ECLI:CZ:US:2019:3.US.2419.19.1
sp. zn. III. ÚS 2419/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2019 č. j. KSLB 76 INS 28797/2015, 76 ICm 348/2016, 29 ICdo 95/2017-166, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2016 č. j. 76 ICm 348/2016, 104 VSPH 789/2016-103 (KSLB 76 INS 28797/2015) a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. září 2016 č. j. 76 ICm 348/2016-59, KSLB 76 INS 28797/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností [podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)], podanou dne 25. 7. 2019, napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily jeho základní práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z veřejně dostupných zdrojů (https://isir.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu nabylo právní moci dne 23. 5. 2019.
2. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel připomíná, že v podstatě shodnou ústavní stížnost podal již dne 15. 7. 2019, a sděluje, že tato ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu chybějících náležitostí (srov. usnesení ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 2298/19; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatele tímto rozhodnutím došlo k porušení práva na přístup k Ústavnímu soudu, přičemž "stačilo pouze vyčkat (poskytnout lhůtu) na rozhodnutí České advokátní komory o určení advokáta a doplnění ústavní stížnosti, které bylo jen otázkou času". Dále stěžovatel sdělil, že nynější ústavní stížnost podává ve lhůtě jednoho roku ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. V závěru stěžovatel opakovaně požádal o poskytnutí lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti a doplnění náležitostí; je si vědom povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem a není ho třeba o tom poučovat, informoval, že den před podáním ústavní stížnosti požádal o určení advokáta.
3. Před projednáním ústavní stížnosti je povinností Ústavního soudu zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je podána opožděně.
4. Fyzická osoba může podat ústavní stížnost proti tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který takovému stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ze zjištěného údaje o nabytí právní moci rozsudku Nejvyššího soudu, stejně jako ze stěžovatelových informací o jeho doručování jemu a jeho právnímu zástupci, které zařadil do závěru předchozí ústavní stížnosti, je evidentní, že nyní posuzovaná ústavní stížnost byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty (podle stěžovatele skončila dne 15. 7. 2019). S tímto vědomím stěžovatel nynější ústavní stížnost podává ve lhůtě jednoho roku podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, opomíjí však, že toto ustanovení upravuje jednu z výjimek zásady subsidiarity, která je vázána na několik podmínek. Jednou z nich je také skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho plyne jednoznačný závěr, že když stěžovatel všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpal, nepřichází použití postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu do úvahy, i když by na rozhodnutí mohl být rovněž veřejný nebo obecný zájem [srov. nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885)].
5. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jakožto návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě. S ohledem na tento závěr bylo nadbytečným poskytovat navrhovateli k odstranění vad podání, spočívajících v absenci právního zastoupení (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a k jeho případnému doplnění přiměřenou lhůtu. Ani odstranění těchto vad by konečné rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost nemohlo ovlivnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj