ECLI:CZ:US:2019:3.US.2445.18.1
sp. zn. III. ÚS 2445/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2018 č. j. 10 To 194/2018-255, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na obhajobu zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 5. 2018 č. j. 2 T 91/2017-244 byla podle §154 odst. 1 a §155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odsouzenému vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů spojených s přibráním zmocněnce v celkové částce 25 555,20 Kč. Návrh na přiznání další částky 4 259,20 Kč byl zamítnut, což okresní soud odůvodnil poukazem na §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a dva samostatné úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení a v první poradě s klientem posoudil jako úkon jediný.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, v níž nesouhlasil s nepřiznáním částky 4 259,20 Kč. Uvedl, že ustanovení advokátního tarifu, na nějž okresní soud odkazoval, dopadá pouze na případy, kdy je obhájce nebo právní zástupce ustanoven soudem, zatímco v nyní posuzované věci byl stěžovatel zastoupen na základě plné moci. Za této situace by měla být podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu odměna za úkon právní služby přiznána.
4. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 6. 2018 č. j. 10 To 194/2018-255 byla stížnost stěžovatele zamítnuta. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že okresní soud v posouzení dvou úkonů právní služby jako úkonu jediného nepochybil, byť nepřiléhavě argumentoval §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Správně měl být použit §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, že za úkon právní služby je třeba považovat poradu s klientem, při níž je dohodnut rozsah a způsob zastoupení a podepsána plná moc. Přiznání odměny za dva úkony právní služby podle krajského soudu neodpovídá úmyslu zákonodárce.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že závěry obecných soudů v nyní posuzované věci nejsou správné a že porada s poškozeným, a to i první porada, je samostatným úkonem právní služby, je-li advokát zmocněn na základě plné moci. To má podle stěžovatele vyplývat i z §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, z nějž vyplývá, že součástí úkonu převzetí a přípravy právního zastoupení je první porada s klientem pouze tehdy, je-li klientovi právní zástupce ustanoven soudem. Stěžovatel se domnívá, že z výkladu jazykového, logického i teleologického je třeba dojít k závěru o nutnosti rozlišování zastoupení na základě plné moci a na základě rozhodnutí soudu. Argumentem a contrario proto dovozuje, že v nyní posuzované věci jsou převzetí právního zastoupení a porada s klientem samostatnými úkony právní služby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro rozhodování o nákladech řízení, která představuje nedílnou součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nepřiznání odměny právnímu zástupci za jeden úkon právní služby. Podle §154 odst. 1 trestního řádu platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Podle §155 odst. 4 trestního řádu rozhoduje o této povinnosti odsouzeného předseda senátu soudu prvního stupně. Jde-li o určení výše odměny advokáta poškozeného, resp. o výčet úkonů právní služby, vychází se z §11 advokátního tarifu. Na základě uvedeného je třeba konstatovat, že uložení povinnosti odsouzenému nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění svého nároku v trestním řízení a výpočet těchto nákladů je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jazykovým, logickým i teleologickým výkladem je třeba dospět k závěru, že převzetí právního zastoupení a porada s klientem jsou samostatnými úkony právní služby. Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s vedením trestního řízení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení opakovaně uvádí, že je-li účastník v řízení úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení, což však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne mechanicky. Ač je zde široký prostor pro úvahy obecných soudů, který v sobě navíc skrývá nebezpečí nejednotného posuzování otázky nákladů řízení, přesto zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak právní úpravě, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Jde-li o teleologický výklad, který by i v nyní posuzované věci měl být upřednostněn před výkladem jazykovým, je třeba uvést, že předmětem náhrady mohou být toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Důvodem tohoto závěru je zejména ochrana odsouzeného, jehož povinností má být rovněž hradit náklady pouze účelně vynaložené. Tomu odpovídá i výklad §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu provedený krajským soudem, jenž dospěl k závěru, že převzetí právního zastoupení a porada s klientem jsou jediným úkonem právní služby. Tento závěr vyplývá i z jazykového výkladu advokátního tarifu, neboť §11 odst. 1 písm. b), jehož aplikace za použití argumentu a contrario se domáhal stěžovatel, dopadá pouze na případy soudem ustanovených zástupců, a rovněž z výkladu logického, neboť je zřejmé, že bez porady s klientem nelze efektivně převzít a připravit právní zastoupení.
11. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu