ECLI:CZ:US:2019:3.US.2829.16.1
sp. zn. III. ÚS 2829/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Jana Kodeše, zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem, sídlem Čajkovského 1640/8, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016 č. j. 30 Cdo 5671/2015-224, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015 č. j. 23 Co 203, 204/2015-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2014 č. j. 12 C 231/2008-155 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. ledna 2015 č. j. 12 C 231/2008-169, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 1, čl. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rubrikovaným rozsudkem (ve spojení s doplňujícím usnesením), poté, co mu věc byla vrácena po kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459), I. výrokem zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 7 472 017,40 Kč, II. výrokem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 236 295 Kč a III. výrokem zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 653 705 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem I. a II. výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil, současně ale změnil jeho III. výrok tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 294 205,70 Kč (a co do zbývající částky 359 499,30 Kč III. výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil).
3. Stěžovatelovo následné dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, když dospěl k závěru, že postrádá potřebné obsahové náležitosti, jmenovitě způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
4. Stěžovatel se v posuzované věci domáhal zaplacení žalovaných částek z titulu majetkové i nemajetkové újmy, přičemž dominantní část požadovaného odškodnění tvořil nárok na náhradu škody ve výši 7 240 720 Kč, jež měla stěžovateli vzniknout z důvodu navýšení hodnoty vypořádávaných nemovitostí, ke kterému došlo v důsledku běhu času, resp. nepřiměřené délky soudního řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích neřídily pokyny uvedenými ve výše uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 4227/12, tedy při stanovení výše zadostiučinění nevzaly do úvahy konkrétní okolnosti případu, v prvé řadě skutečnost, že v průběhu extrémně dlouhého soudního řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a posléze společného jmění manželů došlo k dramatickému zvýšení cen nemovitostí, tedy nemovitosti, jež tvořila podstatnou část vypořádávaného majetku, a tím pádem i k razantnímu nárůstu vypořádacího podílu, jejž byl stěžovatel nucen vyplatit. Stěžovatel se proto domnívá, že se obecné soudy jeho věcí zabývaly jen zcela formálně a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Současně stěžovatel vyjádřil opakovaně přesvědčení, že přiznané zadostiučinění v celkové výši 780 500,70 Kč je v kontextu podstatných okolností věci extrémně nízké.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
6. Nejvyšší soud ve vyjádření zdůraznil, že stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto pro vadu spočívající v absenci náležitého vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že svým rozhodnutím neporušil stěžovatelova základní práva, jeho ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí.
7. Městský soud ve svém vyjádření prezentoval přesvědčení, že napadeným rozhodnutím nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, plně odkázal na odůvodnění inkriminovaného rozsudku a navrhl odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
8. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila, pročež měl Ústavní soud dle výzvy jí zaslané za to, že se tohoto práva vedlejšího účastníka vzdala.
10. V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel zdůrazňuje, že dovolací soud nikterak nevyvrací argumentaci, již předestřel v ústavní stížnosti. Současně stěžovatel poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16, podle kterých nelze při posuzování obsahových náležitostí dovolání postupovat přepjatě formalisticky. Stěžovatel je proto přesvědčen, že vymezit předpoklady přípustnosti dovolání lze řádně i odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, pročež má stále za to, že jeho dovolání mělo veškeré zákonem požadované náležitosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 18 až 21) přípustná není.
V.
Vlastní posouzení věci
12. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
13. Z textu předmětného dovolání (na str. 2, č. l. 217 soudního spisu) vyplývá, že stěžovatel jeho přípustnost odvíjí striktně od existence předcházejícího mu vyhovujícího nálezu sp. zn. I. ÚS 4227/12, z inkriminované pasáže však již není zřejmé, která "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má býti posouzena jinak", jelikož žádnou takovou právní otázku stěžovatel v dovolání neformuluje ani jinak nekonkretizuje (případným tak nemůže být ani stěžovatelův odkaz na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2135/16, neboť v tam posuzované věci taková právní otázka z dovolání stěžovatelů vyplývala).
14. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že by Nejvyšší soud postupoval formalisticky, neboť je zjevné, že jeho dovolání způsobilé vymezení přípustnosti neobsahuje. Je přitom namístě připomenout rozdíl mezi přípustností a důvodností dovolání, přičemž je třeba zdůraznit, že existence jednoho nutně nezakládá existenci druhého. Jakkoli by tedy mohlo jít ve stěžovatelově věci o dovolání potenciálně důvodné (z důvodu tvrzeného nesouladu rozsudku městského soudu se závěry přijatými v nálezu sp. zn. I. ÚS 4227/12), nemohl se Nejvyšší soud důvodností dovolání zabývat, pakliže neobsahovalo řádné vymezení jeho přípustnosti.
15. Je tedy namístě závěr, že stěžovatelovo dovolání vskutku postrádalo obligatorní část tohoto mimořádného opravného prostředku, a proto nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní, neboť v takovém případě nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak.
16. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že Nejvyšší soud - zcela nad rozhodný rámec přezkumu - vyjevil svůj postoj k posuzované materii; je totiž zjevné, že tímto svým postupem nemohl nikterak porušit stěžovatelova základní procesní práva.
17. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
18. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti zbývajícím napadeným rozhodnutím.
19. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
20. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
21. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
22. Pouze stěžovateli na vysvětlenou je pak možné dodat, že ani v případě, že by Ústavní soud mohl přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu, by nebyl prostor pro vyhovění ústavní stížnosti v tom rozsahu, ve kterém se domáhal náhrady škody ve výši 7 240 720 Kč. Jelikož stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy setrval na skutkovém tvrzení (viz třetí odstavec na str. 10 rozsudku městského soudu ve spojení s protokolem o jednání před obvodním soudem ze dne 10. 10. 2014 na č. l. 149 a 150), že v tomto rozsahu má jít o náhradu škody (nikoliv o zadostiučinění), nedal obecným soudům prostor pro to, aby v této části případně reflektovaly závěry vyjádřené v předchozím kasačním nálezu Ústavního soudu.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu