ECLI:CZ:US:2019:3.US.2589.17.1
sp. zn. III. ÚS 2589/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ludmily Ticháčkové a 2. Vlastimila Ticháčka, obou zastoupených JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, sídlem Kasárenská 4, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017 č. j. 29 ICdo 26/2015-31, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 11 VSOL 145/2014-18 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2014 č. j. 26 ICm 176/2014-10 (KSBR 26 INS 21585/2013), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §410 odst. 2 věty první zákona č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, vymezené slovem "nezajištěného", o návrhu na zastavení řízení o zrušení ustanovení zákona, takto:
I. Návrh na zastavení řízení o zrušení části ustanovení §410 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, vymezené slovem "nezajištěného", se odmítá.
II. Řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017 č. j. 29 ICdo 26/2015-31, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 11 VSOL 145/2014-18 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2014 č. j. 26 ICm 176/2014-10 (KSBR 26 INS 21585/2013) se přerušuje.
III. Návrh na zrušení části ustanovení §410 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, vymezené slovem "nezajištěného", se postupuje plénu Ústavního soudu.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že představují protiústavní zásah do základního práva občana na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 40 věty první (správně zřejmě "čl. 90 věty první") Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. S ústavní stížností stěžovatelé podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spojili návrh na zrušení slova "nezajištěného" v §410 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), (dále též jen "IZ") ve znění účinném do 30. 6. 2017, nyní v §410 odst. 5 věty první IZ (ve znění do 31. 5. 2019).
3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dál jen "krajský soud") byla podle §160 odst. 1, 2 a 4 IZ odmítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že pohledávka obchodní korporace RM investičního družstva, sídlem Kvítková 3642, Zlín, jako věřitele (dále jen
"věřitel" - blíže k jeho postavení v řízení viz sub 9), je co do pravosti v dílčích pohledávkách č. 2 až 6 zcela a co do výše 94 147 Kč u dílčí pohledávky č. 1 a co do vykonatelnosti zcela popřena stěžovateli (dlužníky) právem, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelé popřeli pohledávku zajištěného věřitele, což vzhledem k §410 odst. 2 IZ nemá žádné účinky, a tudíž stěžovatelé nejsou ani osobami oprávněnými k podání žaloby o určení pohledávky.
4. K odvolání stěžovatelů ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dál jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. I vrchní soud dospěl k závěru, že z §410 odst. 2 IZ (ve znění účinném ke dni konání prvého i druhého přezkumného řízení) plyne, že pouze popření pohledávky nezajištěného věřitele má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem.
5. Stěžovatelé toto usnesení vrchního soudu napadli dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále je "o. s. ř.") odmítl s tím, že není přípustné, neboť řešení v dovolání předestřené otázky odvolacím soudem je v souladu s judikaturou dovolacího soudu [konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 29 ICdo 33/2014 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 92/2014), ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 29 ICdo 60/2014 nebo
ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 29 ICdo 95/2016].
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že základ celé kauzy má počátek v uzavření spotřebitelské smlouvy o půjčce s věřitelem, na jejímž základě obdrželi částku 150 000 Kč, z ní pak do doby zahájení insolvence zaplatili 94 147 Kč. Tato smlouva obsahovala pro spotřebitele znevýhodňující ustanovení, např. pohledávka byla zajištěna zástavním právem, kdy předmět zástavy měl nejméně desetinásobnou hodnotu, ve smlouvě byla rozhodčí doložka, která svěřovala jmenování rozhodce soukromému subjektu, který není rozhodčím soudem. Upozornili také, že si věřitel v přihlášce pohledávky uplatnil náklady rozhodčího řízení ve výši jedné třetiny jistiny pohledávky. Dne 2. 8. 2013 podali návrhy na zahájení insolvenčního řízení se žádostí o povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolil a insolvenčním správcem jmenoval Ing. Miroslava Půčka. Věřitel přihlásil (dle názoru stěžovatelů opožděně) pohledávku v celkové výši 1 096 605,54 Kč, což je částka několikanásobně převyšující původní závazek. Insolvenční správce i oni tuto pohledávku popřeli téměř do výše 90 % na další schůzi věřitelů, které se účastnil pouze věřitel; ten pak navrhl insolvenčního správce odvolat a jmenovat jinou osobu, přičemž insolvenční soud mu podle §51 IZ uznal hlasovací právo. Následně nově jmenovaný insolvenční správce pohledávku zcela uznal. Tímto postupem insolvenční soud dle stěžovatelů porušil svou povinnost podle §10 písm. b) IZ.
7. V souvislosti s napadenými rozhodnutími stěžovatelé namítli, že dle jejich názoru §410 odst. 2 IZ neomezuje právo dlužníka podat incidenční žalobu podle §160 odst. 1 IZ, neboť nestanovuje, jaký účinek má popření pohledávky u zajištěného věřitele, ale pouze to, že popření nezajištěné pohledávky má stejné účinky jako popření insolvenčním správcem, a je tudíž třeba vycházet z toho, že u dlužníků zajištěných věřitelů se postupuje podle ustanovení §190 až 202 IZ. Jde-li o to, že by dané popření mělo mít jiné účinky než v případě popření pohledávek insolvenčním správcem, pak dle stěžovatelů z dané formulace plyne, že incidenční žalobu jsou povinni podat sami dlužníci. V této souvislosti vytkli Nejvyššímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda odmítnutí jejich žaloby není v rozporu s právem každého obrátit se se svou věcí na soud.
8. K návrhu na zrušení výše uvedeného ustanovení stěžovatelé uvedli, že obecně přijímaný výklad (podpořený judikaturou Nejvyššího soudu) v podstatě zbavuje dlužníka možnosti obrátit se na soud v případě přemrštěných a neoprávněných požadavků zajištěného věřitele, je-li insolvenční správce, zejména ten "volený" zajištěným věřitelem jako majoritním, z jakéhokoliv důvodu nečinný. Především v případě spotřebitelských smluv Nejvyšší soud a Ústavní soud upozorňovaly na nerovné postavení spotřebitele či na zneužívající klauzule, zbavující spotřebitele možnosti tuto disproporci odstranit zvláště v rámci insolvenčního řízení. Tento návrh má přesahovat zájem stěžovatelů, neboť uvedené problémy dlužníků jsou v praxi poměrně časté.
9. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a věřiteli, tj. obchodní korporaci RM investiční družstvo, sídlem Kvítková 3642, Zlín, které příslušelo postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem. Ta se k ústavní stížnosti nevyjádřila, ačkoli byla výslovně poučena o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává. Proto již s ní dále v posuzované věci jednáno nebylo. Vyjádření účastníků řízení nebylo třeba pro účely tohoto rozhodnutí prezentovat.
10. Soudce zpravodaj zaslal tato vyjádření stěžovatelům k případné replice. V ní stěžovatelé poukázali na dvě skutečnosti, které podporují opodstatněnost jejich ústavní stížnosti. Je to jednak rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "EU") ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. C-377/14 ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY a. s., který spornou otázku řeší, jednak s tím související navrhovaná změna §410 IZ, jejímž předmětem je rozšíření práva dlužníka, kterému bylo povoleno oddlužení, k popření pohledávek jak nezajištěných, tak zajištěných, což se promítá do již započatého legislativního procesu ve věci vládního návrhu na změnu insolvenčního zákona, podle něhož by mělo být z předmětného ustanovení (tj. nyní z §410 odst. 5 IZ) vypuštěno slovo "nezajištěných". A vzhledem k vysoké pravděpodobnosti, že dojde ke zrušení napadené části tohoto ustanovení, a také z důvodu urychlení řízení ve věci jejich návrhu, vzali stěžovatelé svůj návrh na zrušení daného zákonného ustanovení zpět, přičemž navrhli, aby v této části bylo řízení zastaveno.
11. Návrh na zastavení řízení o návrhu na zrušení napadeného ustanovení insolvenčního zákona Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (per analogiam) odmítl, neboť zákon o Ústavním soudu zpětvzetí takového návrhu nepřipouští. Jak totiž Ústavní soud vyložil již ve svém (nepublikovanému) usnesení ze dne 12. 7. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 8/95, je tomu tak proto, že v §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nepřímo zakotvena zásada oficiality, z níž vyplývá povinnost Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) projednat každý návrh na přezkoumání ústavnosti, popř. zákonnosti právního předpisu, jestliže nebyl odmítnut. Další výjimkou z této zásady je to, že během řízení vzniknou důvody pro jeho zastavení, kdy se jako lex specialis ovšem uplatní pouze §67 zákona o Ústavním soudu, který stanoví jako podmínku, za níž může Ústavní soud jednat, právní stav, kdy jak právní předpis, který je přezkoumáván, tak právní předpis, který je měřítkem hodnocení, tvoří součást právního řádu. Ústavní soud k tomu v uvedeném usnesení dodal, že §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se zpětvzetím návrhu navrhovatele uvedeného v §64 zákona o Ústavním soudu vůbec nepočítá, což je podstatný rozdíl ve srovnání s řízením o ústavní stížnosti (§77), o ověřování voleb (§90), o mandátních záležitostech (§94 odst. 2), o ústavní žalobě (§98) a o způsobilosti k výkonu úřadu prezidenta (§110), takže systematický výklad vede k závěru, že zákon o Ústavním soudu rozlišuje řízení s výrazně uplatněnou dispoziční zásadou a řízení, kde jednoznačně převažuje zásada oficiality ve smyslu dalšího postupu Ústavního soudu v řízení již jednou zahájeném, což lze vyvodit i z ustanovení §119 zákona o Ústavním soudu (řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu) a dále §123 zákona o Ústavním soudu, kde je výslovně stanoveno, že návrh na řešení kompetenčního sporu lze vzít zpět "jen se souhlasem Ústavního soudu". Všechna tři posledně uvedená řízení, která neumožňují, popř. omezují zpětvzetí návrhu, zdůrazňují zájem právního státu (čl. 1 Ústavy) na uskutečňování funkce ochrany ústavnosti, která je v čl. 83 Ústavy svěřena zvláštnímu ústavnímu orgánu, tj. Ústavnímu soudu.
12. V posuzované věci již napadené zákonné ustanovení není platné, a tudíž v úvahu připadá jeho zastavení z moci úřední podle §67 zákona o Ústavním soudu, ovšem z níže uvedených důvodů řízení zastaveno být nemůže, a tudíž je povinností Ústavního soudu návrh projednat a rozhodnout o něm tak, že bude možno vyslovit, že napadené ustanovení insolvenčního zákona bylo v době své účinnosti v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
13. Podle §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je sice dán důvod zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbydou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem; jak však Ústavní soud uvedl již v nálezu ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (N 5/21 SbNU 29), potvrzeného nálezy ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (N 72/40 SbNU 703), popř. ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279), a řadou dalších, dojde-li soudce obecného soudu k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito - tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný - je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu. Kdyby Ústavní soud odmítl poskytnout pomoc obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona, vznikla by neřešitelná situace umělého právního vakua; rozhodnutí obecného soudu samotného o protiústavnosti aplikovaných ustanovení by bylo v rozporu se zásadou koncentrovaného ústavního soudnictví.
14. V posuzované věci takový návrh předkládá oprávněný navrhovatel podle §74 ve spojení s §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že i v takovém případě může Ústavní soud splnit svou roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) tím, že návrh splňující podmínky zákona o Ústavním soudu projedná a rozhodne o něm obdobně, jako by jej předložil obecný soud (což se v posuzované věci ovšem nestalo), neboť by jinak ochrana ústavnosti nemohla být zajištěna a poskytována v situaci, se kterou počítá §74 zákona o Ústavním soudu. Jde tak o ustanovení, které je současně "akcesorickým" pro případ, že v pochybnostech o ústavnosti použitého zákona nevyužije svého návrhového oprávnění již obecný soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud (stejně jako obecný soud) nemůže o ústavní stížnosti v takovém případě rozhodnout, aniž by byla otázka ústavnosti aplikovaného zákona zodpovězena.
15. Podmínky pro postoupení předmětného akcesorického návrhu stěžovatelů jsou podle §78 odst. 1 ve spojení s §68 odst. 1 a §74 zákona o Ústavním soudu splněny. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní stížnost ani nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
16. Čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, přičemž podle tvrzení stěžovatelů je toto ustanovení v rozporu s ústavním zákonem (§74 zákona o Ústavním soudu). Na doplnění nutno uvést, že i když zákonem č. 31/2019 Sb. bylo s účinností od 1. 6. 2019 změněno napadené ustanovení, resp. §410 odst. 5 IZ tak, že se z něho slovo "nezajištěného" vypouští, postup předpokládaný v §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (tj. zastavení řízení) nepřichází v úvahu, neboť bez posouzení rozporu aplikovaného zákonného ustanovení s ústavním zákonem, které je pouze v kompetenci pléna Ústavního soudu [§11 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nelze o podané ústavní stížnosti rozhodnout, stejně jako bez něj nelze dosáhnout nápravy tvrzeného porušení ústavnosti v předcházejícím řízení před obecnými soudy.
17. Proto IV. senát Ústavního soudu rozhodl podle §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o postoupení návrhu stěžovatelů na zrušení napadeného ustanovení k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
18. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bude pokračováno poté, co o návrhu stěžovatelů rozhodne plénum Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu