Rozhodl-li soud o nároku na dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě části, které se z hlediska peněžního limitu v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzují odděleně. Rozhodnutím dovolacího soudu mohl být výrok městského soudu dotčen jen v částce 48 875 Kč s příslušenstvím.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Proti výši přiměřeného zadostiučinění, k němuž dospěl městský soud, stěžovatel nic nenamítá. Ve své argumentaci se zaměřil na převzetí částky 42 000 Kč, jež mu prostřednictvím pošty hodlala vedlejší účastnice poukázat a kterou místo stěžovatele vybral jeho syn. Již obvodní soud dospěl k závěru, že převzetí dané částky třetí osobou bez jakéhokoli zmocnění nepředstavuje splnění dluhu. Tento závěr dle stěžovatele městský soud nepopřel. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že dle městského soudu není založena povinnost vedlejší účastnice plnit znovu a stěžovatel má právo vymáhat bezdůvodné obohacení po svém synovi. Vedlejší účastnice totiž plnila bez právního důvodu jeho synovi a je tak legitimovaná po něm požadovat bezdůvodné obohacení. Stěžovatelův majetkový stav se nesnížil, zůstal stejný jak před odesláním částky 42 000 Kč vedlejší účastnicí, tak po něm. Majetkový stav se naopak snížil u vedlejší účastnice. Stěžovatel považuje za nesmyslné, aby se měl plnění domáhat nikoli u dlužníka, ale u jiné osoby, jíž byla částka byť třeba neúmyslně poukázána. Je-li dluh plněn třetí osobě, která plnění převezme bez souhlasu věřitele, nejde o splnění dluhu. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení svědčí vedlejší účastnici proti stěžovatelovu synovi. Odpovědnostní vztah vznikl rovněž mezi vedlejší účastnicí a Českou poštou, která v rozporu s pokynem vyplatila předmětnou částku nesprávné osobě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Hodnocení splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti a následně i její opodstatněnosti je vhodné provést odděleně u napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud totiž dovolání odmítl, jelikož dovoláním napadený rozsudek městského soudu se dle jeho závěru netýkal peněžitého plnění dosahujícího 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nezabýval se tedy na rozdíl od městského soudu věcným hodnocením stěžovatelem tvrzeného nároku.
III. A. Usnesení Nejvyššího soudu
7. Proti usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo dané usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť se proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovateli nenabízely další zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je návrhem zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Vůči usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil toliko jednu stručnou námitku, že městský soud rozhodoval o peněžitém plnění ve výši 55 000 Kč, a tudíž byl dle názoru stěžovatele prostor pro přezkum v dovolacím řízení.
10. Dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání dle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu by mohl být ke stěžovatelově dovolání dotčen pouze v rozhodnutí o částce 48 875 Kč s příslušenstvím, což nedosahuje hranice 50 000 Kč stanovené v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
11. Ústavní soud si vyžádal podané dovolání. Dle §241a odst. 2 o. s. ř. patří mezi náležitosti dovolání i uvedení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Na jednu stranu pod bodem III. dovolání stěžovatel uvedl, že "napadá závěr odvolacího soudu, jímž byla žaloba částečně (v částce 48 875 Kč) zamítnuta". Na druhou stranu uplatnil petit, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek městského soudu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, eventuálně aby jej změnil tak, že se stěžovateli vůči vedlejší účastnici přiznává částka 48 875 Kč se specifikovaným příslušenstvím.
12. Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobněji rozebírat, zda dovoláním byl rozsudek městského soudu napaden jen v rozhodnutí o částce 48 875 Kč s příslušenstvím (v této částce městský soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se stěžovatelova žaloba zamítá), jak by napovídala výše citovaná část bodu III. dovolání, nebo zda dovoláním byl rozsudek městského soudu napaden v rozhodnutí o celé částce 55 000 Kč s příslušenstvím, jak by napovídal petit, dle něhož stěžovatel navrhuje zrušit rozsudek městského soudu, aniž by nějak omezoval rozsah, v němž jeho zrušení požaduje. I kdyby dovoláním napadl rozsudek městského soudu v rozhodnutí o celé částce 55 000 Kč, nebylo by možno v usnesení Nejvyššího soudu shledat protiústavnost.
13. Dle judikatury Nejvyššího soudu týkající se §240 odst. 1 o. s. ř. oprávnění podat dovolání svědčí jen účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Stěžovateli nemohla být způsobena na jeho právech žádná újma tou částí I. výroku rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli 6 125 Kč (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2649/2012). V částce 6 125 Kč byl totiž stěžovatel se žalobním požadavkem úspěšný a městský soud svým rozsudkem stěžovatelův procesní úspěch v tomto rozsahu jen potvrdil. Závěr, že účastník není oprávněn podat dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, která pro něj znamená nejpříznivější možný výsledek sporu, nepovažuje Ústavní soud za rozporný s ústavními předpisy. Nespatřuje zde totiž prvek domáhání se ochrany svého práva (čl. 36 odst. 1 Listiny) v té části, v níž by dovolání směřovalo proti nejpříznivějšímu možnému výsledku sporu před odvolacím soudem.
14. Újma mohla být stěžovateli způsobena jen tou částí výroku rozsudku městského soudu, kterou byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se stěžovatelova žaloba v částce 48 875 Kč zamítá. V této části však nejde o částku dosahující 50 000 Kč, a tudíž v ní bylo dovolání nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
15. Ústavní soud může shrnout, že v usnesení Nejvyššího soudu neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod.
III. B. Rozsudek městského soudu
16. Jak bylo výše objasněno, dovolání proti rozsudku městského soudu nebylo přípustné, jelikož stěžovatel nebyl oprávněn k podání dovolání proti části rozsudku městského soudu, která se týkala částky 6 125 Kč s příslušenstvím. Proti části rozsudku městského soudu, jíž bylo rozhodnuto o částce 48 875 Kč s příslušenstvím, bylo dovolání nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání tudíž pro stěžovatele v posuzované věci nepředstavovalo procesní prostředek, který by mu zákon svěřil k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností se proto mohl stěžovatel bránit přímo proti rozsudku městského soudu, aniž by před tím musel vyčerpat dovolání.
17. Za standardních okolností (mezi něž patří i správné poučení o nepřípustnosti dovolání) by se v takovém případě dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odvíjela od doručení rozsudku městského soudu. Jinak je však třeba zachování lhůty k podání ústavní stížnosti posoudit v případě nesprávného poučení o přípustnosti dovolání, kterým se účastník řídil. Uvedl-li odvolací soud v poučení, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné, ačkoli ve skutečnosti přípustné být v dané věci nemůže, a podal-li účastník dovolání veden nesprávným poučením, odvíjí Ústavní soud plynutí lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení o odmítnutí dovolání, nikoli od doručení rozhodnutí odvolacího soudu [viz nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223); nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), body 20. a 21.; usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16, bod 11.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Pochybení soudu při formulaci poučení totiž nelze klást k tíži účastníků.
18. V posuzované věci bylo poučení v rozsudku městského soudu o přípustnosti dovolání nesprávné. Chybně totiž městský soud v poučení uvedl, že dovolání je přípustné. K důvodům, proč stěžovatel nemohl přípustně podat dovolání, viz výše body 13. a 14.. Ani vedlejší účastnice proti tomuto rozsudku nemohla přípustně podat dovolání. Vedlejší účastnice nebyla oprávněna podat dovolání proti té části výroku rozsudku městského soudu, kterou byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba v částce 48 875 Kč zamítá. V této části totiž byla vedlejší účastnice úspěšná. Újmu mohla vedlejší účastnici způsobit jen ta část I. výroku rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ohledně částky 6 125 Kč, kterou je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli. Ani zde by však nebylo její dovolání přípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
19. Lze tak shrnout, že žádný z účastníků řízení před městským soudem nebyl oprávněn přípustně podat dovolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o odvolání. Přesto je městský soud poučil o tom, že dovolání lze podat za podmínek §237 o. s. ř. Šlo tedy o nesprávné poučení. Jelikož stěžovatel postupoval podle nesprávného poučení a dovolání podal, odvíjí se lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavní stížnost tak byla proti rozsudku městského soudu podána včas, neboť ani od vydání, natož doručení usnesení o odmítnutí dovolání do podání ústavní stížnosti neuplynuly dva měsíce (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Splněny byly i zbylé procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti.
20. Co se týče posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu, nutno zdůraznit, že Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavních předpisů. Jeho pravomoc se koncentruje na posouzení, zda došlo či nedošlo k porušení základních práv či svobod [nález ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353)].
21. V posuzované věci sama vedlejší účastnice uznala, že stěžovateli náleží zadostiučinění ve výši 42 000 Kč, jež mu hodlala vyplatit prostřednictvím poukázky. Před obecnými soudy se pak spor vedl mimo jiné o to, zda vedlejší účastnice částku 42 000 Kč stěžovateli zaplatila. Jak vyplývá ze skutkových zjištění obvodního soudu částku 42 000 Kč na základě poukázky určené pro stěžovatele jako poukazníka, vybral stěžovatelův syn. Až následně se syn dozvěděl, že nejde o částku určenou jemu, ale stěžovateli, proto ji odevzdal soudnímu exekutorovi, který vedl exekuci proti stěžovateli. Exekutor pak rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky stěžovatele vůči jeho synovi, který omylem převzal za stěžovatele částku 42 000 Kč poukázanou vedlejší účastnicí stěžovateli.
22. Z pohledu ochrany stěžovatelova vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny) je pro posouzení Ústavního soudu v dané věci rozhodné, zda se částka 42 000 Kč, jíž se týká spor, dostala do majetkové sféry stěžovatele. Městský soud zjištěný skutkový stav vyhodnotil tak, že předal-li stěžovatelův syn částku 42 000 Kč soudnímu exekutorovi, který ji též přijal v souvislosti s exekucí vedenou proti stěžovateli, dostala se daná částka do majetkové sféry stěžovatele. V posuzované věci je z ústavního hlediska podstatná právě tato okolnost. Projevilo-li se totiž odevzdání peněz exekutorovi v tom, že exekutor danou částku přijal a zohlednil to v dalším průběhu exekuce (typicky tak, že v rozsahu přijaté částky nevedl exekuci proti majetku stěžovatele jinak), pak není dán prostor pro zásah Ústavního soudu. I prostřednictvím dopadu do exekuce, mohla částka 42 000 Kč pozitivně ovlivnit majetkovou sféru stěžovatele. V ústavní stížnosti přitom stěžovatel nerozporuje, že jeho syn částku 42 000 Kč předal exekutorovi, který ji v souvislosti s exekucí vedenou proti stěžovateli převzal. Za této situace nespatřuje Ústavní soud u stěžovatele zásah do jeho práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), proti němuž by měl stěžovatele chránit.
23. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňoval, že je-li dluh plněn třetí osobě, která plnění převezme bez souhlasu věřitele, nejde o splnění dluhu. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci je možno v návaznosti na odpovědnost státu za nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřeně dlouhého soudního řízení a okolností, k nimž došlo v souvislosti s poukázkou na 42 000 Kč, identifikovat celou řadu právních vztahů, v nichž jako strany vystupují stěžovatel, vedlejší účastnice, stěžovatelův syn a Česká pošta. Došlo-li by ke splnění závazků z těchto povětšinou dvoustranných právních vztahů, pak by se v konečném důsledku jmění stěžovatelova syna a České pošty ani nezvýšilo ani nesnížilo o poukázanou částku 42 000 Kč. Plněním povinností z těchto právních vztahů by se mělo jmění stěžovatele zvýšit o poukázaných 42 000 Kč a jmění vedlejší účastnice snížit o těchto 42 000 Kč, a to z důvodu odpovědnosti vedlejší účastnice za nesprávný úřední postup (povinnost z tohoto odpovědnostního vztahu však není zcela splněna jen poskytnutím zadostiučinění ve výši 42 000 Kč, neboť městský soud shledal, že stěžovateli má náležet 48 125 Kč a tuto výši zadostiučinění stěžovatel dle svého vyjádření v ústavní stížnosti akceptoval). Ústavní soud konstatuje, že městský soud popsal, že došlo ke zvýšení stěžovatelova jmění o 42 000 Kč (bod 22.), tj. o částku, o níž se snížilo jmění vedlejší účastnice, neboť z jejích finančních zdrojů tato částka pocházela. Částku 42 000 Kč si přitom neponechal ani stěžovatelův syn, který ji sice nejprve převzal, ale pak ji odevzdal exekutorovi v souvislosti s exekucí vedenou proti stěžovateli, neponechala si ji ani Česká pošta. V konečném důsledku tedy fakticky částka 42 000 Kč doputovala z majetkové sféry vedlejší účastnice do majetkové sféry stěžovatele, aniž by se o ní obohatil stěžovatelův syn či Česká pošta, což je výsledek, k němuž by mělo plnění jednotlivých závazků z výše zmíněných právních vztahů v konečném důsledku dospět. Za tohoto stavu Ústavní soud nespatřuje porušení základních práv stěžovatele v tom, k jakému výroku svého rozhodnutí městský soud dospěl.
24. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl i při vědomí toho, že stěžovatelovým výhradám proti dílčím závěrům městského soudu nelze z hlediska podústavního práva upřít racionální jádro (to platí i o výhradách proti závěru městského soudu, že stěžovatelovu synovi vzniklo bezdůvodné obohacení přímo proti stěžovateli). Pro posouzení Ústavním soudem byl však rozhodný celkový výsledek, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Za této situace nevidí Ústavní soud v posuzované věci prostor, aby prověřoval i jednotlivé dílčí závěry městského soudu z hlediska souladu s podústavním právem, kam stěžovatelovy výhrady směřovaly.
IV.
Závěr
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu