ECLI:CZ:US:2019:3.US.2567.17.1
sp. zn. III. ÚS 2567/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti STARLIFE s. r. o., sídlem Palouky 616, Hostivice, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, sídlem Holečkova 105/6, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. června 2017 č. j. 4 As 20/2017-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2017 č. j. 8 A 78/2013-58-73 a rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. dubna 2013 č. j. O-486688/D78127/2012/ÚPV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Reebok International Limited, sídlem 4th Floor 11-12 Pall Mall, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že předseda Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") k rozkladu vedlejší účastnice rubrikovaným rozhodnutím změnil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 22. 10. 2012 o zamítnutí námitek podaných proti zápisu přihlášky slovní grafické ochranné známky v barevném provedení sp. zn. O-486688 ve znění "R", jejímž přihlašovatelem je stěžovatelka. Rozhodnutím předsedy Úřadu byla tato přihláška barevného slovního grafického označení ve znění "R" na základě námitek, podaných podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta pro výrobky zařazené do třídy 25: oděvy, obuv podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957 (dále jen "Dohoda"). Tato přihláška barevného slovního grafického označení ve znění "R" byla současně postoupena k zápisu pro výrobky a služby zařazené do třídy 3: přípravky pro bělení a jiné prací prostředky, mýdla, parfumerie, vonné oleje, kosmetika, vlasové vody, zubní pasty; do třídy 5: farmaceutické výrobky; do třídy 28: hry, hračky, potřeby pro sport; do třídy 32: minerální vody, šumivé nápoje a jiné nápoje nealkoholické, nápoje a šťávy ovocné, sirupy: do třídy 35: propagační činnost, reklama; do třídy 38: zprostředkování přístupu uživatelů ke službám sítě Internet, hlasová komunikace prostřednictvím sítě internet, hlasové služby uživatelů pobočkových sítí připojených ke koncovému bodu veřejné telekomunikační sítě včetně zprostředkování přístupu k veřejné telefonní síti poskytované uzavřeným uživatelským skupinám i v jiných než pobočkových sítích podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb.
3. Podoba stěžovatelkou přihlašované ochranné známky je zobrazena níže vlevo, vedlejší účastnicí namítaná ochranná známka je vyobrazena vpravo. (poznámka - následují dva obrázky písmene R)
4. Proti rozhodnutí předsedy Úřadu podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že předseda Úřadu částečně změnil rozhodnutí ze dne 22. 10. 2012 z důvodu vady v hodnocení zaměnitelnosti porovnávaných označení, a to na základě skutečností vyplývajících ze spisového materiálu a podkladů shromážděných v průběhu řízení; vycházel tedy ze skutečností, k nimž měla stěžovatelka možnost se vyjádřit, změnil částečně výrok rozhodnutí ze dne 22. 10. 2012 a tuto změnu dostatečně, řádně a srozumitelně odůvodnil. Podle názoru městského soudu přitom nebyla porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení. Podle názoru městského soudu se navíc předseda Úřadu průmyslového vlastnictví dostatečně vypořádal s inherentní nedistinktivností písmene "R", když uvedl, že v inkriminované věci spočívá rozlišovací způsobilost jinak nedistinktivního prvku "R" právě vjeho grafickém ztvárnění, jež je předmětem posouzení pravděpodobnosti záměny. Městský soud se proto dále zabýval pravděpodobností záměny porovnávaných označení, jakož i shodností dotčených výrobků a konstatoval, že výrobky přihlášené ve třídě 25 podle Dohody jsou shodné s výrobky chráněnými v téže třídě namítanou mezinárodní ochrannou známkou, přičemž nemohl přihlédnout k tzv. kompenzačnímu principu ve smyslu závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ve věci Canon Kabushiki Kaisha v. Metro-Goldwyn-Mayer Inc., C-39/97, neboť v daném případě byla zjištěna jak podobnost porovnávaných označení z vizuálního hlediska, a tedy i z hlediska celkového dojmu, jakým působí na průměrného spotřebitele, tak i totožnost výrobků.
5. Městský soud v napadeném rozsudku také odmítl stěžovatelčino tvrzení, že přihlašované označení je již součástí známkové řady, kterou tvoří zaregistrovaná označení, jejichž součástí je písmeno "R". Stěžovatelkou dovolávané ochranné známky jsou totiž podle městského soudu ochranné známky kombinované, s vlastní rozlišovací způsobilostí, v nichž sice "R" v grafické úpravě figuruje, ale předpokladem zápisu do rejstříku ochranných známek byla zjevně nápaditá kombinace jednotlivých prvků těchto ochranných známek.
6. Nadto se městský soud neztotožnil ani se stěžovatelčiným tvrzením, že průměrný spotřebitel výrobků ve třídě 25 podle Dohody, tj. oděvů a obuvi, vykazuje zvýšenou pozornost při výběru zboží, vědom si častého padělání. Nebylo totiž prokázáno, že by padělání oděvů a obuvi mělo za následek zvýšenou pozornost průměrného spotřebitele. Vyšší míru pozornosti lze naopak podle městského soudu konstatovat u výrobků vyšší hodnoty, důležitosti nebo speciálního určení. Pro účely celkového posouzení nebezpečí záměny se považuje průměrný spotřebitel dané kategorie výrobků za běžně informovaného, přiměřeně pozorného a obezřetného. Je však nutno přihlédnout k tomu, že průměrný spotřebitel má jen zřídka možnost provést přímé srovnání různých ochranných známek, ale musí se spolehnout na jejich nedokonalý obraz, který si uchoval v paměti.
7. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou, když neshledal žádný důvod, pro který by bylo nutno rozsudek městského soudu zrušit; v odůvodnění svého rozsudku přitom Nejvyšší správní soud zaujal shodné právní závěry jako městský soud v napadeném rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve namítá, že orgány veřejné moci porušily její shora uvedená základní práva, neboť se svévolně odmítly věcně zabývat existencí známkové řady, tedy skutečností, že přihlašované označení je již součástí známkové řady v identickém grafickém provedení, coby jednotící a vizuálně stěžejní grafický prvek. Městský soud se přitom podle stěžovatelky odmítl touto klíčovou námitkou věcně zabývat s odůvodněním, že ji stěžovatelka nevznesla v předchozím rozkladovém řízení, stěžovatelka však zdůrazňuje, že tuto námitku uplatnila již v předchozím řízení o námitkách vedlejší účastnice, přičemž v rozkladovém řízení neměla důvod ji opětovně vznášet, neboť předchozím rozhodnutím Úřadu jí bylo plně vyhověno. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že námitka poukazující na existenci známkové řady představuje klíčový argument (což dokládá i odkazem na rozhodnutí Soudu prvního stupně ve věci BAINBRIDGE, T-194/03), a to primárně právě proto, že v kontextu již existující známkové řady je vyloučeno nebezpečí záměny porovnávaných označení u průměrného spotřebitele; pakliže se tedy touto námitkou obecné soudy věcně nezabývaly, porušily stěžovatelčina základní procesní práva, a v důsledku toho i její práva majetková.
9. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje v předchozím řízení již opětovně zdůrazňované přesvědčení, že poměr rozdílů mezi oběma porovnávanými označeními (kterým se stěžovatelka v ústavní stížnosti věnuje) a jejich shodných znaků hovoří jednoznačně ve prospěch rozdílů, a současně namítá, že správní soudy v rozporu s ustálenou judikaturou nevěnovaly patřičnou pozornost limitům, které přináší inherentní omezení v podobě nedistinktivního znaku abecedy, tedy v daném případě velkého písmeno "R"; v důsledku jimi zvoleného výkladu totiž došlo k jeho faktické monopolizaci vedlejší účastnicí. V této souvislosti stěžovatelka orgánům veřejné moci vytýká, že nepřípustně relativizovaly porovnání označení tím, že zejména akcentovaly celkový dojem obou označení, aniž by věnovaly adekvátní pozornost právě zásadním a četným detailům, jež vytvářejí jejich distinktivní znaky.
10. Nejvyšší správní soud navíc podle stěžovatelky v odůvodnění svého rozsudku vůbec nevysvětlil, proč by měl průměrný spotřebitel - oproti opačným závěrům přijatým v ustálené praxi známkoprávních úřadů v jednotlivých zemích Evropské unie - věnovat větší pozornost podobným prvkům (znakům), než těm odlišným, a proč považuje všechny podobnosti za podstatné, a naopak odlišnosti za méně podstatné, zřejmé a viditelné. Orgány veřejné moci se podle stěžovatelky nadto nevypořádaly s jejím tvrzením, že běžný spotřebitel je v důsledku v médiích často zmiňovaného padělaného zboží z Asie dobře obeznámen s problematikou označování zboží, pročež vnímá význam ochranných známek a věnuje jim větší pozornost než v případě jiného spotřebního zboží, a tedy že díky této zvýšené citlivosti je schopen odlišit i předmětná označení. Stěžovatelka přitom nesouhlasí se závěrem městského soudu, že oděvy a obuv jsou běžným spotřebním zbožím nízké hodnoty, u jehož nákupu není průměrný spotřebitel nucen přemýšlet; podle stěžovatelky naopak průměrný spotřebitel právě při nákupu tohoto typu zboží má ve zvýšené míře zájem o nákup konkrétní značky, a to v souvislosti se společenským statusem, jenž bývá s takovou značkou spojován. Nejvyšším správním soudem zvolený přístup pro posouzení nebezpečí záměny pro průměrného spotřebitele tak podle názoru stěžovatelky zřetelně odporuje závěrům přijatým Soudním dvorem v rozhodnutí ve věci Gut Springenheide GmbH a Rudolf Tusky proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachung, C-210/96, nebo Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2044/2013. Podle mínění stěžovatelky je tak "nemyslitelné, aby úroveň pozornosti průměrného spotřebitele byla posouzena jako nízká", naopak je třeba "konstatovat vyšší než normální úroveň pozornosti průměrného spotřebitele".
11. V souvislosti s posledně uvedeným přitom stěžovatelka připomíná, že výklad pojmu "průměrný spotřebitel" je výlučně věcí právního posouzení, nikoliv otázkou skutkovou, kterou je nutno prokazovat, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku městského soudu, podle kterého "nebylo prokázáno, že by padělání oděvů a obuvi mělo za následek zvýšenou pozornost průměrného spotřebitele"; městský soud tak podle stěžovatelky zjevně postupoval v rozporu s příslušnými procesními pravidly, přičemž Nejvyšší správní soud toto jeho pochybení nenapravil.
12. Z rekapitulovaných důvodů se stěžovatelka domnívá, že orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích přijaly svévolné právní závěry, jež řádně neodůvodnily; na podporu svého tvrzení přitom stěžovatelka cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých je zdůrazňován význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
15. Již z výše uvedených (rekapitulujících) bodů je patrné, že ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje řadu nálezů Ústavnímu soudu, s jejichž závěry mají být napadená rozhodnutí v rozporu, podstatou jejího návrhu je v zásadě "jen" pokračující polemika s právními závěry správních soudů, vycházející navíc ze značně specifické úpravy známkového práva, jež bez dalšího ústavněprávní roviny nedosahuje. Argumenty, jež stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá, jsou totiž sice potenciálně způsobilé zpochybnit správnost napadených rozhodnutí, z dále pojednaných důvodů však neobsahují relevantní ústavněprávní oponenturu.
16. Podstatou posuzované věci (a potud je možno stěžovatelce plně přisvědčit) je primárně právní otázka, zda stěžovatelkou přihlášená grafická ochranná známka ve znění "R" je - v očích průměrného spotřebitele - zaměnitelná s ochrannou známkou vedlejší účastnice stejného znění. Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci přitom není (v prvním sledu) podstatné, zda tato dvě výše vyobrazená označení jsou, nebo nejsou zaměnitelná, ale toliko to, zda orgány veřejné moci svůj závěr o zaměnitelnosti výrobků ve třídě 25 řádně odůvodnily, tedy zda jsou jejich závěry přezkoumatelné a zda nebyla pominuta některá stěžovatelčina relevantní námitka. Viděno touto optikou nelze napadeným rozhodnutím nic vytknout.
17. Stěžovatelčina argumentace předkládaná v ústavní stížnosti stojí - cum grano salis - na premise, že obě srovnávaná označení jsou natolik odlišná, že je průměrný spotřebitel, jenž notabene často kupuje daný výrobek primárně kvůli konkrétní značce, nemůže omylem zaměnit. Stěžovatelka tak přehlíží, že překládá takovou argumentaci, se kterou se správní soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly, když - opět zjednodušeně řečeno - nikterak nezpochybnily (stěžovatelkou opakovaně dovolávané) výrazné rozdíly, jež jsou patrné při přímém srovnání obou porovnávaných označení, zdůraznily však, že průměrný spotřebitel v momentě nákupu takovou možnost přímého srovnání nemá, neboť je v daný okamžik odkázaný pouze na svoji paměť, již v žádném případě nelze považovat za zcela spolehlivou (srov. poslední odstavec na str. 8 a první odstavec na str. 14 rozsudku městského soudu a body [53], [54], [59] a [60] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu). Vůči tomuto klíčovému argumentu již stěžovatelka žádnou námitku, jež by měla zjevný potenciál zpochybnit ústavní souladnost napadených rozhodnutí, v ústavní stížnosti nevznáší.
18. Pakliže stěžovatelka v této souvislosti správním soudům vytýká, že nepřípustně upřednostnily význam celkového dojmu obou porovnávaných označení, postačí připomenout, že význam celkového dojmu zdůraznil rovněž Nejvyšší soud ve stěžovatelkou dovolávaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2044/2013, a to dokonce přímo v ústavní stížnosti citované pasáži. Dovolává-li se současně stěžovatelka závěrů rozhodnutí Soudního dvora ve věci Gut Springenheide GmbH a Rudolf Tusky proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachung, C-210/96, omezí se Ústavní soud na konstatování, že z ústavní stížnosti není nikterak zřejmé, jaký vliv by mělo mít toto rozhodnutí (vycházející původně z problematiky požadavků náležitostí obalů na vejce) na posuzovanou věc, pročež má ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu ani s tímto stěžovatelkou odkazovaným (ani žádným jiným) rozhodnutím Soudního dvora.
19. Přisvědčit nelze ani jediné stěžovatelčině námitce, která vskutku potenciálně dosahuje ústavněprávní roviny, tedy námitce, že obecné soudy zcela pominuly vypořádat se se stěžovatelčinou námitkou poukazující na existenci její známkové řady. Oproti tvrzení stěžovatelky je totiž zřejmé, že v potřebném rozsahu byla této skutečnosti pozornost věnována, když městský soud svůj závěr (ostatně rekapitulovaný výše v 5. bodu) náležitým způsobem odůvodnil na str. 13 rozsudku (tomu navíc odpovídá i skutečnost, že stěžovatelka s těmito závěry městského soudu na str. 7 ústavní stížnosti věcně polemizuje). Podle názoru Ústavního soudu tak postačí dodat, že na závěru, podle kterého předchozí známková řada obsahuje ochranné známky kombinované, v nichž velké písmeno "R" představuje pouze dílčí část, přičemž předpokladem (důvodem) zápisu do rejstříku ochranných známek byla právě zjevně nápaditá kombinace jednotlivých prvků těchto ochranných známek, nelze bez dalšího spatřovat žádné ústavněprávní nedostatky.
20. Tvrdí-li stěžovatelka, že v důsledku výkladu zvoleného správními soudy došlo k faktické "monopolizaci" velkého písmene "R" vedlejším účastníkem (v sektoru výrobků třídy 25), je možno stěžovatelce víceméně přisvědčit, na této skutečnosti však Ústavní soud bez dalšího neshledává porušení stěžovatelčiných základních práv; příznačně ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenamítá porušení čl. 26 odst. 1 Listiny.
21. Částečně přisvědčit je pak možno stěžovatelce rovněž v tom, že závěr o nebezpečí záměny pro průměrného spotřebitele je závěrem právním, jenž není třeba prokazovat. Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že tento právní závěr činí soud na podkladu rozhodných skutkových zjištění, tedy nepřímo na základě provedeného dokazování. Tvrdí-li proto stěžovatelka opakovaně, že průměrný spotřebitel věnuje konkrétní ochranné značce zvýšenou pozornost, nelze z ústavněprávních pozic městskému soudu vytýkat, když uzavřel, že toto své tvrzení ničím nedoložila (toliko v rovině tvrzení ostatně stěžovatelka ponechává tyto "skutečnosti" taktéž v ústavní stížnosti).
22. Ústavní soud z uvedených důvodu uzavírá, že napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou řádně odůvodněna, pročež jimi nebyla porušena stěžovatelkou dovolávaná ustanovení ústavního pořádku. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu