ECLI:CZ:US:2019:3.US.246.17.1
sp. zn. III. ÚS 246/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti JANG s. r. o., sídlem Svatoplukova 63, Napajedla, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou, sídlem třída Tomáše Bati 400, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 23 Cdo 3459/2016-299, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. února 2016 č. j. 25 Co 360/2015-278, 25 Co 361/2015-278 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. ledna 2015 č. j. 28 C 254/2012-195, ve spojení s usnesením ze dne 10. února 2015 č. j. 28 C 254/2012-202, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Plzeňský Prazdroj a. s., sídlem U Prazdroje 64/7, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 90 věta první Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 58 840 Kč s příslušenstvím z titulu slevy z ceny za reklamu. Okresní soud po provedeném dokazování došel k závěru, že stěžovatelka s vedlejší účastnicí dne 1. 10. 2009 uzavřela smlouvu o zajištění reklamních a propagačních služeb, na jejímž základě se zavázala poskytnout vedlejší účastnici reklamní a propagační služby, a vedlejší účastnice jí za to měla zaplatit částku 589 050 Kč s tím, že stěžovatelce současně vznikla povinnost odebrat od vedlejší účastnice 450 hektolitrů piva. Jelikož podle zjištění okresního soudu stěžovatelka tuto svou povinnost nesplnila, vzniklo vedlejší účastnici právo na slevu z ceny služeb.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora identifikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, když se plně ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když konstatoval, že stěžovatelkou namítaná procesní vada, odvíjející se od tvrzené neplatnosti dohody o místní příslušnosti podle §89a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přípustnost dovolání sama o sobě založit nemůže.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k nesprávnému závěru, a to na základě tzv. přepjatého formalismu, když zcela přehlédl, že v dané věci došlo k odnětí zákonného soudce. V předmětné smlouvě ze dne 1. 10. 2009 totiž bylo v čl. IX bodu 10 ujednáno, že "veškeré spory vzniklé na základě této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou řešeny u věcně příslušného soudu, v jehož obvodu má sídlo objednatel", pročež má stěžovatelka za to, že jde o neplatnou prorogační doložku, neboť jí byla sjednána věcná, nikoliv místní příslušnost soudu. Touto skutečností se však žádný ve věci rozhodující soud nezabýval. Nadto stěžovatelka namítá, že prorogační doložkou nemůže vzniknout nepřípustná nerovnováha mezi stranami smlouvy, což se však v dané věci stalo, a i proto je třeba ji považovat za neplatnou. V této souvislosti pak stěžovatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 4 Nd 226/2008 a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 6. 2000 ve věcech Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero (C-240/98), Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Prades (C-241/98), José Luis Copano Badillo (C-242/98), Mohammed Berroane (C-243/98) a Emilio Vinas Feliú (C-244/98), podle kterých je ujednání o místní příslušnosti soudu určeného podle sídla dodavatele nedovolenou klausulí pro rozpor se směrnicí Rady 93/13/EHS. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že došlo k natolik intenzivnímu zásahu do jejích procesních práv, že tento zásah posouvá její věc do ústavněprávní roviny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti je tvrzení, že bylo porušeno její základní právo na zákonného soudce, neboť místní příslušnost byla založena neplatnou prorogační doložkou.
9. Tuto stěžejní námitku vznesla stěžovatelka až v odvolacím řízení, Nejvyšší soud proto v posledním odstavci na str. 2 napadeného usnesení zdůraznil, že určení místní příslušnosti (a s ní případně i zkoumání platnosti prorogační doložky) je podle §105 odst. 1 o. s. ř. koncentrováno na začátek řízení, respektive že námitku místní nepříslušnosti může soud zkoumat pouze za předpokladu, že je vznesena při prvním procesním úkonu účastníka řízení.
10. Jelikož stěžovatelka tento klíčový závěr Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje, je namístě stěžovatelčinu námitku, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud na základě neplatné prorogační doložky, považovat v řízení o ústavní stížnosti za nepřípustnou. Na uvedené skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že tuto stěžovatelčinu námitku věcně přezkoumal krajský soud (srov. str. 3 a 4 napadeného rozsudku), jenž sice patrně postupoval v rozporu se zákonem, učinil tak nicméně ve prospěch stěžovatelky.
11. Je-li tedy nutno považovat v zásadě jedinou stěžovatelčinu námitku za nepřípustnou, je nevyhnutelně třeba označit ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
12. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že na rozdíl od stěžovatelky na dikci inkriminované prorogační doložky neshledává stěžovatelkou dovozované vady, neboť - navzdory ne zcela šťastné formulaci - je zjevné, že určuje místní příslušnost, nikoliv příslušnost věcnou (bez ohledu na skutečnost, že to zákon neumožňuje).
13. Dovolává-li se stěžovatelka závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 4 Nd 226/2008, postačí připomenout, že jeho závěry by do posuzované věci (tedy do sporu dvou obchodních společností) bez dalšího stejně nedopadaly, neboť dovolací soud vyslovil stěžovatelkou citované závěry ve sporu, ve kterém na jedné straně vystupoval spotřebitel, což ostatně vyplývá již z názvu stěžovatelkou odkazované směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
14. Ze zaznamenaných důvodů je namístě uzavřít, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných základních procesních práv nepodařilo prokázat. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu