ECLI:CZ:US:2019:3.US.2815.18.1
sp. zn. III. ÚS 2815/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Petrem Šimkem, advokátem, sídlem Zahradní 1297, Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2018 sp. zn. 1 To 42/2018, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 4. června 2018 č. j. 2 VZV 6/2018-15, příkazu k domovní prohlídce vydaného Městským soudem v Brně ze dne 11. června 2018 č. j. 70 Nt 1365/2018 a jinému zásahu orgánu veřejné moci při výkonu domovní prohlídky ze dne 19. června 2018 č. j. NCOZ-4694-181/TČ-2017-417702, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Městského soudu v Brně a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a příkazu k domovní prohlídce, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka rovněž napadla zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava (dále jen "policejní orgán"), při provedení domovní prohlídky dne 19. 6. 2018 č. j. NCOZ-4694-181/TČ-2017-417702 dle příkazu k domovní prohlídce vydaného Městským soudem v Brně ze dne 11. 6. 2018 č. j. 70 Nt 1365/2018.
3. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal policejnímu orgánu, aby pokračoval v porušování práv a svobod stěžovatelky a přikázal, aby obnovil stav před domovní prohlídkou provedenou dne 19. 6. 2018, zejména aby vydal zpět veškeré movité věci zajištěné stěžovatelce při výkonu této domovní prohlídky.
4. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení (vyjma policejního orgánu), jakož i spis vedený u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 70 Nt 1365/2018.
5. Z napadených rozhodnutí, z vyžádaných vyjádření a ze zapůjčeného spisu městského soudu sp. zn. 70 Nt 1365/2018 se podává následující. Policejní orgán zahájil proti stěžovatelce dne 30. 5. 2018 trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku a zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b) a odst. 4 písm. a) a b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Společně se stěžovatelkou bylo týmž usnesením zahájeno trestní stíhání proti A. D., jenž se měl účastnit téže trestné činnosti jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 6. 2018. Stěžovatelka podala proti usnesení policejního orgánu stížnost, jež byla Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") zamítnuta jako nedůvodná.
6. Současně s usnesením o zahájení trestního stíhání bylo stěžovatelce dne 19. 6. 2018 doručeno napadené usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 4. 6. 2018 č. j. 2 VZV 6/2018-15 (dále jen "zajišťovací usnesení"), kterým bylo rozhodnuto o zrušení zajištění pohledávky stěžovatelky podle §79f odst. 1 a 2 trestního řádu za dlužnicí obchodní společností X, v celkové výši 6 205 061,23 Kč, kterou stěžovatelka uplatnila jako věřitelka v insolvenčním řízení na majetek dlužnice, kdy o zajištění této pohledávky bylo rozhodnuto usnesením policejního orgánu, které nabylo právní moci dne 25. 8. 2017. Napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství bylo dále rozhodnuto o zajištění majetku stěžovatelky podle §347 odst. 1 a §348 odst. 1 trestního řádu, neboť lze předpokládat, že stěžovatelce bude uložen trest propadnutí majetku. Zajištění v souladu s napadeným usnesením postihuje veškerý majetek stěžovatelky, zejména pak peněžní prostředky na bankovním účtu, akcie emitenta Zbrojovka Vsetín, pohledávky na výplatu starobního a vdovského důchodu, pohledávku za dlužnicí stěžovatelky obchodní společností X v celkové výši 6 205 061,23 Kč, osobní automobil a nemovitosti (pozemky, jejichž součástí je stavba, zapsané jednak v katastrálním území Kostelec u Zlína, jednak v katastrálním území Třebenice; bytová jednotka zapsaná v katastrálním území Most II). Předmětné usnesení vrchního státního zastupitelství stěžovatelka napadla stížností, již Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením ze dne 30. 7. 2018 pod sp. zn. 1 To 42/2018 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
7. Dne 11. 6. 2018 vydal městský soud na návrh vrchního státního zastupitelství příkaz k domovní prohlídce pod č. j. 70 Nt 1365/2018, kterým byla nařízena domovní prohlídka rodinného domu na adrese XX, a přináležejících pozemků, kde má stěžovatelka hlášen trvalý pobyt. K provedení domovní prohlídky došlo dne 19. 6. 2018, kdy stěžovatelce byly doručeny současně tři dokumenty, tj. usnesení o zahájení trestního stíhání, zajišťovací usnesení a příkaz k domovní prohlídce, na základě něhož tato vzápětí proběhla.
8. Při provádění domovní prohlídky došlo k zajištění bankovek v hodnotě 39 400 Euro, šperků, osvědčení o registraci vozidla, dále bankovek v hodnotě 23 700 Euro, jakož i bankovek v celkové hodnotě 90 Euro a 30 liber šterlinků.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že příkaz k domovní prohlídce vydal místně nepříslušný soud, jelikož místní příslušnost k vydání tohoto příkazu byla dána buď u Okresního soudu ve Zlíně, případně u Okresního soudu v Teplicích, neboť k páchání trestné činnosti mělo docházet ve Z., v B. a v K. Je třeba vycházet z analogie k §21 trestního řádu, kde je uvedeno, že společné řízení koná krajský soud, je-li příslušný konat řízení alespoň o jednom z trestných činů a současně společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu anebo o nejtěžším trestném činu. Dle závěrů stěžovatelky je pak nejtěžším trestným činem v jejím případě zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž tento trestný čin měl být jako distanční delikt spáchán na území města Z. a obce K. v okresu T. Z hlediska věcné příslušnosti by nadto mělo řízení probíhat před zlínskou pobočkou Krajského soudu v Brně, příp. Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na plenární nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181, č. 201/2016 Sb.), s nímž je údajně popsaný postup v rozporu. V postupu městského soudu, který na návrh vrchního státního zastupitelství vydal příkaz k domovní prohlídce, spatřuje stěžovatelka porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelka dále namítá, že příkaz k domovní prohlídce je zmatečný a nepřezkoumatelný. Z obsahu odůvodnění příkazu k domovní prohlídce dle stěžovatelky vyplývá, že domovní prohlídka byla nařízena toliko pro zajištění konkrétně uvedeného majetku, který je specifikován na str. 2 uvedeného příkazu. Stěžovatelka taktéž poukazuje na absenci tzv. trojí kontroly, když městský soud z velké části toliko opsal text usnesení o zahájení trestního stíhání, zajišťovacího usnesení a návrhu vrchního státního zastupitelství na vydání příkazu k domovní prohlídce. V odůvodnění příkazu k domovní prohlídce se městský soud nedokázal vypořádat s požadavky neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu, ani s jeho subsidiární povahou. Vydáním příkazu k domovní prohlídce, který trpěl popsanými nedostatky, došlo dle závěrů stěžovatelky k zásahu do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 4 Listiny.
11. V důsledku vadného příkazu k domovní prohlídce došlo k zásahům do práv stěžovatelky konkretizovaných v předchozím bodě i samotným jejím provedením. Nadto policejní orgán, který domovní prohlídku vykonal, v jejím průběhu zajistil i předměty nad rámec specifikace uvedené na str. 2 příkazu k domovní prohlídce, což představuje zásah do jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
12. Stěžovatelka namítá, že dne 4. 6. 2018, kdy bylo vydáno zajišťovací usnesení vrchního státního zastupitelství pod č. j. 2 VZV 6/2018-15, stěžovatelka neměla status obviněné, což je však zákonnou podmínkou pro zajištění majetku podle §347 odst. 1 trestního řádu. Další absentující podmínkou napadených usnesení vrchního státního zastupitelství a vrchního soudu podle §347 odst. 1 trestního řádu je skutečnost, že ve věci stěžovatelky nelze důvodně předpokládat uložení trestu propadnutí majetku. Stěžovatelka též poukazuje na skutečnost, že rozsah zajištění je nepřiměřený povaze a závažnosti trestných činů, z nichž je obviněna. Rovněž časový aspekt zintenzivňuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, když policejní orgán měl poznatky o trestné činnosti, která je stěžovatelce kladena za vinu, již od roku 2013 a teprve po pěti letech došlo k zajištění jejího majetku. Těmito průtahy dochází k porušení povinnosti orgánů činných v trestním řízení jednat ve vazebních věcech a ve věcech, v nichž je zajištěn majetek, s největším urychlením a bez zbytečných průtahů.
III.
Vyjádření účastníků řízení
13. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení (vyjma policejního orgánu, který prováděl realizaci domovní prohlídky, neboť Ústavní soud měl k dispozici protokol o provedení domovní prohlídky ze dne 19. 6. 2018 pod č. j. NCOZ-4694-181/TČ-2017-417702).
14. Městský soud ve vyjádření uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o své místní nepříslušnosti k vydání příkazu k domovní prohlídce. Městský soud dovodil místní příslušnost dle §26 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §18 odst. 1 trestního řádu, a to s přihlédnutím k závěrům stěžovatelkou citovaného plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství nepostupoval svévolně, když podal návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce k městskému soudu, neboť ke spáchání trestné činnosti mělo dojít částečně i v Brně, a to podáním přihlášky pohledávky u Krajského soudu v Brně jako soudu insolvenčního. Státní zástupce tedy zohlednil kritéria místní příslušnosti soudu, která jsou uvedena v §18 trestního řádu. Městský soud se dále vymezuje proti tvrzením stěžovatelky o zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti příkazu k domovní prohlídce, když především uvádí, že záměnou výrazu "zejména" za výraz "konkrétně" nedošlo k zúžení rozsahu domovní prohlídky, což vyplývá z kontextu odůvodnění příkazu k domovní prohlídce.
15. Vrchní státní zastupitelství nesouhlasí s argumentací stěžovatelky o údajně chybně zvolené místní příslušnosti městského soudu jako soudu příslušného k vydání příkazu k domovní prohlídce. Dle závěrů účastníka řízení byly zjevně příslušné dva soudy, a to Okresní soud ve Zlíně a městský soud, tedy okresní soudy, v jejichž obvodu měly být ve smyslu §18 odst. 1 trestního řádu trestné činy spáchány. Při stíhání trestné činnosti ve společném řízení je běžné, že existuje více soudů, jimž svědčí místní příslušnost. Pro tyto případy se uplatní mechanismus podle §26 trestního řádu, který zabezpečí, že soud, u něhož byl podán návrh ve věci jako první, zásadně zůstává příslušným k rozhodování o všech dalších návrzích až do skončení přípravného řízení. Tímto je dostatečně zabezpečeno zamezení libovolného vybírání soudců k rozhodování o jednotlivých návrzích.
16. Vrchní státní zastupitelství nepřisvědčilo ani námitce ohledně údajné zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti příkazu k domovní prohlídce. Stejně jako městský soud uvádí, že stěžovatelka dezinterpretuje obsah příkazu, když namítá zúžení rozsahu domovní prohlídky. Pokud jde o otázku, zda stěžovatelka měla status obviněné, když bylo vydáno zajišťovací usnesení, vrchní státní zastupitelství zdůrazňuje nutnost rozlišení účinku vůči orgánům činným v trestním řízení a vůči osobě, proti které je trestní řízení vedeno. V okamžiku, kdy stěžovatelce bylo doručeno zajišťovací usnesení, byla již seznámena s obsahem obvinění, neboť jí bylo policejním orgánem doručeno.
17. Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na svou argumentaci uvedenou v napadeném usnesení ze dne 30. 7. 2018 sp. zn. 1 To 42/2018.
18. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
21. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, včetně řízení jim předcházejícího, jakož i postup policejního orgánu při provádění domovní prohlídky z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
22. Svou první námitkou stěžovatelka brojí proti místní příslušnosti městského soudu, který v její věci vydal příkaz k domovní prohlídce. Argumentaci stěžovatelky však nelze přisvědčit. Plenární nález ze dne 2. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 obsahuje ústavně konformní výklad §26 trestního řádu, který odpovídá čl. 38 odst. 1 Listiny a který má eliminovat praxi, kdy si krajské či vrchní státní zastupitelství mohlo na základě vlastní libovolné úvahy vybrat kterýkoliv okresní soud ve svém obvodu pro úkony přípravného řízení v dané věci. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu dospěl k závěru, že pokud návrh k provedení úkonů v přípravném řízení podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v §18 trestního řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá. Primárním kritériem pro určení místní příslušnosti soudu pro úkony přípravného řízení je tedy podle §18 odst. 1 trestního řádu místo spáchání trestného činu. V posuzované věci byla tato podmínka splněna, neboť i na území statutárního města Brna došlo částečně k páchání stíhané trestné činnosti, když stěžovatelka podala přihlášku fiktivní pohledávky u Krajského soudu v Brně jako soudu insolvenčního.
23. Pokud jde o příkaz k domovní prohlídce, resp. o provedení následné domovní prohlídky na základě údajně vadného příkazu, taktéž se nelze s argumentací stěžovatelky ztotožnit. Při komplexním náhledu na příkaz k domovní prohlídce je zjevné, že splňuje běžné obsahové standardy tohoto typu rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost nelze konstatovat, neboť je zjevné, na základě jakých důvodů je příkaz vydáván. Již z podstaty předmětné trestní věci je zřejmé, že domovní prohlídka byla úkonem neodkladným a neopakovatelným a že sledovaného účelu nebylo možno dosáhnout jinak, neboť by hrozilo zmaření účelu domovní prohlídky. Tyto okolnosti jsou zjevné již z popsaného skutkového děje a v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce jsou dle názoru Ústavního soudu dostatečně rozvedeny. Z hlediska ústavněprávního uvedený příkaz splňuje veškeré minimální požadavky, neboť z něj jako celku vyplývá, že není aktem libovůle a že provedení domovní prohlídky bylo pro zachování cíle trestního řízení žádoucí.
24. Další námitka stěžovatelky směřuje proti zajišťovacímu usnesení vrchního státního zastupitelství, které bylo vydáno v době, kdy stěžovatelce ještě nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Posloupnost procesních úkonů byla v posuzované věci následující. Dne 30. 5. 2018 bylo policejním orgánem vyhotoveno usnesení o zahájení trestního stíhání, které však z taktických důvodů záměrně stěžovatelce nebylo doručeno, neboť bylo nutné zajistit nejprve příkaz k domovní prohlídce a zajišťovací usnesení. Dne 4. 6. 2018 bylo vyhotoveno zajišťovací usnesení, kterým byl zajištěn pravděpodobně veškerý orgánům činným v trestním řízení známý hodnotný majetek stěžovatelky. Dne 11. 6. 2018 byl vydán příkaz k domovní prohlídce, během níž mělo dojít k zajištění dalších věcí v prohledávaných prostorách. Kdyby stěžovatelka byla obeznámena se svým obviněním v určitém časovém předstihu před domovní prohlídkou a před vydáním zajišťovacího usnesení, hrozilo by, že by účel těchto úkonů mohl být zmařen. Z tohoto důvodu bylo stěžovatelce usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno policejním orgánem spolu se zajišťovacím usnesením (a s příkazem k domovní prohlídce) až těsně před provedením domovní prohlídky. Nejprve došlo v souladu se zákonnými požadavky k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, čímž byly naplněny podmínky doručení zajišťovacího usnesení osobě, která má již status obviněného, neboť již byla seznámena se svým obviněním zákonem předvídaným způsobem. Důležitý je z hlediska naplnění zákonných požadavků status stěžovatelky v době, kdy jí bylo zajišťovací usnesení doručeno, nikoliv tedy její status v době, kdy bylo zajišťovací usnesení vydáno. Popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení tedy nedošlo ke zkrácení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
25. V kontextu projednávané věci se nelze ztotožnit ani se stěžovatelčinými námitkami, jimiž poukazuje na skutečnost, že rozsah zajištění je nepřiměřený povaze a závažnosti trestných činů, z nichž je obviněna, resp. že nejsou ani dány podmínky pro zajištění v takovém rozsahu, neboť není splněna podmínka možného uložení trestu propadnutí majetku v soudním řízení. K aplikovatelnosti zajištění podle §347 odst. 1 trestního řádu tu lze navázat na úvahy vrchního soudu, jakož i vrchního státního zastupitelství, které vycházejí z možnosti uložit trest propadnutí majetku na základě §66 odst. 1 trestního zákoníku, neboť stěžovatelka je stíhána mimo jiné pro zvlášť závažný zločin zpronevěry, jímž pro sebe či jiného získala či se snažila získat majetkový prospěch. V této souvislosti pak účastníci řízení zdůrazňují, že trest propadnutí majetku byl již pravomocně uložen synovi stěžovatelky, R. B., přičemž trestná činnost stěžovatelky spočívá ve vyvádění majetku obchodní společnosti X, v níž obchodní podíl R. B. vyslovením trestu propadnutí majetku připadl státu. Pokud jde o přiměřenost rozsahu zajištění, Ústavní soud vychází z informací uvedených v napadených rozhodnutích, z nichž vyplývá, že maximální hodnota zajištěného majetku stěžovatelky činí přibližně 10 700 000 Kč, přičemž způsobená škoda přesahuje 7 000 000 Kč a hrozící škoda přesahuje 5 000 000 Kč. Plní-li tedy trest propadnutí majetku nejen svou reparační funkci sloužící k vyrovnání škody, ale i svou funkci penalizační, kdy má dojít k zásahu do majetkové sféry pachatele, nelze rozsah zajištění považovat za zjevně nepřiměřený.
26. Stěžovatelka dále argumentuje časovým aspektem trestního řízení ve vztahu k zajištění svého majetku. V této souvislosti však nelze nahlížet na délku trestního řízení, nýbrž na délku samotného zajištění, která není vzhledem ke složitosti projednávané trestní věci nikterak excesivní, neboť předmětné zajišťovací usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 6. 2018. Nadto je třeba zdůraznit, že trestní věc stěžovatelky se již procesně dostala do dalšího stadia trestního řízení, neboť ve věci bylo nařízeno hlavní líčení, jež bude zahájeno dne 19. 11. 2019.
27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu