ECLI:CZ:US:2019:3.US.2754.18.1
sp. zn. III. ÚS 2754/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky G. H., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, proti I. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2018 č. j. 51 Co 84/2018-130, 51 Co 85/2018, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a N. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů se podává, že na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 8. 2015 č. j. 33 EXE 1933/2017-46 byla Mgr. Pavlem Enderem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Ostrava (dále jen "exekutor"), na majetek stěžovatelky vedena exekuce k vymožení povinnosti zaplatit vedlejší účastnici na dlužném výživném za dobu od 1. 9. 2016 do 31. 7. 2017 částku ve výši 2 900 Kč a od 1. 8. 2017 platit běžné výživné ve výši 2 800 Kč měsíčně vždy do každého prvního dne kalendářního měsíce předem.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 33 EXE 1933/2017-87 byl zamítnut návrh stěžovatelky na odklad a zastavení exekuce a jeho usnesením ze dne 19. 1. 2018 č. j. 33 EXE 1933/2017-99 byl dále zamítnut návrh stěžovatelky na částečné zastavení exekuce prováděné na základě specifikovaných exekučních příkazů. Stěžovatelka v prvním návrhu tvrdila, že v okamžiku zahájení exekučního řízení dne 17. 7. 2017 vedlejší účastnici nic nedlužila, neboť všechny vykonatelné závazky řádně uhradila. Rovněž zpochybňovala, že by byly splněny předpoklady ztráty výhody splátek. Obvodní soud v řízení zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 4. 2012 č. j. 14 P 51/2004-72 byla stěžovatelce s účinností od 1. 1. 2015 uložena povinnost platit vedlejší účastnici výživné ve výši 2 300 Kč měsíčně. Splatné výživné za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 7. 2015 ve výši 12 600 Kč a splatné výživné za měsíc srpen roku 2015 mělo být stěžovatelkou placeno v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč. Rozsudkem stejného soudu ze dne 13. 7. 2015 č. j. 14 P 51/2014-124 bylo s účinností od 1. 9. 2016 výživné zvýšeno na 2 800 Kč měsíčně. Splatné výživné za dobu od 1. 9. 2016 do 28. 2. 2017 ve výši 3 000 Kč a výživné 500 Kč za měsíc březen roku 2017 mělo být zaplaceno do tří dnů od doručení rozsudku. Obvodní soud v prvním uvedeném usnesení konstatoval, že z důvodu opožděného placení výživného a následného podání exekučního návrhu se zbývající splátky dlužného výživného v celkové výši 2 900 Kč staly splatnými. Z toho důvodu podle obvodního soudu nebylo možné exekuci zastavit. Rovněž se soustředil na námitku šikanózního výkonu práva vedlejší účastnicí. Ve druhém návrhu stěžovatelka tvrdila, že exekutor usnesením ze dne 5. 10. 2017 č. j. 162 EX 423/17 s předpokladem souhlasu vedlejší účastnice exekuci zastavil, avšak usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 11. 2017 č. j. 14 Co 430/2017-50 bylo usnesení exekutora změněno s tím, že pro zastavení exekuce nebyly splněny předpoklady. Exekuční příkazy vydané exekutorem měly podle stěžovatelky být po zastavení exekuce exekutorem zrušeny. Obvodní soud v druhém usnesení uvedl, že nepravomocné zastavení exekuce není důvodem pro zrušení exekučních příkazů.
4. Proti usnesením obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm se v prvé řadě neztotožnila se závěrem, že podání exekučního návrhu lze považovat za výzvu k zaplacení, která je potřeba pro ztrátu výhody splátek. Z exekučního návrhu vedlejší účastnice podle stěžovatelky nebylo možné dovodit, že má v úmyslu požadovat zaplacení celého zbytku dlužné částky. Ke druhému usnesení stěžovatelka uvedla, že její podání bylo označeno jako návrh na zrušení exekučních příkazů, a nikoliv jako návrh na částečné zastavení exekuce. Tento návrh podala po doručení usnesení o zastavení exekuce.
5. Výrokem I. usnesení městského soudu ze dne 18. 5. 2018 č. j. 51 Co 84/2018-130, 51 Co 85/2018 bylo usnesení obvodního soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 33 EXE 1933/2017-87 potvrzeno. Výrokem II. bylo usnesení obvodního soudu ze dne 19. 1. 2018 č. j. 33 EXE 1933/2017-99 zrušeno a řízení o návrhu stěžovatelky na částečné zastavení exekuce v rozsahu specifikovaných exekučních příkazů zastaveno. Městský soud ohledně I. výroku odkázal na odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu, kdy se zejména ztotožnil se závěrem, že ke ztrátě výhody splátek je sice zapotřebí jejího vyvolání věřitelem, ale může tak být učiněno i podáním exekučního návrhu. V nyní posuzované věci navíc přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka povinnosti vyplývající z exekučních titulů plnila opožděně. K další argumentaci stěžovatelky městský soud uvedl, že je sice pravda, že v okamžiku zahájení exekučního řízení dne 17. 7. 2017 na výživném nic nedlužila, nicméně splátku ve výši 500 Kč splatnou ke dni 1. 7. 2017 zaplatila až dne 13. 7. 2017, proto byla vedlejší účastnice až do okamžiku splatnosti další splátky oprávněna vyvolat ztrátu výhody splátek. Domáhala-li se vedlejší účastnice exekučním návrhem dlužného výživného do července 2017, bylo podle městského soudu v kontextu všech okolností možné dovodit, že požaduje celý zbytek dlužného výživného. Městský soud se rovněž zabýval zdůvodněním závěru obvodního soudu o nikoliv šikanózním výkonu práva vedlejší účastnicí a zejména připomněl, že vyživovací povinnost je jednou ze základních povinností rodičů vůči svým dětem, přičemž v nyní posuzované věci bylo zjištěno, že stěžovatelka tuto povinnost plní se zpožděním. Jde-li o II. výrok, bylo zrušení usnesení obvodního soudu a následné zastavení řízení zdůvodněno nesprávným postupem, kdy obvodní soud bez dalšího, stejně jako soudní exekutor, považoval podání výslovně označené jako návrh na zrušení exekučních příkazů za návrh na částečné zastavení exekuce. Uvedla-li stěžovatelka, že exekuce byla usnesením exekutora zastavena, nemohla logicky žádat její zastavení, ale pouze zrušení exekučních příkazů, které byly před zastavením vydány.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě odkazuje na obsah exekučního návrhu podaného vedlejší účastnicí a následného vyrozumění o zahájení exekuce. V této souvislosti zopakovala, že ke dni zahájení exekučního řízení vedlejší účastnici nic nedlužila a že vedlejší účastnice neučinila žádné úkony vedoucí ke ztrátě výhody splátek. Exekuční návrh bez určitého obsahu podle stěžovatelky ke ztrátě výhody splátek nemůže vést. K tomu doplňuje námitku, že když červencová splátka a běžné výživné za červenec 2017 byly v době podání exekučního návrhu uhrazeny a do té doby nedošlo k zesplatnění celého dluhu, neexistovala v tomto okamžiku žádná pohledávka a exekuce zahájená v této situaci měla být zastavena. Tuto námitku vznesla již v odvolání, nicméně městský soud na ni reagoval pouhým odkazem na odůvodnění usnesení obvodního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry městského soudu o ztrátě výhody splátek, resp. o důvodnosti zahájení a následného vedení exekuce.
11. Z §160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá oprávnění soudu stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Na základě toho lze konstatovat, že stanovení možnosti plnění ve splátkách a určení podmínek splatnosti včetně případných negativních následků jsou předmětem úpravy běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto záležitostí jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ani takový závěr nelze ve stěžovatelčině věci učinit.
12. V nyní posuzované věci je zřejmé, že z exekučního titulu, jímž byla původně uložena vyživovací povinnost, vyplývá nejen možnost plnění dlužného výživného ve splátkách ve výši 500 Kč, ale rovněž případná ztráta výhody splátek (viz II. výrok rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 4. 2012 č. j. 14 P 51/2004-72). Stěžovatelka rovněž nerozporovala skutečnost, že splatnost výživného opakovaně porušuje. Jediná z ústavního pohledu významná námitka spočívá v tvrzení stěžovatelky, že městský soud se nezabýval její argumentací vztahující se k absenci projevu vedlejší účastnice zaměřeného k zesplatnění zbývající dlužné částky, resp. k posouzení, zda lze za takový projev považovat podání exekučního návrhu, navíc v situaci, kdy již k úhradě aktuální splátky, byť se zpožděním došlo. Odpovědi na tyto otázky, ač stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí opak, jsou obsaženy v odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, a to nikoliv pouhým odkazem na usnesení obvodního soudu. Městský soud v odůvodnění usnesení zcela zřetelně uvedl, že ztráta výhody splátek musí být vyvolána věřitelem, například podáním exekučního návrhu, a to rovněž v případech, kdy aktuální splátka již byla uhrazena, avšak opožděně. Městský soud rovněž akceptoval odkaz obvodního soudu na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (vyjádřenou např. v usnesení ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2600/2014), že ocitla-li se osoba povinná v prodlení s úhradou dohodnuté splátky v den její splatnosti, může se osoba oprávněná v době do splatnosti nejblíže příští splátky domáhat návrhem na nařízení exekuce uspokojení celého dluhu s příslušenstvím, i když osoba povinná splátku, s níž byla v prodlení, po její splatnosti uhradila. Tyto závěry byly plně akceptovány rovněž Ústavním soudem, který např. v usnesení ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3438/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že opoždění se splátkou dluhu znamená pro dlužníka ztrátu výhody těchto splátek provázenou možností podání návrhu na exekuci, a to i v situaci, kdy již k úhradě této splátky došlo, nelze tomuto právnímu názoru nic vytýkat. V nyní posuzované věci je zřejmé, že ač předmětná splátka měla být zaplacena do 1. 7. 2017, ve skutečnosti došlo k zaplacení až dne 13. 7. 2017. Vedlejší účastnice proto byla až do splatnosti splátky následující oprávněna projevit vůli směřující ke ztrátě výhody splátek. Z ustálené praxe rovněž vyplývá, že takovým projevem může být např. i exekuční návrh.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu