ECLI:CZ:US:2019:3.US.2397.18.1
sp. zn. III. ÚS 2397/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem, sídlem Májová 608/23, Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2018 č. j. 13 Co 351/2017-155 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. února 2017 č. j. 13 Nc 28/2015-81, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a 1) V. H., 2) R. H., a 3) nezletilé H. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby Ústavní soud dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost části II. výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v rozsahu, ve kterém byla stěžovateli uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi 2), zletilému synovi (dále též "zletilý syn") částku 100 000 Kč do 30. 9. 2018.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 2. 2017 č. j. 13 Nc 28/2015-81 byla I. výrokem vedlejší účastnice 3), nezletilá dcera (dále též "nezletilá dcera") pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřena do péče vedlejší účastnice 1), matky nezletilé (dále též "matka"). Výrokem II. soud rozhodl o povinnosti stěžovatele jako otce (dále též "otec") přispívat na výživu nezletilé dcery počínaje dnem 1. 4. 2015 částkou ve výši 7 000 Kč měsíčně, splatnou vždy předem do každého 15. dne v měsíci k rukám matky. Výrokem III. vypočetl dluh na výživném pro nezletilou dceru za období od 1. 4. 2015 do 28. 2. 2017 ve výši 53 500 Kč a otci uložil povinnost zaplatit ho v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Výrokem IV. soud rozhodl o povinnosti otce přispívat na výživu zletilého syna počínaje dnem 1. 4. 2015 částkou ve výši 10 000 Kč měsíčně, splatnou vždy předem do každého 15. dne v měsíci k rukám zletilého syna. Výrokem V. soud vypočetl dluh na výživném pro zletilého syna za období od 1. 4. 2015 do 28. 2. 2017 ve výši 122 500 Kč a otci uložil povinnost zaplatit ho v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Výrokem VI. soud rozhodl o povinnosti otce přispívat na výživu nezletilé dcery částkou ve výši 7 000 Kč měsíčně splatnou vždy předem do každého 15. dne v měsíci k rukám matky, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Výrokem VII. rozhodl soud o povinnosti otce přispívat na výživu zletilého syna částkou ve výši 10 000 Kč měsíčně splatnou vždy předem do každého 15. dne v měsíci k rukám matky, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Výrokem VIII. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
4. Rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 13 Co 351/2017-155 byl rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II., III. a VI. potvrzen s tím, že dluh na výživném za období od 1. 4. 2015 do 31. 3. 2018 pro nezletilou dceru ve výši 112 000 Kč je otec povinen uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč spolu s běžným výživným, k rukám matky od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Dále byl rozsudek okresního soudu v napadeném výroku VII. potvrzen s tím, že výživné je splatné k rukám zletilého syna a v napadených výrocích IV. a V. změněn tak, že otec je povinen přispívat na výživu zletilého syna s účinností od 1. 4. 2015 částkou 8 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2017 částkou 10 000 Kč měsíčně, která je splatná vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám zletilého syna. Dluh na výživném v období od 1. 4. 2015 do 31. 3. 2018 pro zletilého syna ve výši 176 500 Kč je otec povinen uhradit k rukám zletilého syna v částce 100 000 Kč nejpozději do 30. 9. 2018 a v částce 76 500 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč spolu s běžným výživným, od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí, pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). Ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů provedené oběma soudy, jakož i nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel namítá, že žádný ze soudů nehodnotil správně důvody, které vedly ke změně jeho příjmových poměrů. Stěžovatel poukazuje na to, že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Těmto povinnostem krajský soud ani okresní soud nedostály. Navrhované důkazy sice obecné soudy provedly, konstatují je v odůvodněních (např. skutečnost, že zletilý syn využívá bydlení u sestry otce, notářský zápis) ovšem např. krajský soud zcela pominul hodnocení důkazů uvést. Zejména neuvedl, jak hodnotil skutečnost, že zletilý syn využívá bydlení u sestry stěžovatele, dále jak hodnotí skutečnost, že otec fakticky daroval dětem polovinu nemovitostí v Ch. a tudíž jim poskytuje bydlení i naturálně (resp. převedl na jejich matku, která se zavázala podíl na nemovitostech ve výši jedné čtvrtiny převést na každé z dětí po dovršení věku 25 let). Pokud jde o námitku, že na výživné měla být započítána částka 1 000 000 Kč, na tuto námitku krajský soud reagoval nepřezkoumatelným způsobem. Dle stěžovatele je nepřípustné, aby se obecné soudy nevypořádaly se všemi hledisky, které jsou dle zákonné úpravy ve věci relevantní a uceleně se nevyrovnal s okolnostmi, které ve věci vyšly najevo. Stěžovatel dále požádal Ústavní soud o odklad výkonu části II. výroku rozsudku krajského soudu, ve které bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil zletilému synovi jednorázově částku 100 000 Kč do 30. 9. 2018. Stěžovatel uvádí, že splnění této povinnosti je pro něj mimořádně obtížné. Podle stěžovatele je zřejmé, že výkon tohoto rozhodnutí by znamenal velkou újmu na jeho právech, a to nepoměrně větší, než by vznikla zletilému synovi odložením vykonatelnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
11. V souzené věci krajský soud dovodil, že skutkový stav byl okresním soudem zjištěn v potřebném rozsahu pro jeho rozhodnutí. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že v projednávané věci byly řádně objasněny potřeby nezletilé dcery i zletilého syna, osobní i majetkové poměry obou rodičů, z nichž soud vycházel při rozhodování o výživném pro obě děti. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým stavem, tak jak jej zjistil okresní soud, a odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku.
12. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně poukázal na §913 a §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze kterých mimo jiné vyplývá, že pro určení výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, případně, zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Ústavní soud proto přisvědčil obecným soudům, že u stěžovatele je nutno vycházet z příjmů, které dosahoval před tím, než proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a než v květnu 2017 převedl na svoji partnerku svůj obchodní podíl o velikosti 100 % na fungující obchodní společnosti X. Skutečnost, že je stěžovatel stíhán pro podvodné jednání v souvislosti s jeho výkonem zaměstnání a snížil se tak jeho příjem, nemůže jít k tíži dětí.
13. Okresní soud nepřihlédl k tvrzení stěžovatele, že v rámci vypořádání společného jmění manželů byla částka 2 000 000 Kč určena pro potřeby dětí, neboť tato představuje podíl vedlejší účastnice 1), manželky stěžovatele, který jí náleží z vypořádání společného jmění manželů. Rovněž krajský soud neshledal požadavek stěžovatele započíst na vzniklé dluhy částku, která byla vedlejší účastnici 1) vyplacena z vypořádání společného jmění manželů ve výši 2 000 000 Kč, s odkazem na stávající judikaturu důvodným, neboť dohoda o jednorázové výplatě výživného je absolutně neplatná, nebyla-li schválena opatrovnickým soudem a taková dohoda navíc může být schválena pouze v případě, že je zajištěno vyplácení výživného v opakujících se dávkách. Obecné soudy rovněž nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel daroval dětem polovinu nemovitostí v Ch. a tudíž jim poskytuje bydlení i naturálně (resp. převedl je na jejich matku, která se zavázala podíl na nemovitostech ve výši jedné čtvrtiny převést na každé z dětí po dovršení věku 25 let). Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti části II. výroku napadeného rozsudku krajského soudu se stal s ohledem na výsledek řízení bezpředmětným.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu