ECLI:CZ:US:2019:3.US.2774.16.1
sp. zn. III. ÚS 2774/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Nikolaje Petrova a Miroslavy Petrovové, zastoupených JUDr. Ivem Hešíkem, advokátem, sídlem Lepařova 2906/8, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 28 Cdo 5548/2015-246, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2014 č. j. 71 Co 432/2014-162, ve znění opravných usnesení ze dne 11. září 2014 č. j. 71 Co 432/2014-169 a ze dne 2. prosince 2014 č. j. 71 Co 432/2014-210, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. února 2014 č. j. 80 C 13/2012-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Jiřího Stodůlky a Jany Zielonkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, zejména pak měl být porušen čl. 36 odst. 3 (stěžovatelé mají patrně na mysli čl. 37 odst. 3) Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rubrikovaným rozsudkem uložil stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z vedlejších účastníků částku 179 437,80 Kč s příslušenstvím; vyhověl tak v plném rozsahu žalobě vedlejších účastníků na vydání bezdůvodného obohacení, poté co zjistil, že splnili povinnost uloženou jim (a jejich matce) rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 7. 2007 č. j. 8 Co 391/2007-253 zaplatit stěžovatelům částku 300 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, to vše v celkové výši 1 034 792,36 Kč, a to tak, že každý z vedlejších účastníků uhradil třetinu uvedené částky a zbývající třetinu zaplatila jejich matka. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 č. j. 33 Cdo 1179/2008-278 však byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení a v novém rozhodnutí o věci byla vedlejším účastníkům společně s jejich matkou uložena povinnost k zaplacení - v porovnání s již poskytnutým plněním - nižší částky, a to i v odlišném poměru (vedlejší účastníci každý jednu šestinu - tedy částku 108 010,68 Kč, a jejich matka čtyři šestiny celkové částky - tedy částku 378 546,79 Kč). Rozdíl mezi celkovými částkami z obou rozsudků proto okresní soud kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 1 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, jehož se stěžovatelům dostalo plněním z právního důvodu, který odpadl. Nedůvodnou přitom okresní soud shledal námitku promlčení, již stěžovatelé v řízení vznesli.
3. K odvolání stěžovatelů krajský soud shora označeným rozsudkem ve správném znění příslušenství potvrdil meritorní výrok rozsudku okresního soudu, neboť se ztotožnil s právními i skutkovými závěry okresního soudu. Krajský soud přitom zdůraznil, že nelze přisvědčit námitce stěžovatelů o nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejších účastníků, neboť byly-li předmětné částky složeny na účet matky vedlejších účastníků, představující toliko platební místo, a z něj byly dále postoupeny, je tím prokázáno, že společně se svou matkou plnili i vedlejší účastníci.
4. Následné dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, jelikož dospěl k závěru, že stěžovatelé "ve svém dovolání nepoukázali na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné".
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují přesvědčení, že napadené rozsudky jsou nespravedlivé a že od samého začátku řízení před okresním soudem byli diskriminováni a zkracováni na svých právech. Když podali proti rozsudku okresního soudu odvolání, nebylo vyhověno jejich žádosti o osvobození od soudního poplatku, přestože soudu doložili veškeré potřebné doklady, a to včetně čestného prohlášení adresovaného finančnímu úřadu, podle kterého neměli za rok 2009 žádné zdanitelné příjmy; naproti tomu vedlejší účastníci byli od soudního poplatku osvobozeni, přestože jejich majetkové poměry takový postup soudu neodůvodňují, zvláště když měli finanční prostředky na právní zastoupení dvěma renomovanými advokáty. Obdobně pak postupoval okresní soud i poté, co stěžovatelé podali dovolání, když opětovně zamítl jejich žádost o osvobození od soudního poplatku.
6. Nadto stěžovatelé i v ústavní stížnosti namítají, že v daném řízení nebyli vedlejší účastníci aktivně věcně legitimováni, neboť aktivně legitimována byla pouze jejich matka, z jejíhož účtu stěžovatelům inkriminované finanční prostředky přišly. Stěžovatelé proto vyjadřují nesouhlas se závěrem krajského soudu (uvedeným na str. 6 napadeného rozsudku), podle kterého se finanční prostředky složené na účet u banky nestávají vlastnictvím majitele účtu; takový závěr podle stěžovatelů zcela odporuje závěrům přijatým v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2012 sp. zn. 11 Cmo 2/2011.
7. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl vedlejším účastníkům, ale jejich matce, a že ve věci měl být z tohoto důvodu použit §454 místo soudy použitého §451 občanského zákoníku. V návaznosti na to stěžovatelé zdůrazňují, že z výpisu z účtu matky vedlejších účastníků za měsíce srpen a září 2007 nevyplývá, že by vedlejší účastníci na tento účet inkriminované finanční prostředky skutečně složili. Stěžovatelé se tak domnívají, že vedlejší účastníci v dané době patrně potřebnými finančními prostředky nedisponovali, pročež jejich matka plnila za ně právě podle §454 občanského zákoníku. S touto námitkou stěžovatelů se však krajský soud v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal, a jeho pochybení následně nezhojil ani Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Jakkoli stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že považují napadená soudní rozhodnutí za nespravedlivá, přičemž poukazují na údajně diskriminační postup okresního soudu, je zjevné, že podstatou posuzované ústavní stížnosti je jejich setrvalé přesvědčení, že předmětná žaloba měla být zamítnuta, neboť vedlejší účastníci nebyli k jejímu podání aktivně legitimováni, když stěžovateli přijaté finanční plnění z právního důvodu, jenž v mezidobí odpadl (jelikož pravomocný rozsudek krajského soudu byl zrušen Nejvyšším soudem), bylo stěžovatelům zasláno výlučně z bankovního účtu matky vedlejších účastníků.
11. Stěžovatelé tedy v ústavní stížnosti předkládají totožnou stěžejní námitku, kterou vznesli již v odvolacím i dovolacím řízení, přičemž poněkud přehlížejí, že se oba soudy řádně zabývaly otázkou, zda není namístě použít stěžovateli dovolávaný §454 občanského zákoníku (srov. str. 3 usnesení Nejvyššího soudu a str. 5 rozsudku krajského soudu).
12. Klíčový argument stěžovatelů přitom představuje tvrzení, že v řízení nebylo prokázáno, že jim zaslané finanční prostředky z titulu posléze zrušeného rozsudku krajského soudu byly skutečně finanční prostředky prokazatelně pocházející od vedlejších účastníků.
13. Přestože je stěžovatelům možno přisvědčit potud, že z výpisu účtu matky vedlejších účastníků (č. l. 5 soudního spisu) vskutku není možno bez dalšího dovodit, že inkriminované finanční prostředky patřily vedlejším účastníkům, nelze přehlížet, že okresní soud řádně hodnotil tento důkaz v souladu s §132 občanského soudního řádu v souvislosti s dohodou vedlejších účastníků a jejich matky ze dne 13. 5. 2010 (č. l. 54 a 55) a rovněž se svědeckou výpovědí matky vedlejších účastníků (č. l. 102 verte a 103); je totiž zjevné, že obsah těchto důkazních prostředků navzájem koresponduje, resp. nevykazuje podstatné - a tudíž ústavněprávně relevantní - rozpory. Oproti tvrzení stěžovatelů tak Ústavní soud na skutkovém zjištění obecných soudů, že stěžovatelům byly plněny finanční prostředky ve vlastnictví vedlejších účastníků (byť nacházející se dočasně na bankovním účtu jejich matky), neshledává žádné zjevné ústavněprávně významné nedostatky.
14. Za obdobně ústavně souladné tak považuje Ústavní soud rovněž závěr, že bankovní účet matky vedlejších účastníků představuje toliko tzv. platební místo, a tedy sám o sobě nemůže vést k závěru, že pouze jeho majitelka je aktivně legitimována k případné žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, a to mimo jiné i proto, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňují korektnost dovolacím soudem učiněného odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 28 Cdo 575/2015. Namítají-li stěžovatelé v této souvislosti, že tento klíčový závěr je v rozporu s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2012 sp. zn. 11 Cmo 2/2011, omezí se Ústavní soud na konstatování, že z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, jaké konkrétní závěry má tento stěžovateli dovolávaný rozsudek obsahovat (stěžovatelé toto rozhodnutí nepřiložili k ústavní stížnosti, ani nijak nekonkretizovali, kde mělo být toto rozhodnutí publikováno), a v čem mají být tedy napadená rozhodnutí s tímto rozsudkem v rozporu; taktéž tuto námitku stěžovatelů tak nelze považovat za opodstatněnou.
15. Namítají-li stěžovatelé, že okresní soud opakovaně porušil jejich základní práva, když nevyhověl jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků, musí Ústavní soud označit tuto jejich námitku za nepřípustnou, neboť z vyžádaného soudního spisu je zjevné, že stěžovatelé ani jedno z usnesení, kterým okresní soud stěžovatele neosvobodil od soudních poplatků, nenapadli odvoláním.
16. Pouze nad rozhodný rámec proto Ústavní soud konstatuje, že závěry, ke kterým okresní soud v těchto usneseních (č. l. 145 - 146, 220 - 221) dospěl, nevykazují zjevné prvky svévole, jimiž by v neprospěch stěžovatelů své rozhodnutí zatížil.
17. Zbývá tedy zdůraznit, že oproti očekávání stěžovatelů Ústavní soud neshledal na žádném z napadených rozhodnutí ústavněprávní vady, jejichž výskyt by odůvodňoval (ospravedlňoval) kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna v tom smyslu, že je jednak zjevné, na základě jakých důkazů soudy dospěly k rozhodným skutkovým zjištěním, a současně nemůže být pochyb o tom, že na takto zjištěný skutkový stav použily odpovídající právní normy (tedy v prvé řadě §451 občanského zákoníku).
18. Jinými slovy řečeno, stěžovatelům se porušení jejich základních procesních práv v ústavní stížnosti nepodařilo prokázat, resp. nemůže být pochyb o tom, že jimi napadená rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu