ECLI:CZ:US:2019:3.US.2699.19.1
sp. zn. III. ÚS 2699/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 60/1978, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 465/2019-169 ze dne 7. 5. 2019, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 339/2018-127 ze dne 9. 1. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 11 T 47/2018-99 ze dne 18. 10. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 12 000 Kč. Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil ve zkratce tak, že při předávání společného dítěte vytrhl poškozené z ruky mobilní telefon a z místa následně odjel. Stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozsudku bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové zamítnuto, dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
II.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany nalézacího i odvolacího soudu. Odvolací soud pak údajně hodnotil věrohodnost svědků na základě nepřípustného kritéria (skutečnosti, že byli poučeni o následcích křivé výpovědi). Krajský i Nejvyšší soud dále pochybily v tom, že se nevypořádaly s veškerými argumenty, které stěžovatel uplatnil v opravných prostředcích. Podle stěžovatele navíc soudy založily svá rozhodnutí na neexistujícím a neprovedeném důkazu v podobě "zprávy OSPODu", která není založena ve spise.
III.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
7. Takové pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Okresní soud provedl potřebné důkazy, vysvětlil, proč k dalšímu dokazování již nepřistoupil, a srozumitelně, logicky a přesvědčivě vyložil, proč některým svědkům (zejména samotné poškozené) uvěřil, zatímco jiným nikoli. Přes poměrně obsáhlé výhrady, které stěžovatel v tomto směru vznáší, se tak jeho argumentace nachází v podústavní rovině, do které Ústavnímu soudu zasahovat nepřísluší.
8. V souvislosti s hodnocením věrohodnosti svědků stěžovatel namítl, že odvolací soud použil nezákonné kritérium. Nejvyšší soud k tomu v napadeném usnesení poznamenal, že skutečnost, že svědek vypovídal po poučení o následcích křivé výpovědi, nemůže být kritériem pro posouzení věrohodnosti svědka, přičemž "při užití takového (irelevantního) argumentu je patrná nerovnost k přístupu svědků obžaloby ... a obhajoby". Nejvyšší soud nicméně dále objasnil, proč toto pochybení nezasáhlo do stěžovatelových práv. Jak dovolací soud uvedl, důkazy prováděl a primárně hodnotil nalézací soud, který k uvedenému kritériu vůbec nepřihlížel. Nadto, ani pro odvolací soud nebylo dané kritérium klíčové, neboť věrohodnost svědků hodnotil z jiných hledisek.
9. Přes stěžovatelův nesouhlas s argumentací Nejvyššího soudu se Ústavní soud s tímto posouzením ztotožňuje. Lze dodat, že zmínka odvolacího soudu o poučení svědků byla jen doplňková, přičemž z ničeho nevyplývá, že by právě poučení svědků hrálo pro odvolací soud významnou, či dokonce rozhodující roli. Soudy zohlednily především konstantnost výpovědí a jejich vzájemný soulad a přihlédly i k povaze vazeb svědků na stěžovatele a poškozenou (srov. zejména body 9-10 rozsudku nalézacího soudu). Lze souhlasit, že je určitým pochybením, pokud za dané situace zmínka o poučení nepadla i ve vztahu k svědku, který hovořil ve prospěch stěžovatele. Pochybením však není samotné rozdílné hodnocení výpovědí jednotlivých svědků, neboť to spočívá na přípustných úvahách a kritériích.
10. Nepřípadný je odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016, který řešil odlišnou důkazní situaci, Ústavní soud v něm navíc v tomto ohledu pouze konstatoval, že hrozba sankce v případě křivé výpovědi nemůže být dostatečným argumentem při hodnocení věrohodnosti svědka. V nyní posuzované věci ale věrohodnost svědků byla primárně hodnocena na základě zcela jiných kritérií, jak už bylo řečeno.
11. Stěžovatel dále namítal, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho argumenty. Ani s touto námitkou se nelze ztotožnit, přičemž se zdá, že stěžovatel některé pasáže předmětných rozhodnutí patrně přehlédl. Stěžovatel tak např. konstatuje, že "zcela nevypořádány zůstaly námitky stěžovatele z jeho odvolání ohledně toho, že by si některý ze svědků za 30 minut musel všimnout, že poškozená drží telefon". Odvolací soud se k tomu ovšem výslovně vyjádřil, a to tak, že "je zcela pochopitelné, pokud se po tento časově omezený interval soustředili na jednání (tedy ‚akci') a nikoli na věci". Stejně tak odvolací soud reagoval na argument, že soud prvního stupně nedůvodně preferoval nepřímé důkazy, ačkoli měl k dispozici přímý důkaz (výpověď otce stěžovatele). K tomu krajský soud - při zohlednění lékařské zprávy potvrzující hematom na noze poškozené - konstatoval, že "[d]ůvodně okresní soud ... hodnotil výpověď svědka ... jako nepřesvědčivou, pokud tento svědek, oproti ostatním svědkům osamoceně, žádný konflikt při předávání dcery [stěžovatele] nepozoroval, přičemž jeho výpověď ve prospěch [stěžovatele] lze vysvětlit rodinným vztahem k [stěžovateli]".
12. Pominuta v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla ani námitka ohledně zohlednění zprávy OSPODu (viz bod 6 napadeného usnesení), přičemž k této námitce lze dodat, že okresní soud neprovedl důkaz zprávou OSPODu, nýbrž rozhodnutím Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 0 P 107/2018 ze dne 12. 4. 2018. Z tohoto rozhodnutí nalézací soud zjistil, že došlo k úpravě styku stěžovatele s dcerou předběžným opatřením za situace, kdy dle zprávy OSPODu stěžovatel zasahuje poškozené do soukromí a ta se mu vyhýbá i za cenu toho, že dítě stěžovateli nepředá (viz k tomu i bod 37 rozhodnutí dovolacího soudu). Není tedy zcela zřejmé, co má stěžovatel na mysli, pokud namítá "nezohlednění další spisové dokumentace, včetně předběžného opatření, ze kterého naopak vyplývá porušování povinností ze strany poškozené". O předběžném opatření i nepředávání dítěte stěžovateli ze strany poškozené okresní soud výslovně hovoří.
13. Namítá-li přitom stěžovatel, že se dovolací soud nevypořádal s argumentem, že svědkové svědčící ve prospěch obžaloby se s poškozenou dobře znají, tak je potřeba uvést, že Nejvyššímu soudu zásadně hodnocení důkazů nepřísluší, a jak v napadeném rozhodnutí vysvětlil, nemusí reagovat na každou dílčí námitku, kterou v tomto směru dovolatelé uplatní. Nejvyšší soud nicméně přezkoumal, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nevykazují při hodnocení důkazů ústavněprávní deficity a že ve svém celku obstojí. V obecné rovině je možno dodat, že nelze považovat za protiústavní, pokud soudy vezmou v úvahu (jako jedno z hledisek), že někteří svědci jsou rodinnými příslušníky obžalovaného či poškozeného, zatímco jiní nikoli.
14. Za této situace nejsou opodstatněné ani další námitky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, které spočívají v tom, že Nejvyšší soud "posvětil" údajně protiústavní rozhodnutí odvolacího soudu. Jak totiž bylo řečeno, rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu ústavněprávními deficity netrpí.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu