ECLI:CZ:US:2019:3.US.2781.19.1
sp. zn. III. ÚS 2781/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2019 č. j. 4 Tdo 445/2019-311, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2018 č. j. 8 To 363/2018-275 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2018 č. j. 7 T 134/2017-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu podle §357 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Současně bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o škodě uplatněné poškozeným.
3. Uvedeného přečinu se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku stěžovatel dopustil v podstatě tím, že v době od 18:00 hod. dne 28. 8. 2017 do 10:20 hod. dne 29. 8. 2017 v prostoru vnitrobloku objektu X v B., provozovatele J. K. st., v bytě, ze kterého byl před týdnem za asistence Policie České republiky (dále jen "policie") vystěhován, z vnitřní strany vstupních dveří na prosklenou část umístil 4 sádrokartonové desky s ručně psaným textem: "Případ sleduje VOP, Zdržte se manipulace s dveřmi, Volejte 158, 156, Ombudsmanku! Varování!, Danger zone Keep out, Chráněno proti neop. vniknutí, Pro více info volejte (na uvedené telefonní číslo - pozn. Ústavního soudu). Nebezpečí úrazu, vstup na vlastní nebezpečí Danger zone Pozor žíravina". U vstupních dveří tohoto bytu vyměnil vložku zámku, kterou uzamkl, čímž znepřístupnil byt, před který na podlaze o ploše 1,4 x 4 metry vysypal neznámou sypkou látku červené barvy. Tím vzbudil u majitele důvodnou obavu, neboť mimo jiné před několika dny na rám dveří toho bytu zavěsil demontovaný granát, v důsledku čehož byla přivolána jednotka Hasičského záchranného systému. S ohledem na povahu "písemných vzkazů" uvedených na vstupních dveřích byla přivolána pyrotechnická služba policie Olomouc, která provedla prohlídku prostoru před bytem a uvnitř bytu s negativním výsledkem, kdy během služebního zákroku byla provedena evakuace objektu, a to restaurace X, odkud bylo evakuováno 17 osob.
4. Odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce, podané v neprospěch stěžovatele, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho jednání bylo původně městským soudem vyhodnoceno jako přestupek a věc postoupena Úřadu městské části Brno - Komín. K odvolání státního zástupce však bylo usnesením krajského soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 8 To 39/2019-197 rozhodnutí městského soudu zrušeno s pokynem k doplnění dokazování. V následném řízení městský soud uznal stěžovatele vinným, přičemž výslovně uvedl, že byl vázán právním názorem krajského soudu. Procesní postup krajského soudu při vydání kasačního rozhodnutí považuje za totožný se situací řešenou nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), neboť městský soud po doplnění dokazování při hodnocení důkazů rezignoval na vlastní závěry a zcela mechanicky převzal závěry krajského soudu.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opakuje důvody svého dovolání, s nímž nebyl v otázce naplnění skutkové podstaty přečinu podle §357 odst. 2 tr. zákona úspěšný. Zdůrazňuje, že fyzická osoba, jíž má být sdělována nepravdivá poplašná nebo jiná zpráva, musí být podnikatelem, přičemž poukazuje na to, že lze stěží považovat za smysluplný a logický závěr, že v rámci úmyslného zavinění byl srozuměn s tím, že by měl nahlížet na svého otce jako na podnikatele. Tvrdí, že "poplašnou zprávou" v zásadě pokračoval v rozepři s otcem, který ho nechal vystěhovat z bytu, takže nebyla určena veřejnosti. Nesprávné vyřešení této otázky má dle jeho názoru přesah do ústavní roviny, neboť poplašná zpráva musí mít souvislost s podnikatelskou činností fyzické osoby nebo musí směřovat vůči podnikatelské činnosti. Soudy by při posuzování jednání naplňujícího skutkovou podstatu přečinu podle §357 odst. 2 tr. zákoníku měly důsledně dbát práva na individuální posouzení věci a "pachatele" trestat jen v případech, kdy nejde o výsledek sporů ryze osobního charakteru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Z napadených rozhodnutí městského soudu a krajského soudu se podává, že ve věci již bylo jednou městským soudem rozhodnuto, když trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován přečin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 a 2 téhož zákona, bylo usnesením ze dne 11. 1. 2018 č. j. 7 T 134/2017-174 postoupeno Úřadu městské části Brno - Komín pro možné posouzení jako přestupek. Ke stížnosti státního zástupce však krajský soud usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. 8 To 39/2018-197 uvedené rozhodnutí v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému posouzení, přičemž mu uložil, aby k otázce, zda byly prokázaným jednáním stěžovatele naplněny znaky skutkové podstaty přečinu šíření poplašné zprávy, doplnil dokazování výslechem policisty, který byl přivolán na místo činu a policisty, který velel zásahu, a to ke zjištěním, jaká byla situace na místě činu a co vedlo k rozhodnutí o přivolání jednotek záchranného systému a pyrotechnické jednotky, a aby poté všechny provedené důkazy znovu vyhodnotil. Městský soud v naznačeném směru doplnil dokazování výslechem svědků, kteří se podrobně vyjádřili k tomu, jakým způsobem probíhal zásah v objektu i to, jak celou situaci vnímali nejen tito svědkové, ale i osoby, které se v něm nacházely. Po opětovném zhodnocení všech provedených důkazů pak dospěl k závěru, že po objektivní a subjektivní stránce byly všechny zákonné znaky uvedeného přečinu naplněny.
11. Vyslovuje-li stěžovatel v této souvislosti nesouhlas s vedením trestního procesu ve stádiu stížnostního řízení, resp. se způsobem, jakým bylo řízení vedeno poté, co bylo zrušeno rozhodnutí městského soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, Ústavní soud tvrzený zásah do jeho základních práv neshledal. V případě stěžovatele nešlo o to, že by stížnostní soud jinak hodnotil důkazy, které však ve veřejném zasedání sám neprovedl. Zaujal pouze jiné právní hodnocení otázky, zda lze jednání stěžovatele posoudit jako trestný čin, a k tomu městskému soudu uložil, aby dokazování ještě doplnil. Hlavním důvodem kasačního rozhodnutí tak byla právní, a nikoliv skutková otázka. Nejde tedy o situaci, která je řešena ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14. Nadto se z napadeného usnesení Nejvyššího soudu nepodává, že by stěžovatel uvedenou námitku uplatnil v dovolání (ani z argumentace v ústavní stížnosti nevyplývá, že by ji v dovolacím řízení vznesl, avšak Nejvyšší soud se jí nezabýval). Vyloučil tím, aby se Nejvyšší soud uvedenou námitkou zabýval.
12. V souvislosti s námitkami stěžovatele, jimiž vyslovuje přesvědčení, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku, lze plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž je postaveno najisto, že vzkaz stěžovatele na sádrokartonových deskách na prosklených dveřích do bytu představoval poplašnou zprávu, která byla vzhledem ke svému obsahu způsobilá vyvolat obavy o život lidí a jejich majetek v objektu domu, kde se nacházela i restaurace, přičemž zpráva o žíravině na podlaze (před bytem byla záměrně vysypána neznámá sypká látka červené barvy) působila nejen poplašně, ale přímo se dotkla všech 17 osob nacházejících se v daném objektu, které musely být evakuovány. Tato nepravdivá poplašná zpráva byla schopna svými důsledky vyvolat opatření, která byla učiněna příslušnými orgány k jejímu ověření. Poukazuje-li stěžovatel na to, že nepravdivou poplašnou zprávu sdělil svému otci, na kterého nelze nahlížel jako na podnikatele, lze souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že poplašná zpráva směřovala vůči otci stěžovatele, který byl podnikatelem, a tento status neztratil jen z důvodu rodinné vazby mezi ním a stěžovatelem. Pro posouzení trestní odpovědnosti je významné, že stěžovatel věděl, že otec je podnikatelem, přičemž k jeho protiprávnímu jednání došlo v objektu, kde otec vykonával podnikatelskou činnost. Musel tedy vědět a přinejmenším být srozuměn s tím, že vyvolá pocit nebezpečí nejen u otce, ale i dalších osob nacházejících se v objektu jeho podnikání (dalo se očekávat, že budou přivolány složky integrovaného záchranného systému, neboť jinak by se otec stěžovatele vystavoval odpovědnosti za škodu právě z důvodu své podnikatelské činnosti). O srozumění stěžovatele s vyvolaným následkem svědčí i jeho další jednání poté, co byl informován o tom, že na místě se nachází policie, prokázané výslechem jednoho ze svědků.
13. Namítá-li stěžovatel, že soudy by při posuzování jednání naplňujícího skutkovou podstatu přečinu podle §357 odst. 2 tr. zákoníku měly důsledně dbát práva na individuální posouzení věci a "pachatele" trestat jen v případech, kdy nejde o výsledek sporů ryze osobního charakteru, z napadených rozhodnutí se podává, že právě ke konkrétním okolnostem daného případu soudy přihlédly. Krajský soud přitom vysvětlil, proč bylo nutné přihlédnout k tomu, že nešlo o první konflikt s otcem, neboť týden před projednávaným incidentem musel být z bytu za asistence policie vystěhován. I tato skutečnost je podstatná při posouzení jednání z hlediska §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť zvyšuje jeho společenskou škodlivost.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími soudů byla porušena jakákoliv ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu