ECLI:CZ:US:2019:3.US.2747.19.1
sp. zn. III. ÚS 2747/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Martina Foita, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2019 č. j. 22 Cdo 2288/2017-188, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Terezy Svěrákové, 2) Ing. Václava Plachého, 3) Kristiána Hynka - Krämera a 4) Dagmar Sacherové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 8. 2016 č. j. 29 C 356/2014-97 ve výroku I. uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit první vedlejší účastnici řízení [žalobkyni a)] částku 143 600,50 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi řízení [žalobci b)] částku 287 201 Kč s příslušenstvím, ve výroku III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení [žalobci c)] částku 143 600,50 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV. uložil stěžovateli povinnost zaplatit čtvrté vedlejší účastnici řízení [žalobkyni d)] částku 287 201 Kč s příslušenstvím. Ve výroku V. rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení ve výši 394 625 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2017 č. j. 23 Co 427/2016-143 rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích ve věci samé I., II., III. a IV. potvrdil; výrok V. o náhradě nákladů řízení změnil jen tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení první vedlejší účastnici řízení částku 57 811,41 Kč, druhému vedlejšímu účastníkovi řízení částku 115 622,81 Kč, třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení částku 57 811,41 Kč a čtvrté vedlejší účastnici řízení částku 115 622,82 Kč; ve zbývající části tento výrok potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud ve shodě s obvodním soudem vyšel z toho, že stěžovatel a vedlejší účastníci řízení jsou spoluvlastníky domu v rozhodnutí blíže specifikovaného. Vedlejší účastníci řízení jako většinoví spoluvlastníci rozhodli o provedení opravy fasády dvorního traktu domu, s níž stěžovatel nesouhlasil. Byl však informován o tom, že je potřeba rozhodnout o opravě fasády, znal návrh smlouvy o dílo, rozsah zamýšlených prací i zamýšlenou cenu a podílel se i na jednáních o způsobu jejího provedení. Byl informován i o procesu provádění oprav a o potřebě víceprací. Soudy proto uzavřely, že přestože stěžovatel s opravou nesouhlasil, je povinen přispět na náklady opravy podle velikosti svého podílu, neboť o provedení opravy rozhodli spoluvlastníci disponující většinou hlasů.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2019 č. j. 22 Cdo 2288/2017-188 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání k otázce, za jakých okolností může většinový spoluvlastník rozhodnout o hospodaření se společnou věcí (včetně investic) proti vůli menšinového spoluvlastníka, kteroužto v intencích úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dosud neřešil, nicméně dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Nejvyšší soud konstatoval, že dosavadní judikaturu (např. rozsudek ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 22 Cdo 4079/2011) týkající předpokladů pro rozhodování spoluvlastníků o hospodaření a investicích do společné věci podle §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.") lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. K tomu dodal, že pakliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že stěžovatel byl se záměrem opravy dvorní fasády předem seznámen, byl mu předestřen rozsah prací společně s cenovou nabídkou a rovněž mu byl předložen návrh smlouvy o dílo a stejně tak byl informován o provádění víceprací, bylo třeba dospět k závěru, že o smlouvě o dílo včetně jejího dodatku bylo rozhodnuto v souladu s §1128 odst. 2 občanského zákoníku a stěžovatel je povinen podle §1122 odst. 1 občanského zákoníku přispět podle velikosti svého podílu na náklad vynaložený ostatními spoluvlastníky na opravu dvorní fasády. Jestliže obrana stěžovatele spočívala v tom, že nebyl většinovými spoluvlastníky se záměrem uzavřít dodatek ke smlouvě o dílo seznámen, neodpovídalo jeho tvrzení skutkovým zjištěním městského soudu, ze kterých musel Nejvyšší soud vycházet. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů totiž vyplynulo, že záměr na provedení víceprací a tím i vynaložení dalších nákladů byl stěžovateli v průběhu díla předestřen a mohl se k němu vyjádřit. Byl tedy vyrozuměn i o potřebě rozhodnout. V této části se tak dovolání stěžovatele opíralo výhradně o polemiku se zjištěným skutkovým stavem, resp. procesem hodnocení důkazů, které však nelze v dovolacím řízení zpochybnit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapituluje skutkový stav věci a obsah v řízení vydaných rozhodnutí. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že uzavřením dodatku ke smlouvě o dílo došlo k takové změně rozhodnutí spoluvlastníků, že bylo nutné učinit nové rozhodnutí podle §1128 odst. 2 občanského zákoníku. Nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že byl seznámen se záměrem provedení víceprací, resp. Nejvyšší soud se nikterak nevyrovnal s tím, že o vícepracích byl stěžovatel informován toliko stavebním dozorem, přičemž nezdůvodnil, z jakého důvodu přikládal sdělení stavebního dozoru váhu projednání hospodaření se společnou věcí, což je v rozporu s právem na soudní ochranu i judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na nález ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423; dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz), který je na nyní posuzovanou věc podle jeho názoru plně použitelný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, přičemž se domnívá, že provedení víceprací vyžadovalo nové rozhodnutí spoluvlastníků. Nesouhlasí přitom s jeho argumentací, že se záměrem víceprací byl seznámen v souladu s §1128 odst. 2 občanského zákoníku, resp. zastává názor, že informování o vícepracích stavebním dozorem není pro rozhodnutí spoluvlastníků podle §1128 odst. 2 občanského zákoníku relevantní. Nejvyšší soud dovodil (s odkazem na judikaturu k §139 odst. 2 obč. zák.), že menšinový spoluvlastník sice má být informován o druhu a výši uvažovaných investic do společné věci, avšak s přihlédnutím k šíři možných investic do společné věci obecně a individuálních okolností s tím spojených nebude nezbytné vždy bezvýjimečně trvat na tom, aby rozsah a výše investic byly menšinovému spoluvlastníku předestřeny do nejmenších podrobností. Nejvyšší soud současně zdůraznil, že naprosto přesné vyčíslení nákladů, které budou s realizací záměru a prováděním investic spojeny, před jejich samotným zahájením není vždy v plném rozsahu realizovatelné, a to zvláště tam, kde má jít o investice či náklady rozsáhlé nebo takové, kde jejich konkrétní rozsah a podoba mohou záviset na jednotlivých dílčích technických či technologických postupech při jejich provádění. V situaci, kdy bylo prokázáno informování stěžovatele o záměru provedení oprav, výši ceny a o samotné smlouvě o dílo včetně jejích dodatků týkajících se zamýšlených víceprací (i kdyby byly informace ohledně těchto víceprací podány jen stavebním dozorem) a dokonce v situaci, kdy byla zjištěna i aktivní účast stěžovatele na přípravě provádění tohoto záměru, a to včetně nutných víceprací, je závěr Nejvyššího soudu o splnění podmínek stanovených pro rozhodování o hospodaření se společnou věcí v režimu §1128 odst. 2 občanského zákoníku, z pohledu Ústavního zcela akceptovatelný.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýkal, že se nezabýval jeho námitkou, že nebyl většinovými spoluvlastníky seznámen se záměrem uzavřít dodatek ke smlouvě o dílo. Ústavní soud k tomu podotýká, že ze skutkových zjištění obvodního soudu (viz výše popř. i str. 14 a 15 rozsudku obvodního soudu) vyplynulo, že záměr provedení víceprací a tím i předpoklad vynaložení dalších nákladů byl stěžovateli v průběhu díla předestřen a mohl se k němu vyjádřit, přičemž dokonce některé z víceprací sám navrhoval. Takové námitky jsou pak bezpochyby námitkami skutkového charakteru, které však nepředstavují způsobilé vymezení dovolacího důvodu, jak má na mysli §241a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat. V tomto směru Nejvyšší soud rovněž nikterak nepochybil.
10. Stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1538/14 pak není přiléhavý, a to mj. proto, že Nejvyšší soud v usnesení, jímž bylo dovolání stěžovatele v tehdy projednávané věci odmítnuto, pouze odkázal na dokumenty svého kolegia, ze kterých však řešení nastolené dovolací otázky nevyplývalo, přičemž neuvedl žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání, pročež bylo jeho rozhodnutí Ústavním soudem shledáno nedostatečně odůvodněným a nepřezkoumatelným. To však stávající případ není.
11. Ústavní soud uzavírá, že rozsudek Nejvyššího soudu byl dostatečně jasně a srozumitelně odůvodněn a splňuje všechny náležitosti kladené na odůvodnění rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. Proti výkladu použitých právních předpisů, jakož i proti závěru Nejvyššího soudu o použití dosavadní judikatury týkající se rozhodování o hospodaření se společnou věcí i v režimu právní úpravy nového občanského zákoníku, nemá Ústavní soud žádné výhrady. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou a v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu