ECLI:CZ:US:2019:3.US.2599.18.1
sp. zn. III. ÚS 2599/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslava Tomka, Jiřího Tomka, Miluše Klimtové, Šárky Purgertové a Hany Čejkové, všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2018 č. j. 28 Cdo 874/2018-151, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2017 č. j. 24 Co 27/2017-117 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. září 2016 č. j. 19 C 82/2014-83, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Evy Brožkové, Evy Fabianové, Marie Pánkové, Stanislava Pánka a Vojtěcha Pánka a státního podniku Správa Letiště Praha, s. p., sídlem K Letišti 1019/6, Praha 6 - Ruzyně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení základních práv stěžovatelů zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i principů obsažených v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali vydání rozhodnutí, podle něhož nejsou vlastníky označených pozemků v k. ú. Ruzyně, že jim za nevydané pozemky náleží náhrada a že tím bude v rozsahu rozhodnutí soudu nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu č. j. PÚ 3090/92/8 ze dne 16. 12. 2013 (kterým bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných pozemků s tím, že za nevydané pozemky jim nebude poskytnuta náhrada). Obvodní soud po přezkoumání důvodů napadeného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.
3. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Přisvědčil jeho skutkovým zjištěním i právním závěrům o nenaplnění restitučního titulu dle zákona o půdě.
4. Dovolání stěžovatelů bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237
o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. K porušení práv stěžovatelů mělo podle jejich tvrzení dojít v důsledku rozhodování obecných soudů při posuzování skutečnosti, zda právní předchůdkyně stěžovatelů, Zdeňka Kubrová, byla v souvislosti s vyvlastněním pozemku parc. č. X1 - letiště o výměře 5 849 m2 a pozemku parc. č. X2 - role o výměře 5 561 m2, nacházejících se v katastrálním území Ruzyně (dále jen "předmětné pozemky") poskytnuta náhrada podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a zda vyvlastnění předmětných pozemků bylo činěno ve snaze o likvidaci hospodářství paní Zdeňky Kubrové a zda tak byla obětí politické persekuce ve smyslu §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Stěžovatelé v postupu a rozhodnutích obecných soudů shledávají porušení jak procesního práva plynoucího z článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak i porušení základních práv hmotněprávních, vztahujících se k právu vlastnit majetek, přičemž namítají i porušení principu právního státu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nesprávně posoudily existenci jejich restitučního nároku, když zjištěný skutkový stav dle názoru stěžovatelů nesprávně vyhodnotily v rozporu "s pravidly pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip přímo vyvodit ze zásady právního státu", přičemž v této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (pozn. Ústavního soudu: publikovaný pod označením N 45/84 SbNU 527).
7. Stěžovatelé dále brojí proti závěrům obecných soudů o neexistenci restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, přičemž argumentují i poukazem na judikaturu Ústavního soudu řešící vztah mezi vícero restitučními tituly (nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 314/97 - pozn. Ústavního soudu: publikovaný pod označením N 88/18 SbNU 251). Stěžovatelé rovněž poukazují na další rozhodnutí Ústavního soudu v restitučních věcech a argumentují nezbytností co nejvstřícnějšího výkladu restitučních zákonů, k čemuž v jejich případě nedošlo a nebyly tak napraveny křivdy, jež utrpěla jejich právní předchůdkyně.
8. Stěžovatelé brojí proti postupu obecných soudů, které dle jejich názoru použily podústavní právo způsobem, který není souladný s ústavním pořádkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí soudů ve výše vymezeném rozsahu a neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by jimi nastala v právní sféře stěžovatelů. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů Ústavnímu soudu nepřísluší, čehož jsou si stěžovatelé vědomi. Na rozdíl od stěžovatelů Ústavní soud neshledal v rozhodovací činnosti soudů vybočení z rámce stanoveného příslušnými právními předpisy ani výklad a použití zákonných norem způsobem zasahujícím do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím obecných soudů o neexistenci jimi tvrzeného restitučního nároku. Ústavní soud neshledal žádné pochybení v rozhodovací činnosti soudů, které by mělo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Naopak, má za to, že soudy své závěry dovodily z pečlivě zjištěného skutkového stavu a své právní hodnocení věci přesvědčivým způsobem odůvodnily, a to ve vztahu ke všem relevantním restitučním důvodům [dle §6 odst. 1 písm. m), n) i r) zákona o půdě]. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny.
13. Za výše uvedeného skutkového stavu a soudy dovozené neexistence restitučního nároku stěžovatelů je námitka co nejvstřícnějšího výkladu ve vztahu k osobám oprávněným z restitučních předpisů bez významu. Judikaturou Ústavního soudu prosazovaná vstřícnost výkladu restitučních zákonů se týká osob oprávněných z restitučních nároků a nepředstavuje argument pro rozšiřování restitučních důvodů nebo zmírňování podmínek pro uplatnění restitučních nároků. Jak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (N 89/69 SbNU 397), na který poukazují i stěžovatelé, již samo zakotvení restitučních zákonů bylo dobrodiním státu, omezeným časově i věcně, pro umožnění navrácení majetku, ale přiznání restitučních nároků podle zákona o půdě je možné jen v rozsahu, v jakém to tento zákon umožňuje.
14. Stěžovatelé namítají porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před obecnými soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, neboť řízení je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na charakter vady a její potenciální vliv na výsledek řízení. Ústavní soud přitom v postupu soudů neshledal žádné vady, v důsledku kterých by napadená rozhodnutí byla výsledkem procesu, jenž by bylo možné označit za nespravedlivý.
15. Uplatňování procesních práv je vázáno na základní právo hmotné (v daném případě namítané právo vlastnické podle čl. 1 Dodatkového protokolu). Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu podle názoru Ústavního soudu však v dané věci porušeno nebylo, neboť není pochybnosti o tom, že o majetkových nárocích stěžovatelů bylo rozhodováno na zákonném podkladě a v souladu s rozhodovací praxí obecných soudů. Právě Nejvyššímu soudu, na který se stěžovatelé obrátili se svým dovoláním, přísluší sjednocování rozhodovací praxe v zásadních právních otázkách. V posuzovaném případě Nejvyšší soud konfrontoval závěry nižších soudů s ustálenou rozhodovací praxí a neshledal žádné odchýlení se od ní při řešení sporných otázek.
16. K námitkám stěžovatelů k zásahu do práva zaručeného v čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i porušení principů obsažených v čl. 1 odst. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tato porušena nebyla. Tato ustanovení neuvádějí jednotlivá základní práva, ale stanovují základní charakteristiku České republiky jako demokratického právního státu, nezbytnost ukládat obecné povinnosti na základě zákona při respektování základních práv a svobod a požadavek zabezpečení ochrany těchto práv. To, že právní předpis, podle kterého se o uplatňovaných majetkových nárocích stěžovatelů rozhodovalo, má sílu zákona, svědčí o tom, že čl. 2 odst. 2 Listiny porušen nebyl. Rovněž procesní postup obecných soudů v řízení stanovuje zákon. Stěžovateli tvrzený zásah do jejich práv nespočívá v tom, že by správní orgány v daném řízení postupovaly způsobem neupraveným zákonem, ale spornými, z pohledu stěžovatelů, jsou výlučně výklad a následné použití předpisů upravujících restituční nároky, které jsou upraveny zákonem o půdě, tj. právním předpisem síly zákona.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Samotná skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí s výsledkem civilního řízení, namítané porušení jejich práv nezakládá. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu