ECLI:CZ:US:2019:3.US.2645.19.1
sp. zn. III. ÚS 2645/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti zásahu orgánu veřejné moci a nespecifikovaným rozhodnutím vydaným v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016 a dalším rozhodnutím na ně navazujícím, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že níže specifikovaným zásahem orgánu veřejné moci a dále nespecifikovanými rozhodnutími bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Petit ústavní stížnosti pak stěžovatel formuluje takto:
"I. Ústavní soud vyslovuje, že postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v přidělení jiného než zákonného soudce ve věci vedené pod sp.zn.: MSPH 77 INS 8514/2016, Městského soudu v Praze bylo porušeno základní ústavní právo stěžovatele na zákonného soudce, zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. [...] II. Ústavní soud takto explicitně vyslovuje, že soudce Jarmila Hanuliaková nebyl v předmětné věci přidělen stěžovateli v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. [...] III. Rozhodnutí vydaná pod sp. zn.: MSPH 77 INS 8514/2016, Městského soudu v Praze, jakož i další, na ně navazující rozhodnutí se zrušují."
3. Z ústavní stížnosti - ač je stěžovatel zastoupen advokátem - na pokraji srozumitelnosti dále vyplývá, že stěžovatel také brojí proti průtahům způsobených tím, že soudy údajně odmítají odesílat stěžovatelovy, mnohdy cyklicky podávané - jak stěžovatel sám v odst. 6 ústavní stížnosti zmiňuje - opravné prostředky.
4. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, musel zkoumat, zda návrh stěžovatele splňuje veškeré náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Přitom zjistil, že tomu tak není.
5. Namítá-li stěžovatel porušení práva na zákonného soudce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016, respektive že v jeho věci rozhodoval soudce vyloučený, pak mimo jiné nedoložil, že podal žalobu pro zmatečnost, případně jak o této žalobě bylo rozhodnuto, když žádná taková rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti nekonkretizuje. Proto Ústavní soud odmítl v tomto rozsahu stěžovatelovu ústavní stížnost pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Přitom žádné důvody podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve věci stěžovatele dány nejsou - ostatně stěžovatel se ve skutečnosti o tvrzení přesahu vlastních zájmů ani nepokouší.
6. Domáhá-li se stěžovatel vyslovení výroku, jak jej specifikoval pod bodem II. jím formulovaného petitu, pak Ústavní soud k projednání takového návrhu není příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. I. ÚS 2394/12 ze dne 18. 12. 2012 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Tvrdí-li stěžovatel průtahy v řízení spočívající v tom, že soudy nepředkládají v patřičných lhůtách příslušným soudům stěžovatelem podávané opravné prostředky, pak i v situaci, kdy Ústavní soud vyjde ze stěžovatelova tvrzení, že proti tomuto zásahu orgánu veřejné moci podal všechny zákonem předvídané opravné prostředky, stěžovatel argumentačně přesvědčivě neprokázal, zda k těmto průtahům skutečně dochází - stěžovatel mohl uvést například konkrétní dataci týkající se jednotlivých řízení - když dále neuvádí, jak soudy na jím tvrzené průtahy reagovaly. Nic takového však stěžovatel neučinil a jeho argumentace v ústavní stížnosti je v tomto ohledu nepřesvědčivá a nepřehledná. Proto Ústavní soud v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Žádá-li konečně stěžovatel pod bodem III. jím formulovaného petitu zrušit rozhodnutí vydaná v řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016, pak v tomto rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro vady, neboť stěžovatel uvedená rozhodnutí dostatečně nespecifikoval, natož aby je podle §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu v kopii k ústavní stížnosti přiložil (srov. k tomu přiměřeně rovněž usnesení sp. zn. I. ÚS 3412/15 ze dne 11. 1. 2016 ve věci téhož stěžovatele).
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soudu ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Zčásti tak učinil z důvodů uvedených v §43 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona o Ústavním soudu, zčásti pak podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné, aby stěžovatele vyzýval k odstranění vad plné moci a k doložení zákonem předepsaných příloh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu